Mám jižní Čechy moc rád, říká Vilém Udatný

Jeho hlasem promlouvá například poručík Solo (herec George Takei) v seriálu Star Trek, Matthew Cooper (herec Chad Allen) v seriálu Doktorka Quinnová či Rick Peters jako detektiv Bobby Manning v oblíbeném seriálu Sue Thomas: Agentka FBI. Ale také v mnoha samostatných filmech Souboj Titánů, Švéd, Piráti z Pacifiku 2: Odplata. Desítky dabingových rolí, ve kterých zazněl podmanivý a charismatický hlas píseckého rodáka, herce Viléma Udatného. V současné době obyvatele malebné Volyně, který jak sám říká cestuje mezi Prahou a Volyní a je mu dobře.

Ale proč chodit za hranice? Připomeňme si i role, které Viléma Udatného proslavily doma. Jednoznačně pohádková role prince Valentina v pohádkové trilogii Zkřížené meče, Zvonící meče a Zázračné meče, dále se objevil v seriálech jako Ulice nebo Ordinace v růžové zahradě, Dobrodružství kriminalistiky, Hotel Herbich, 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem, Nemocnice na kraji města nové osudy, Život je ples či České století.

V úvodu jsme zmínili jeden ze sledovaných seriálů, ve kterém se objevíte. Nebo spíše už objevil. Prozradíte víc?

Je to seriál Ordinace v růžové zahradě a bylo to teď ve čtvrtek 17. března. Ale víc prozrazovat nebudu.

Jste Jihočech nejen narozením v Písku téměř před 47 lety, ale také svým naturelem. Co pro vás jižní Čechy jako takové znamenají?

Krásnou krajinu s mnoha úžasnými místy nabitými energií. Jižní Čechy takové jsou. Když střídám velkoměsto s venkovem, tak zrovna tohle považuji za ideální kombinaci odpočinku a velké aktivity. Když jste přes sezonu zavřený v divadle a zkoušíte až se z vás práší, tak potom vyběhnout někam na kopec se psem, kde je klid, je strašně okysličující.

Mám na jihu hodně kamarádů, kteří mi strašně moc dávají. Třeba tady ve Volyni je hodně osvícených lidí, se kterými stojí za to se bavit. Mají přirozený náhled na kulturu, politiku a celkově svět kolem nás. I to mne sem přitahuje.

Vaše dabingová kolegyně Valérie Zawadská někdy drží „ochrannou ruku" nad ochotnickými herci z Cehnic, kde má chalupu. A ve Volyni je například skvělý soubor PIKI, který vede Miloslav Pikolon. Také jim nějak pomáháte? A nebo už jste zatoužil si také zahrát okresní divadlo?

Soubor PIKI dobře znám a líbí se mi. Ale zahrát jsem si ještě nechtěl (smích), protože moje rodinné i pracovní povinnosti jsou velké. Některé věci jsem viděl a snažím se na PIKIho chodit, protože dělají divadlo s citem, láskou a nadšením. Když je čas, tak se o tom pobavíme a řeknu jim svůj názor, co se mi líbilo či ne, ale tihle lidé jsou ve své podstatě strašně šikovní. Míla Pikolon má dost velké zkušenosti, sám píše a pohybuje se kolem divadla moc let, takže jim do toho vlastně raději moc nekecám.

Jak dlouho je váš život spojený s Volyní? Ptám se proto, že jsem vás na akcích na Strakonicku moc neviděl, ani se nijak výrazně nemluvilo o tom, že herec jako vy žije ve Volyni.

Chození a život s mojí ženou jsme si datově začali počítat od roku 2002, takže je to čtrnáctý rok. Celou dobu střídám Prahu a Volyni, ale asi ještě nejsem tak „profláknutá" tvář (smích).

Máte za sebou celou řadu filmových a divadelních rolí, desítky dabingů a také pohádek. A právě díky třídílné sérii Zkřížené meče, Zvonící meče a Zázračné meče jste se hodně dostal do povědomí diváků. Tyto pohádky měly zvláštní nádech a atmosféru. Čím si ji získaly?

To je pravda a hodně mých vrstevníků se na ně kouká stále. I já sám. A to se první točila v roce 1998 to mi bylo 29 let. Přitom je to aniž bych ji chtěl snižovat úplně obyčejná televizní pohádka. Ona by si hlavně vzhledem k prvnímu scénáři zasloužila být klidně i filmová. Ale co si budeme povídat, na televizi se dívá víc lidí, než kolik jich přijde do kina. A protože se v televizi líbila, vznikly další dva díly. Scénáristka Michaela Černá dokonale využila toho, jak pohádka zapůsobila.

V tomhle jsem měl velký kus štěstí. Michaela Černá mne velmi dobře zná a v podstatě při psaní této role myslela na mne (smích). Díky tomu jsem do děje tak zapadl a měl jsem i štěstí, že mne schválili režisér a dramaturg.

Ale pokud máme říci v čem byl základ úspěchu této trilogie, tak určitě v jedné věci. Vždy se snažím věnovat studiu role, kterou mám zahrát. A tady se jednalo o jízdu na koni a o šerm. Do té doby jsem s tím neměl téměř žádné zkušenosti. Až na základě této nabídky jsem začal jezdit na koni a šermovat s profesionálními šermíři. Začalo mě to bavit a od té doby se to o mně tak trochu ví. Možná proto dostávám hodně historických rolí. No, a nesmíme zapomenout ani na to, že se pohádky natáčely v přírodě, a ne ve studiu.

Ještě bych se rád zdržel u pohádek a konkrétně u jedné. Jmenuje se O Janovi a jeho podivuhodném příteli a je z roku 1990. Když jsme si domlouvali tento rozhovor, znovu jsem se na ni podíval a přiznám se, že jsem vás v ní neviděl. Kde jste se v ní schovával?

Tak to byste neuhodl. A je to tak zanedbatelná role, že se divím, že se o ní vůbec ví. Je tam scéna, jak odjíždějí tři čarodějky na koních kolem takových tří sedláků otce a dvou synů. Jeden z nich jsem já (smích).

Ale pohádka je to nádherná a režisér Ludvík Ráža ji natočil fantasticky.

A ví se tedy, že jste také režisér? Ve vašem životopisu je tato profese uvedena.

To je spíš taková kolonka, ale nejsem režisér a ani se za něj nepovažuji. A jestli jsem k tomu trošku přivoněl, tak jenom tím, že svým kamarádům řeknu svůj názor. Ale jedna z mých obrovských zkušeností je, že jsem spolupracoval s waldorfskou školou v Písku. Žáci 8. a 9. tříd se na konci roku prezentují nějakým divadelním představením. Předloni došlo ke spolupráci, když jsem jim pomáhal s režií pohádky. A musím říct, že je to krásná práce, ale velmi zodpovědná. Na profesionálním jevišti bych si na ni asi netroufl. Myslím si, že jsem dost zodpovědný a nemohl bych pak dělat nic jiného.

Zmínili jsme vaše dabování. Kdybyste si měl zvolit jednu profesi (režisér být nechcete), tak dabing, nebo herectví?

Jednoznačně jenom herec. V dabovaní je velmi důležité umění prožitku a Zlata Adamovská, která byla nedávno oceněna za dabing, v jednom rozhovoru řekla, že v dabingu musí být srdce. Ale dabing jen dohrává herce. Původcem myšlenky a výkonu je herec na plátně. Cizinec, kterému svým hlasem pomáháte. Dabing není jen překlad, a proto jde o velmi zodpovědnou práci. Proto bývá český dabing stále velmi ceněný.

Můžeme zmínit postavu Matthewa Coopera v seriálu Doktorka Quinnová.

To byl velký seriál a díly se dokupovaly postupně až podle sledovanosti. Daboval se v České televizi a tehdy to byla docela pohoda, i když zde vystupovalo hodně lidí. Dnešní systém je takový, že chodíte na tzv. vytáčky. Přijdete sám, namluvíte svoji práci a jdete domů. Ale Doktorka Quinnová se dělala jinak. Sešli jsme se všichni herci a museli být připraveni na zavolání. Proto tahle práce fakt odsýpala. Ale museli jsme ve studiu trávit celé dny. Den byl rozdělaný na tři frekvence po čtyřech hodinách. Mákli jsme si, ale byla to milá práce s milými kolegy.

Také dabujete animované postavičky. Můžete se přitom víc vyřádit?

Jak kdy. Záleží na figurkách. Ale trochu si na tom kazíte hlas. Jednou jsem daboval dvě postavičky, které spolu mluvily. Lišku vysokým hlasem a medvěda hlubokým. Strávil jsem tím celé dopoledne a odcházel úplně vyřízený. Nemluvíte svým hlasem. Ani jsem nevěděl, jestli odehraji večerní představení.

Český národ je seriálový. I vy jste se objevil v mnoha seriálech. Jedni herci je odsuzují, druzí vychvalují. A jsou i tací, kteří přiznají: Ano, díky seriálu platím včas složenky. Jak jste na tom vy?

Seriál je vydělávaní peněz. Kdo jede v seriálu, tak má jistotu, že v dalším půl roce má tolik a tolik natáčecích dnů měsíčně a není ve stresu, že bude živ jenom z hůře či lépe placeného divadla. Má bonus navíc. Pořád je to ale jenom nasmlouvaná práce, která jednou skončí.

Jenže vstoupit do jakéhokoliv seriálu je slušně řečeno o ústa. Zvlášť když je nekonečný a není z čeho vařit, témata a děje se opakují. Tam si člověk může provařit obličej na něčem, co může být nekvalitní. Já jsem zastáncem toho, že je možné napsat dobrý seriál, ale nemyslím si, že by měl mít nekonečné řady. Když třeba mluvíme o Nemocnici na kraji města, tak to byly ucelené kusy. Nebo Případy 1. oddělení, protože ho napsali odborníci, Labyrint režiséra Jiřího Stracha. A další.

Kdybyste dostal další nabídku na seriál, šel byste do ní?

Zvažoval bych ji už jen z těch důvodů, o kterých jsme mluvili. Asi bych byl víc nakloněný, ale to neznamená, že bych si ji nerozmýšlel. Musel bych vědět, v jakém horizontu se bude moje postava objevovat, co to vůbec je za roli.

Kdybychom se vrátili na začátek, kdy jsme mluvili o historických rolích, tak jste zmínil jednu poměrně výraznou. Je spojena s osobou císaře Karla IV. Můžete prozradit, o co jde?

Letos v květnu uplyne 700 let od narození císaře Karla IV. Česká televize natočila pěkný scénář s pracovním názvem Hlas pro římského krále. Jedná se o období života Karla IV. od 17 do 32 let. Jde o historický výpravný film a já jsem tam v takové partičce kolem Karla IV. Jsme rytíři, kteří s ním tráví jeho mladistvý život a stanou se tak trochu jeho ochrankou. Užívali jsme si i na natáčení pěkný život bojů, jízdy na koni a podobně. A to mne bavilo, protože s partou šermířů v tomto filmu se známe už od doby natáčení pohádek o mečích.

Kde jste točili?

Doslova všude možně. Já byl na vodním hradu Švihov, na Zvíkově, v Novohradských horách, na Pernštejně, na Pálavě.

Tak to se budeme mít opravdu na co těšit.

Zcela určitě. Je to moc dobře udělaný film a skvělé je i herecké obsazení. Režisér Václav Křístek si scénář napsal. A je velká pohoda, když režisér ví, co vůbec točí.

Vy jste byl devět let členem činohry Národního divadla. Jaké to je hrát v takovém stánku?

Nepopsatelné. A pro mne velmi přínosné. Zažil jsem tam generaci herců, kteří však postupně jeden po druhém odcházejí. Stát s takovými lidmi, jako byli Boris Rösner, Věra Galatíková, Josef Vinklář, Radovan Lukavský a další na jednom pódiu, je něco, na co nelze zapomenout. A když víte, že i vy jste pro takto citlivé a vnímavé lidi rovnocenným partnerem, tak je to prostě skvělé.

Tento rozhovor jsme si domlouvali ve Stříteži v zahradnictví Václava Bošky na II. dýňobraní. Při dlabání dýní jste působil obrovsky spokojeně a vyrovnaně, ale také jste naznačil, že dáváte své práci maximum.

Mám úžasnou rodinu, práci, která mne baví, kolem sebe skvělé lidi. Víc si ani nelze přát.