Poslední objetí a sbohem. Syn svého otce už nikdy neuvidí. Kaplička poblíž hlavní silnice za Dasným u odbočky na Hlubokou je viditelná už zdáli. Nahoře malý kříž s tradičním označením INRI, místy popraskaná a odlupující se omítka, za kovanou mříží výklenek s uschlými růžemi a umělými fialkami. Něco je ale jinak. Nápis Loučení táty se synem. Ten stavbě z roku 1992 dodává hluboce osobní rozměr.
Ve čtvrtek přesně před čtyřiašedesáti lety, 26. července 1948, se toto místo stalo svědkem osudového loučení dvou blízkých lidí. Otce se synem před odchodem mladšího do emigrace. Poslední slova a objetí si tady tehdy vyměnili Jan Mikeš starší a jeho syn Jan. Rodina Mikešových před válkou patřila mezi ty nejvýznamnější a nejmajetnější v Českých Budějovicích. Aniž to tehdy tušili, nastupující komunistická diktatura je tímto okamžikem rozdělila už navždy. Deník pátral po jejich osudech, a díky svědectví příbuzných i dalších pamětníků potkal mimořádné lidské příběhy.
Janu Mikešovi, který se v 90. letech vrátil do jihočeské metropole, vděčíme třeba za novodobou obnovu soch Vojtěcha Lanny v parku na Sadech a Jana Valeriána Jirsíka u katedrály, výstavbu centrálního kříže na hřbitově sv. Otýlie nebo umožnění dostavby centra Arpida pro postižené děti. Veškeré náklady s tím spojené sám v tichosti zaplatil začátkem devadesátých let. Ale nepředbíhejme.
Od uzenin ke Zvonu
Za první republiky proslula rodina Mikešových po Budějovicích svými uzenářskými výrobky. Otec Jan se vyučil řezníkem a uzenářem a postupně se i přes značnou konkurenci vypracoval mezi absolutní špičku v oboru. Začínal přitom více méně od nuly. Za manželku si vzal Anežku Peřinovou.
Podle historika a publicisty Jana Schinka měl Mikeš starší nejprve uzenářskou velkovýrobu na Rudolfovské třídě a pobočku v Krajinské, kde však byl v pronájmu. V roce 1926 si proto v téže ulici postavil vlastní dům. Nachází se naproti Komerční bance a je na něm vyobrazen řezník se šunkou.
„Jihočeské listy o něm tehdy napsaly, že jest skutečnou okrasou města," poznamenal s úsměvem historik. O dva roky později podnikatel koupil hotel Zvon na náměstí. Tehdy to byl ale jen jeden dům. Na rozdíl od současných tří. Jan Schinko upřesnil, že z dnešního pohledu šlo o prostřední objekt. Vlevo stál hotel U Tří kohoutů, vpravo knihkupectví Ausobský.
Mikeš nechal hotel kompletně opravit a po zahájení provozu zveřejnil v dobovém tisku tento inzerát: „Dovoluji si svým P. T. příznivcům oznámiti, že dnem 1. března 1930 otevřel jsem ve svém hotelu Zvon, na náměstí Svobody 27 v ČB, další prodejnu uzenářských výrobků spojenou s lidovou restaurací, kdež mimo uzenářské výrobky podávána budou po celý den chutně upravená jídla v levných cenách." Kromě toho vlastnil rozsáhlé statky a pozemky v Rožnově a několik činžovních domů v Budějovicích i Praze. Část majetku v Rožnově zdědil vnuk Josef Nováček.
O jeho aktivitách v lokalitě U Školy jsme v poslední době několikrát informovali. Těsně před nedávným odletem do svého druhého domova v Kanadě si našel čas a na dědečka zavzpomínal. Stejně tak na strýce Jana Mikeše mladšího, jehož o dvacet let později v roce 1968 následoval do exilu do Kanady. Právě tam totiž strýc po několika letech strávených ve Švýcarsku nakonec zakotvil.
Od Zvonu k raftům
„Můj dědeček byl aktivní občan. Zasadil třeba nějaké břízy na Sokolském ostrově a poctivě se o ně staral. Měl zájem o všechny společenské věci v Českých Budějovicích a městu hodně prospíval," popisuje šestašedesátiletý Josef Nováček.
V kanadském Vancouveru dodnes žije i Alena Mikešová, manželka Mikeše mladšího. Oslovili jsme i ji, aby pro čtenáře Deníku zavzpomínala. Svého tchána charakterizovala jako mimořádně statečného člověka. Po vyhlášení války Němci zabrali jeho podnik a většinu výrobků posílali do Říše. On si to ale nechtěl nechat líbit a zorganizoval skupinu mladíků, s nimiž se po nocích vloupával do vlastních skladů. „Kluci rozváželi na kolech maso a konzervy do nemocnic, sirotčince, starobince a všude tam, kde ho bylo potřeba. To byl tatínek Mikeš, slušný v každé situaci. Je mi radostí a ctí říct, že tuhle vlastnost stoprocentně zdědil můj manžel," zdůraznila Alena Mikešová. V roce 1942 skončil Jan Mikeš starší v rukou gestapa. Po návratu domů dal na radu právníka a rozdělil veškerý majetek mezi své děti. Nejmladší syn Jan se tak v patnácti letech stal majitelem hotelu Zvon. Starší sourozenci dostali pozemky a domy v Praze, nejstarší syn pak uzenářskou výrobu na Rudolfovské třídě.
Zlé časy rodinu čekaly i po osvobození. V očích komunistů se stávala nežádoucí. Jan Mikeš mladší studoval hned po válce hotelovou školu ve Švýcarsku. Pak se vrátil, i když mu tu podle synovce Nováčka hrozilo zatčení. Dokonce se prý rád ukazoval na promenádách na náměstí. Doma ale bydlet nemohl a skrýval se. „Když viděl, kam to tady spěje, chtěl se znova vrátit do Švýcarska. Jenže už byly zavřené hranice a nebylo to tak jednoduché," vzpomíná Josef Nováček.
A právě tehdy, 26. července 1948, nastal čas osudové schůzky u Dasného. Kromě otce a syna Mikešových se jí zúčastnil hajný, který převedl mladíka za hranice. Dojemnou atmosféru loučení snad trochu mírnila naděje na brzké shledání. Oba hlavní aktéři totiž pevně věřili, že je to jen pár let – než se poměry v zemi uklidní. Otec už se ovšem synova návratu nedožil. Psychicky zlomen zemřel o dva roky později. Přišel o veškerý majetek a dožil jen ve dvou malých místnostech.
Syn Jan mezitím v zahraničí rozjel úspěšnou kariéru. Postupně vlastnil několik restaurací a hotelů a mimo to získal věhlas jako průkopník raftingu v Kanadě. Jako velký milovník a ochránce přírody pořádal i exkurze do nefalšované divočiny.
Jan Mikeš byl ztělesněním skromné noblesy
Jan Mikeš s manželkou Alenou se vrátili na jih Čech až koncem roku 1990. O rok později dostali zpět hotel Zvon. Byl v dezolátním stavu, a tak se okamžitě pustili do kompletní přestavby. Sice je čekalo hodně práce, ale podle Aleny Mikešové ji přijímali s radostí. „Já se soustředila na menší záležitosti, jako přestavení Tří kohoutů nebo návrhy a provedení nábytku. V té době ještě na trhu nic nebylo a vše se dělalo na zakázku," vzpomíná žena. Její manželství zůstalo bezdětné. Svého jediného potomka, syna Johnyho, má Jan Mikeš z předchozího vztahu s Ninou Shell.
Optimismem a příkladným nasazením Mikešovi brzy nakazili i svůj personál. Přestože se hotel tou dobou proměnil ve staveniště s provizorními podmínkami, vydával denně kolem dvou tisíc jídel. „Po půlnoci jsme v horní kuchyni zkoušeli s kuchaři nové recepty. Úžasná nálada a zaměstnanci se jen točili, protože můj muž přišel s výborným nápadem přidat všem k platu také procenta z tržby. Dovedete si představit, jak to jelo," oceňuje po letech Alena Mikešová. Od roku 2000 má hotel nového vlastníka. Památku otce i syna Mikešových stále připomínají velké fotografie ve vstupní hale.
Výtvarnice Alena Mikešová je mimo jiné i autorkou návrhu podoby kapličky, kterou manžel nechal postavit na památku loučení s otcem. Součástí bývala i paní Alenou vlastnoručně vymodelovaná socha sv. Jana Nepomuckého.
Někdy v listopadu 1992 neznámý vandal vylomil mříž kapličky a sošku odnesl. Manželé to tehdy velmi těžce nesli. „Tahle hloupá krádež vzala Janovi hodně důvěry v lidi kolem sebe. Později ji zase našel díky přátelům, které jsme v Budějovicích měli a snad stále ještě máme," svěřuje se Alena Mikešová.
Hned od počátku 90. let se Jan Mikeš čile zajímal i o obnovu dalších pamětihodností v centru krajského města. Tehdejší památkář a současný předseda Klubu přátel Českých Budějovic Vladimír Musil na něho dodnes velmi rád vzpomíná. „Nikdo ze starých budějovických rodáků na mě nezapůsobil tak silně jako pan Mikeš. Byl ztělesněním skromné noblesy. Vyzařoval klid, jistotu, pohodu a lásku k městu. Není moc slov, která by to dokázala přesně vyjádřit," charakterizuje hoteliéra architekt Musil.
Podobně o něm hovoří i akademický sochař Ivan Tlášek. Právě on obnovil sochy Jana Valeriána Jirsíka u katedrály i Vojtěcha Lanny Na Sadech. První zničili za války nacisté, druhou pak poškodili Češi po osvobození. V roce 1993 sochař na Mikešův popud postavil i centrální kříž na hřbitově sv. Otýlie. „Ve městě se tehdy vedly velké debaty o tom, kdo by měl obnovu soch financovat. Do toho přišel pan Mikeš, víceméně bouchl rukou do stolu a řekl, že to zaplatí všechno sám," říká s úctou sochař Tlášek.
O vzpomínku na Jana Mikeše jsme požádali i jeho o patnáct let mladší neteř Růženu Zítkovou z Českých Budějovic. „Jan byl dobrák, hodný člověk. Byl také zábavný společník, moc jsme si rozuměli. Pro krajské město toho hodně udělal. Byl skutečně dobrý člověk, který měl Budějice rád," popisuje neteř.
V neděli 12. srpna uplyne deset let od chvíle, kdy Jan Mikeš náhle zemřel. Odešel nečekaně a v plné životní síle. Jeho příbuzný Jaroslav Kynčl se ho jednou při návštěvě Kanady zeptal, zda se nebojí, že někdo z účastníků expedice v divoké a mnohdy těžko přístupné řece zahyne. Jan Mikeš mu prý tehdy odpověděl: „Dovedeš si představit krásnější smrt?" A právě takový konec si pro něho osud skutečně přichystal.
Během vodní výpravy na raftech po kanadském severu podlehl masivnímu infarktu. Jeho popel spočinul v místě, které si před lety sám určil a nade všechno miloval. V jezeře Chilk. Po Janu Mikešovi je také pojmenován patnáctikilometrový kaňon podél nejobtížnější části plavby na řece Frazier. Jmenuje se Big John Canyon.
Jak Hotel Zvon „odešel" od rodiny Mikešových
V únoru 1995 zaznamenal linecký deník OÖN, že hotel Zvon na českobudějovickém náměstí převzal v létě 1994 Wolfgang Leitner z Kefermarktu.
Napsal, že „hotel nedosahoval standardní úrovně", když ho jako restituci převzal z Kanady se vrátivší gastronom Jan Mikeš (nar. 1927). Začal jej renovovat, ale nechtěl prý opustit nový domov ve Vancouveru. „V bývalém manažerovi VÖEST našel posléze partnera pro společný podnik a loni mu prodal většinu," napsal list. 48letý Leitner prý má předpoklady pro to, aby dovedl podnik v Čechách na vyšší úroveň – do roku 1984 prý působil po celém světě ve službách VÖEST a pak čtyři roky vedl moskevskou kancelář VA Stahl, kde byl odpovědný za stavbu hotelů v Rusku.
OÖN citovaly Leitnera: „Mikeš mi řekl: Nemáš sice žádnou číšnickou školu, ale přesto ti ten dům dám…" Deník dodal, že „investičním nákladem 30 milionů šilinků byl z ruiny upraven hotel čtyřhvězdičkové úrovně".
Prodal stříbro?
Jan Mikeš reagoval na článek, který jsme převzali, velice rozhněvaně. Dozvěděl se o něm od kamarádů, známé party budějovických mudrců, kteří se scházeli na nejteplejším místě města, na severní straně náměstí, a Mikeše vyplísnili, že „prodal rodinné stříbro". „Zpráva převzatá z lineckých novin je nepravdivá a jako českobudějovického rodáka a občana mě nadmíru rozrušila. Jelikož jsem už přece jen starší člověk, velice mi záleží na přesné informaci mých známých a ostatních spoluobčanů v Českých Budějovicích," řekl nám pak ve svém apartmánu ve Zvonu s tím, že byl po přečtení článku blízko kdovíkolikátému infarktu. .
Vysvětloval, že po téměř 40 letech v zahraničí se před čtyřmi roky vrátil a s paní Alenou nákladem dosud přes 45 milionů korun z vlastních prostředků hotel rekonstruovali. „Veškeré nemovitosti hotelu Zvon vlastní společnost Jan Mikeš, s. r. o., jejímž stoprocentním vlastníkem jsem nadále já," řekl. Byla zapsána do obchodního rejstříku 11. listopadu 1993 s věcným vkladem 161 150 000 korun. Jejím jednatelem byl Wolfgang Leitner.
Hotel Zvon, s. r. o., s dr. Leitnerem jako jednatelem byla zapsána do obchodního rejstříku s předmětem podnikání ubytování a hostinská činnost již 31. prosince 1991 – se základním jměním 200 000 Kč. Jan Mikeš v ní měl desetiprocentní podíl, Leitnerova GmbH devadesátiprocentní. „Společnost Hotel Zvon, kterou samostatně řídí Wolfgang Leitner, pouze hotel provozuje," řekl Jan Mikeš s tím, že s partnerem výtečně vychází.
Uběhly tři roky, hotel se ocitl v problémech a přišel čas v novinách dodat, co jsme si tehdy s Janem Mikešem řekli „mimo blok". Na dotaz, zda nemá obavy, že provozní společnost, v níž má jen desetinový podíl, může hotel „vybydlet", aniž by do jeho rozvoje investovala, řekl nám, že není včerejší a že si svůj majetek umí zajistit.
Wolfgang Leitner tehdy tvrdil, že už je legitimním vlastníkem 90 procent společnosti Jan Mikeš, spol. s r. o., tedy komplexu budov hotelu a pozemků. Opírá se prý o smlouvu uzavřenou jeho GmbH s Mikešem v roce 1994 a na jeho tzv. neodvolatelnou nabídku na odkoupení 90procentního podílu. Tvrdil, že převážnou část kupní ceny již zaplatil, a v rejstříku figuruje Jan Mikeš jen „do právního vyjasnění věci".
K uvažovanému návrhu na konkurz na Hotel Zvon podanému Janem Mikešem našemu listu Leitner vysvětloval složitou situaci hotelu některými chybnými rozhodnutími managementu, příliš rychlými a někdy i nešťastnými investicemi do hotelu, neodpovídajícími personálními náklady (velmi ztrátový byl prý například bufet). Zcela vyloučil nějaké „uklízení" zisku do Rakouska nad rámec řádných plateb v rámci „smluvních dohod s tamními obchodními partnery". „Řešení momentální platební situace hotelu konkurzem by ale bylo špatné pro všechny účastníky," řekl. „Poškodilo by zaměstnance a jejich rodiny, dodavatele, stát, škodí turistickému ruchu, městu, snižuje daňová odvod…" Zprávy o možném konkurzu ovšem znejisťují potenciální obchodní partnery a to situaci ještě komplikuje."
V úpadku
K prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti Hotel Z v o n spol. s r.o. skutečně došlo, ale až 23. března 2000 pod čj. 13 K 157/99.
Navrhl jej dlužník. Uvedl, že přibližně od roku 1995, kdy do ní vstoupila Georg Leitner GmbH a Leitner převzal jednatelství, společnost vykazuje ztrátu. V roce 1998 převzal Leitnerovy podíly Jan Mikeš, „čímž zabránil hlubším ztrátám v hospodaření". 7. dubna 1998 přesto navrhli konkurz. Protože hospodaření bylo stabilizováno a závazky vůči finančnímu úřadu splaceny, řízení bylo zastaveno. Úmysl najít silného partnera nebo společnost prodat tak, aby mohli být uspokojeni hlavní věřitelé, ale nevyšel, a tak 26. října 1999 byl konkurzní návrh podán znovu.
Závazky Hotelu Zvon, s. r. o., činily podle návrhu přes 88,9 milionu korun, když Sparkasse Mühlviertel-West v Rohrbachu si nárokovala přes 47 milionů, správa sociálního zabezpečení 8,4 milionu atd. Pohledávky byly za 2,9 milionu, majetek hotelu měl hodnotu dva miliony.
Při přezkumu pohledávek 8. prosince 2000 správce podstaty věřitelům sdělil, že pohledávku SM-W popřel, protože tvrzený nárok z úvěrových smluv nedoložila a v účetnictví úpadce ji nenalezl. Banka o ni nezažalovala.
Majetek dlužníka – tedy provozní společnosti hotelu - byl posléze zpeněžen za 2,47 milionu. Správa sociálního zabezpečení jako oddělený věřitel získala 1,16 mil., věřitelé II. třídy byli uspokojeni do výše 1,05 procenta nároků. Po splnění rozvrhového usnesení byl 24. března 2004 konkurz zrušen a Hotel Zvon, spol. s r. o., následně vymazána z obchodního rejstříku.
Za osm milionů šilinků?
Se získáním majority ve společnosti Jan Mikeš šlo v roce 1994 ale jen o Leitnerovo přání. Dál ji stoprocentně vlastnil Jan Mikeš, který si od února 1999 rozšířil předmět podnikání i o hostinskou činnost. V roce 1998 však zaznamenala společnost hospodářskou ztrátu 8,3 milionu.
8. 12. 1999 pak došlo ke kritickému zlomu, k rozdělení obchodního podílu ve společnosti Jan Mikeš. Jan Mikeš převedl 80 procent podílu ve výši 129 008 000 korun na společnost Agro-Hochstaffl, s. r. o., za cenu podle vzájemně ujednané dohody 7 901 500 rakouských šilinků. „Při sjednání kupní ceny bylo přihlédnuto k celkové hospodářské situaci společnosti Jan Mikeš, spol. s r. o., stavu jejích aktiv a pasiv, a jejího majetku," stojí ve smlouvě. Kupující uložil čtyři miliony šilinků na svěřeneckém účtu, zbytek se zavázal doplatit do konce ledna 2000. Mikeš zůstal jedním z jednatelů.
6. ledna 2000 vzala mimořádná valná hromada na vědomí odstoupení Jana Mikeše, dosavadního jednatele. Jednateli byli zvoleni Johann Hochstaffl a Vladimír Warisch, oprávnění jednat samostatně valná hromada udělila Hochstafflovi.
V červnu 2000 „zalehlo" budovy komplexu zástavní právo Bank Austria pro pohledávku 55 milionů šilinků. Za jakých to bylo okolností, nám není známo.
8. 12. 2000 převedl Agro-Hochstaffl svůj podíl ve společnosti Jan Mikeš ve výši 129 milionů na Hochstaffl Immobilien GmbH za oboustranně dohodnutou cenu 43 milionů korun, stanovenou tak, „aby respektovala skutečnou hodnotu převáděných práv a povinností a tudíž hodnotu účasti společníka na společnosti". 4. října 2001 rozhodla společnost o navýšení základního kapitálu na čtvrt miliardy vkladem Immobilien, o zrušení podnikání v hostinské činnosti a o rozšíření o realitní činnost. Dále bylo rozhodnuto o změně názvu společnosti z Jan Mikeš, spol. s r.o. naHochstaffl Bohemia s.r.o. 13. 12. 2001 valná hromada odvolala jednatele Warische.
8. 4. 2004 valná hromada zvýšila základní kapitál Hochstaffl Bohemia na 300 milionů. 30. 6. 2005 Johann Hochstaffl převedl svůj podíl (18 mil.) za dohodnutou cenu 25 mil. na Immobilien GmbH. 21. 11. 2006 Immobilien převedl podíl 282 mil. za dohodnutou cenu 391 mil. na Hochstaffl Holding AG, jejímž jménem jedná Johann Hochstaffl. 25.7. 2008 byl zvýšen základní kapitál na 470 milionů. 1. 1. 2009 sfúzovala společnost Hochstaffl Bohemia se společností H-Immofinanz s. r. o.s přechodem jmění na nástupnickou Hochstaffl Bohemia s.r.o.
7. 7. 2011 valná hromada schválila hospodářský výsledek za rok 2010 – zisk 49,9 milionu.
Od prosince 2010 tíží nemovitosti hotelu zástavní právo jedné rakouské banky pro pohledávku ve výši 1,35 milionu eur. Z té už ale Jana Mikeše hlava bolet nebude…
