K Lannům je spousta odkazů i v našich encyklopediích a vyhledávačích, ale když jde o naše řekněme polokrajany, připomeňme si ten článek jako pohled sousedů na český živel – i s možnými autorskými či překladatelskými chybami.

Od tesařů k magnátům

Popisuje, jak se předkové Adalberta (Vojtěcha) Lanny I. (1805-1866) jako tesaři vystěhovali ze Solné komory do jižních Čech. Jejich znalosti stavby lodí a voroplavby byly v habsburském obchodě se solí žádány. Po pár generačních výměnách se Lannové v jižních Čechách osamostatnili, přičemž Adalbert Lanna I. byl „oním pionýrem, který určujícím způsobem spoluvytvářel obchod a infrastrukturu ve středu Evropy“. Následoval ho v exponované rodinné tradici jeho syn Adalbert II., který „jako velkoprůmyslník a mecenáš podnik rozšířil a podporoval nespočet kulturních zařízení“.

Adalbert I. měl vlastně studovat v Praze strojní inženýrství. Tam měl ale neshody s profesorem a vrátil se do otcovy loděnice na břehu Vltavy v tehdejších Čtyřech Dvorech (budova se v místě nachází ještě téměř beze změn dodnes, uvádí list) a naučil se od základu řemeslu vorů. V roce 1824 přežil jako jediný ztroskotání lodi na tehdy ještě divoké řece a dal si za životní úkol zplavnit Vltavu, pokračuje list. Jeho nadšení nemířilo ale jen na zkrocení proudu, nýbrž i do mezinárodního obchodu. Podařilo se mu propojit obchodní cestu po Labi až do Hamburku a tam prodávat vorové dříví loděnicím. „To bylo něco neslýchaného, protože jen na Vltavě se tehdy považovalo za nebezpečné přes sto míst,“ uvádějí OÖN. „Hamburk pak byl odbytištěm jihočeských zásob dřeva aristokratických majitelů pozemků, především knížete Schwarzenberga.“

Lanna se ujal také financování obtížné stavby koňské železnice mezi Lincem a Budějovicemi. Objekt skladu, na kterém překládal obchodní zboží z kolejí na vodu, ještě existuje – je to hostinec U zelené ratolesti, dnes u vedlejšího ramene Vltavy, pokračuje list.

Jako stavitel zřídil v rekordním čase pouhého jednoho roku moderní řetězový most přes Vltavu („Jeho dvojče je možné vidět poblíž Tábora“) a Masarykovo nádraží v hlavním městě, za Němců přejmenované na „hibernské“- Hybernské. Brzy se angažoval ve výstavbě uhelných dolů a ve výrobě železa. Na Kladně postavil s partnery „Vojtěšskou (Adalbertovu) huť“. „Jeho vlastní tempo ho ale nakonec ,uhnalo´, výroba jeho železáren ještě technologicky nebyla zralá. To ho zlomilo finančně, a hlavně utrpěl největší porážku kariéry coby selfmademan. „Mnohostranně elastický muž“, jak ho kdysi nazval jeden ze životopisců, který prý „se sociálním citem“ popohnal industrializaci Čech, zemřel na srdeční selhání v lednu 1866, uvádějí OÖN. Jeho historku pak dopovídávají, že kdo by dnes hledal jeho projekty, našel by kromě zmíněných staveb i jeho rodný dům v Budějovicích, jeho někdejší městský palác v Praze na rohu Hybernské – a po převratu znovu odhalenou bronzovou sochu v městském parku, „která ho uctila už v roce 1879“.

Zemský patriot a mecenáš

Adalbert Lanna II. (1836-1909) byl podle článku pyšný na šlechtický predikát, který byl přiznán jeho otci („Chtěl tak přináležet k ,velkoobčanům´ monarchie a vykazovat se jako elita“). Jako privátní stavitel „postavil krátce po sobě a včas před krachem burzy 1873 dvě vily umožňující stavu příslušející reprezentaci, a jak popsal Jan Bažant z pražské Karlovy univerzity, které hodně vypovídající o sociální a politické situaci,“ pokračuje list. Lanna II. se nechal v Drážďanech inspirovat novorenesancí Gottfrieda Semperse a jako první v českých zemích uvedl do praxe tuto konzervativní architekturu, v tehdejším pražském předměstí Bubeneč. „Lanna byl zemským patriotem starého stylu s kontakty jak k české, tak k německé vedoucí vrstvě v Čechách v době stále agresivnějších nacionalistických proudů,“ dodávají OÖN.

Jako mecenáš podporoval ve velkém stylu domácí umění, byl spoluzakladatelem uměleckoprůmyslového muzea v Praze. „Antika, jejíž mytologii nechal vyčarovat mistry historismu na zdi svých domů, mu byla důležitou neutrální půdou, nadnárodní a tím slučitelná se společenským posláním obchodníka snažícího se překlenout polaritu mezi Čechy a Němci.“ Ve své pražské vile uctil salonem s označením Traunsee původ své rodiny a Solnou komoru. V té době, v prosinci 1870, také koupil nemovitost ve Gmundenu a nechal si na umělém návrší vybudovat svou druhou rezidenci, obklopenou francouzskou a anglickou zahradou.

„Žil svým způsobem mezi dvěma národními světy, jejichž konflikty se na prahu 19. století ukazovaly jako stále hrozivější,“ uvedl dál deník. „Spojoval ve své osobě a se svým kosmopolitismem vyjadřovaným především velkou sběratelskou vášní a mecenášstvím odstředivé síly, které hrozily roztrhnout dunajskou monarchii. Byl vzdělancem, který o napětích věděl, a která také osobně pocítil.“ Když shledal přijetí daru své sbírky skla nově založenému Uměleckoprůmyslovému muzeu v roce 1906 nedostatečně důstojným a myslel si, že také v jeho rodině, mezi jeho dětmi nikdo nebude mít zájem o jeho kulturní ambice, nechal velkou zbývající část své sbírky prodat ve dvou mezinárodních aukcích,“ končí OÖN jeho kapitolu.

Ve vile ve Gmundenu, naplánované Gustavem Gugitzem, v níž dnes žijí jeho potomci, rodina Trauttenbergových, si vytvořil útočiště pro sebe a manželku Franzisku, ve kterém mu malíř Heinrich Gärtner realizoval krajiny Itálie, po kterých toužil. Byl ale i nadšeným myslivcem. „Proto rodina vlastní s dalšími českými průmyslníky lovecký revír v Almtalu.“ Adalbert Lanna II. zemřel 1909 v Meranu.

Jeho syn, Adalbert Lanna III., si vybral napřed dráhu úředníka, ale na přání otce měl pokračovat v podnikatelské dynastii. Také to zkoušel, ale první světová válka mu vytrhla kormidlo z ruky, uvedly OÖN. V roce 1920 koncern prodal a přesídlil do Mnichova, kde dva roky nato zemřel ve věku 55 let na tuberkulózu. Jeho „ještě feudálně zajištěná“ vdova se přestěhovala na francouzskou Riviéru, skončila ale v ženevské nemocnici pro chudé.

Nakonec OÖN uzavírají, že „teprve po roce 1989 se v Čechách začalo, v neposlední řadě s podporou Huberta Trauttenberga, znovu objevovat stopy rodiny“. Důležité zdroje shromáždila disertační práce Kateřiny Zahrnhoferové, obhájená na univerzitě v Linci. V rámci dokumentace ORF bylo možno shlédnout mauzoleum Lannů, „největší stavbu na hřbitově v Olšanech“. V současné době město Praha a sponzoři z českého stavebního průmyslu mauzoleum sanují. „Dokumentuje také dramatická desetiletí minulého století, v nichž se vzpomínka na Lanny málem ztratila,“ končí list.

Na snímku je Villa Lanna ve Gmundenu, dílo ve stylu vídeňské architektury historismu. Foto: Deník/repro Trauttenberg/ORF/Akademie věd Praha