O naplněném životě důvěrně vypráví v knižním v rozhovoru s Alešem Palánem - kniha Náčelník, pojmenovaná dle jeho skautské přezdívky, vyšla loni v Nakladatelství Kazda. Životní osudy ho několikrát zavály i do jižních Čech, na které rád vzpomíná. „Zdravím vás a posílám starý jihočeský text z knihy Nejkrásnější sbírka,“ napsal do Českých Budějovic Miloslav Nevrlý, který se přátelsky rozdělil o získané bohatství objevené kdysi dávno při putování krajem komárů a stříbročerných hladin.

„Do jižních Čech - už jejich jméno mě okouzlovalo! – jsem jezdil z rodné Prahy za ptáky a za vůněmi od mládí, poprvé v květnu 1949,“ svěřuje se Miloslav Nevrlý. „Bylo mi patnáct a půl roku a byl jsem již rok členem – tehdy nejmladším - Československé ornithologické společnosti. Dnes, po pouhých třech čtvrtinách století, jsem služebně – tedy délkou svého členství – jejím členem nejstarším. Roků přibylo, ptáků na jihočeských rybnících, myslím, ubylo. Tehdy nám nad hlavami létali skoro všude vodouši rudonozí, dosud tam hnízdili břehouši černoocasí i kolihy velké. Myslím, že dnes již už tam tolik nelétá, tolik jejich kuřátek po rybničních březích nepobíhá.

Obálka knihy Náčelník.Obálka knihy Náčelník.Zdroj: Nakladatelství Kazda

Skoro posvátně jsem vdechoval vzduch nad rybníky, zdálo se mi, že v té jižní zemi voní zcela jinak než v Praze. I cestování bylo tehdy jiné než dnes. Jezdil jsem tam buď sám, nebo s kamarády ornitology. Stačilo se na Kačerově postavit na ´vídeňskou´ silnici a začít mávat. Lidé byli tehdy ochotnější a míň se báli, náklaďáky byly otevřené, jezdilo i spousta motocyklů, za pár hodin jsme tak byli zadarmo v té krásné zemi rybníků. Za ty roky jsme je obešli snad všechny. Ty ´třeboňské´ i ty ´budějické´.

Ani s noclehy nebyly tehdy velké starosti ani výdaje. Stačilo přijít večer k vesnickému domu a požádat o nocleh na seně nebo na slámě. Podíval jsem se do svého deníku na červenec 1950: první noc jsme spali na bošilecké baště, další noc na nadějské. V deníku je ale také u následujícího dne psáno, že „3. července nás na rožmberské baště vyhodili a tak jsme šli na samotu Staré Hamry k starému Seidlerovi a jeho třem pověstným dcerám a spali tam na seně“. Kdybych ta víc než sedm desetiletí stará slova v deníku teď nečetl, nevěřil bych, že se to stalo. Sebeméně si nic z toho nepamatuji. Staré Hamry jsem na mapě jižních Čech nenašel, a jaké byly Seidlerovy dcery, nemám ani ponětí. Je proto dobré psát si deník. Díky němu vím, jak nádherně kdysi bývalo v jižních Čechách, a také jsem se v něm dočetl, že o tři roky později – možná už za jiného baštýře! – nás nechali přespat i na rožmberské baště…“

Miloslav Nevrlý s rybářským kloboukem a v kabátě, které si koupil v Třeboni v roce 1951.Miloslav Nevrlý s rybářským kloboukem a v kabátě, které si koupil v Třeboni v roce 1951.Zdroj: Archiv M. N.

Kraj komárů a stříbročerných hladin 

Byl tehdy úplněk a noční nebe bezmračné, a tak se na stanové šňůře objevily kapky rosy. Půl třetí ráno, podletní noc, jasná a chladná. Probudily mě zvuky, tiché, chroupavé a pravidelné, chvíli byly dál, pak se zase blížily, jako když daleké mlýny pomalu melou. Stan stál osaměle na louce mezi rybníkem Xerr (jméno jako když žáby skřehotají) a Červeným blatem, pustým rašeliništěm. K obydlím bylo daleko, bál jsem se. Pak bylo slyšet i kroky, pomalé tiché kroky, klap, klap a zase divně mlely noční mlýny. Náhle jsem spatřil na bílé, měsícem zalité stanové celtě netvora. Obrovského antického netvora. Jeho hlava se ke mně neuvěřitelně rychle blížila a při tom se stejně neskutečně zvětšovala. Na okamžik ustoupila, ale z druhé strany na mě stejně divoce zaútočila další hlava. Všechno v úplném tichu jako při polární záři. Stan byl pevně zašněrován proti večerním komárům, bál jsem se pohnout. Teprve když se ozvalo tiché frknutí, jsem poznal, že úplněk promítá na stan zvětšené bizarní stíny koní, kteří se v těch ovlhlých nivách – hned jsem si vzpomněl na Šrámkovu báseň o pastevcích koní – sami pásli, večer jsem žádné neviděl. Chodili těsně kolem stanu, skláněli a opět zvedali hlavy. Při každém jejich kroku se zdálo, že jejich obrovská, divoce se zvětšující kopyta, se zvedají k smrtícímu úderu, že netvoři rozdupou stan i mne. Tiché a hrůzostrašné stínové divadlo. Ale ani nezavadili o stanovou šňůru. Když jsem se ráno probudil, nebyl široko daleko jediný kůň, jako by se mi všechno jen zdálo. Jen slunce svítilo a nad vodou se vznášeli bílí rybáci, mořské vlaštovky.

U rybníku před výlovem, 31. října 2018.U rybníku před výlovem, 31. října 2018.Zdroj: Deník/Jaroslav Sýbek

Bůh se postará

Taková byla moje první pradávná noc na Třeboňsku, v kraji, kde se o pasoucích se koních zpívají i písně. Krásná a podivuhodná země. Tím podivuhodnější, že za svůj vznik vděčí lidem, jejich dávným myšlenkám, práci a citu pro krajinu. Chráněná krajinná oblast Třeboňsko by měla mít ve svém znaku vážný, pochmurný obličej muže, který svou železnou energií a přísností před čtyřmi sty lety dnešní Třeboňsko vytvořil. S armádou trhanů a rybníkářů, kteří podle jeho plánů stavěli měsíc za měsícem a rok za rokem hráze, vybudoval z močálovité, blatkou a křovím porostlé Třeboňské pánve, kde vládli jen komáři a malárie, kraj rybníků, malých, velkých i obrovských. Ráno na hladině.Ráno na hladině.Zdroj: Deník/Jaroslav Sýbek

Vladyka Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan. Když přišel v mládí do jižních Čech z rodného Kolínska, měl jeho rod v erbu jen zeleného papouška v modrém poli. V roce 1560, v pouhých čtyřiatřiceti letech, se stal regentem všech rožmberských panství, tedy správcem celých jižních Čech. Pustil se do práce. Jeho rodovým heslem bylo latinské Deus providebit – Bůh se postará. Ale starat se musí i člověk, to pan Krčín věděl a dělal. Menší rybníky vybudovali již předchůdci regenta Krčína, ale hlavní práce čekala na něj. V roce 1585 začal stavět Rožmberk, největší rybník v našich zemích. Osmi stům trhanů a rybníkářů to trvalo pět let. Pak se při napouštění sedmisethektarového obra protrhla hráz. Během několika týdnů tisíce lidí hráz zacelily a zpevnily čtyřmi řadami dubů – a ty tam stojí dodnes. Ale před tím, než postavil Rožmberk, musel pan Krčín vybudovat mnoho kilometrů dlouhý kanál, tak zvanou Novou řeku, který by odvedl část vod Lužnice do řeky Nežárky, aby velké jarní vody znovu neprotrhly hráz Rožmberka, jímž Lužnice, tedy Stará řeka, protéká a naplňuje ho. Téměř všechny třeboňské rybníky plní a zároveň odvodňuje Zlatá stoka, umělý potok, který víc než půl století před panem Krčínem vymyslel a s neuvěřitelným citem pro rovinatý kraj vyměřil rožmberský porybný Josef Štěpánek z Netolic. Pan Krčín jeho plány použil a síť rybníků doplnil. A když regent Krčín umíral, měl už kromě papouška ve svém erbu i kapra a štiku, které mu do něj přidal za zásluhy o rybníky, Třeboňsko a ryby císař Rudolf II. v roce 1586.

Miloslav Nevrlý na Jezerce roku 2003.Miloslav Nevrlý na Jezerce roku 2003.Zdroj: Archiv Miloslava Nevrlého - Karel Čtveráček

Dnes už ani nepoznáš, že Třeboňsko je umělý kraj. Nepoznali to zřejmě ani odborníci z UNESCO a prohlásili ten výjimečný kraj za „biosférickou rezervaci“. Rybníky splynuly s krajinou, je krásné vidět, že lidé umějí – když chtějí – dělat a stavět i dobré věci. Právě tady, na Třeboňsku, žili nejdéle v Čechách bobři, než je lidé kvůli kožešinám na čepice a pro bobří stroj – čarovnou mast z řitní žlázy – vychytali, vyhubili. Dnes sem lidé zase vypouštějí mořské orly, aby se tady znovu zabydleli a kroužili nad nespočetnými rybníky jako před staletími. A i bobři tady už dnes znovu žijí.

Nocí dvou úplňků

Začal jsem měsíční nocí na Třeboňsku, a tak jí také skončím. Plul jsem kdysi o půlnoci na malé loďce po Rožmberku. Půjčil mi ji baštýř, spal jsem na jeho baště, kde na půdě tolik neštípali komáři. Vesloval jsem od hráze k jihu proti úplňku. Hladká, stříbročerná voda. Hladina i měsíc mě začaly pohlcovat, náhle jsem nevěděl, kde je nebe a kde voda. Dva úplňky. Nekonečný prostor nahoře i dole, bez konce. Břeh zmizel, hladina se připohledu z nízké loďky sklonila k obzoru, Rožmberk je tak obrovský, že na něm lze pozorovat zakřivení zeměkoule. Ticho, vlaho, osamělost. Nic než voda a prostor. Náhle se mě na okamžik zmocnil Děs velkých vod. Vteřinová úzkost, že mě buď voda, nebo nebe pohltí, že zmizím dolů, nebo se rozplynu vzhůru, neopakovatelný pocit. Rychle jsem vesloval zpět k obrovským dubům, do bezpečí pevné hráze pana Krčína. Až ti někdy bude na Třeboňsku úzko a koně se budou v měsíci vzpínat nad tvým stanem, komáři budou zpívat své šílené písně a měsíc tě k sobě potáhne nad stříbročernými vodami, tehdy si vzpomeň na heslo pana Krčína a pokřižuj se. Deus providebit. (mezititulky redakce)

Miloslav Nevrlý získal loni 28. října na Pražském hradě Medaili za zásluhy od prezidenta Petra Pavla.Miloslav Nevrlý získal loni 28. října na Pražském hradě Medaili za zásluhy od prezidenta Petra Pavla.Zdroj: Archiv Miloslava Nevrlého – Zuzana Bönisch