/NA NÁVŠTĚVĚ U KLIENTŮ LEDAXU/ „Narodila jsem se 16. května 1932 v Hájích nad Jizerou u Semil. Tam jsem prožila celé své dětství, moc na ty doby vzpomínám. Bohužel jsem ale příliš pěkné dětství neměla. Když přišla německá okupace, tak nám zavřeli tatínka a v roce 1942 ho v Berlíně popravili. Zůstaly jsme se sestrou a maminkou samy. Maminka byla ale zlatá. My jsme chodily už jako děti k sedlákům na len, na brambory, na sušení sena a za to

jsme dostaly tvaroh, mléko nebo máslo a alespoň tak jsme mohly pomáhat. Bylo to ale hrozné, když si teď vzpomenu, co musel tatínek zkusit. Bohužel ani potom vše nebylo dobré. Dlouho jsem mela před očima ty hrůzy a strach, co přijde. Celý život jsem vlastně prožila se svou maminkou, tedy kromě dvou let, co jsem byla v Mladé Boleslavi ve škole. Chodila jsem tam do školy, které jsme tehdy říkali rodinka nebo oficiálně Škola pro ženská povolání. Tam jsem maličko zase pookřála. Bydlela jsem společně se třemi dalšími děvčaty a s jednou z nich si doposud voláme, je až od Mělníka, takže se nevidíme, ale pořád kontakt udržujeme.

Vzpomínám i na kamaráda, se kterým jsme chodili do kina nebo i na operu, když tam byla, a také na učitele. Chodila jsem tam tedy dva roky, mohla jsem jít potom do zdravotního ročníku nebo dál na výuční list krejčové nebo kuchařky. To jsem ale dělat nechtěla. Chtěla jsem jít do mateřské školy. To ale nevyšlo a já jsem potom dělala po škole až do důchodu mzdovou účetní.

Maminka u nás bydlela, i když už jsem byla vdaná. S mužem jsem se seznámila ještě u nás, scházeli jsme se místní omladina u splavu. On byl letec, učitel létání, z vedlejší vesnice. Už tehdy se mi mezi těmi chlapci zdál výjimečný a nějak jsme se do sebe zakoukali. Potom jsem na něj šest let cekala a on si mě i proto tolik vážil. Brali jsme se v roce 1956 a o rok později se nám narodila první dcera, potom druhá.

Lucie Janotová z Otína ráda navštěvuje rockové koncerty.Do Jindřichova Hradce jsme se přestěhovali v sedmdesátém roce. A sem jsme si s sebou vzali i maminku, která si tady obdivuhodně zvykla i přesto, že už jí bylo hodně přes sedmdesát. Říkávala, že je hlavně ráda, že je s námi. Manžel zemřel před patnácti lety a od té doby jsem sama. Ten mi opravdu chybí, byl to výjimečný človek a za těch 45 let, co jsme byli spolu, jsem od něho neslyšela jediné špatné slovo nebo neviděla špatný pohled. Ale dcera mě chodí navštěvovat i dvakrát denně, druhá jezdí ob týden, chodí za mnou i vnoučata s pravnoučaty. Mají mě opravdu rádi.

A někdy v roce 2011 jsem začala chodit tady na koncerty. S manželem jsme k muzice nechodili. Byl spíš sportovní typ, hrál fotbal a volejbal. Byli jsme společně tancovat tak třikrát, přitom já jsem tak strašně ráda tancovala. Ale viděla jsem, že se mu to nelíbí, byl tam takový neveselý, tak jsem to nechala a nechodila jsem nikam.

Od toho roku 2011 jsem byla na každém koncertu, až teď, jak nemůžu dobře chodit, jsem nějaké vynechala. Jestli jsem se nespletla, tak jich bylo 52. Byly to rockové koncerty a k tomu tady ještě pořádali vystoupení třeba Šípa a Náhlovského nebo pana Trošky či Nedvědů. Takových pořadů jsem tu viděla celkem třináct.

Byla jsem třeba na procházce s kočárkem s pravnučkou a právě přijela Vypsaná fixa, tak jim povídám, že se na ne těším a oni ať přijdu do šatny. Potom tu také byla Tublatanka a s těmi jsem se také vyfotografovala. Přišla jsem tam a říkám, prosím vás, kdo jste hrál na kytaru,že se s ním chci vyfotit a vstali další dva, že chtějí taky, tak jsme se vyfotili všichni a dokonce to potom vyšlo v nějakých slovenských novinách.

Mě to na koncertech strašně baví, mezi těmi mladými člověk omládne. Zvlášť, když vidíte, že se k vám hezky chovají a že už třeba cekají, z dálky zdraví. Kolikrát i přijdou, abych si s nimi šla zatancovat. A já vždycky říkám, hoši, kdyby ta jednička byla před osmičkou, tak to bych s vámi trdlovala až do rána, ale není.

Lucie Janotová z Otína ráda navštěvuje rockové koncerty.Ke každému jdu do šatny a řeknu si o podpis, ty mám od všech. A oni mě hned zvou dál, posadí mě a vypravujeme si. Všichni jsou skvělí. Nemám vyhrazený styl, mám ráda třeba Plastiky. Hodně vzpomínám na Tomáše Kluse, to je svobodný člověk. Dokonce jsem potom volala do nějaké charity v televizi, kde se mohlo mluvit s celebritami a poprosila jsem o něj. A on si na mě vzpomněl a povídá: „Jak bych se na vás nepamatoval, vždyť vy jste byla i na Dymytry!"

A už nevím, jaká to byla kapela, jestli Vypsaná fixa, ale jednou i přišel jejich manažer a ptal se, jestli je tady ta stará paní, co tu byla minule na koncertě. Ale pan ředitel z kulturáku jim musel říct, že bohužel, že je nemocná. A on prý mu říkal, že to je škoda – já bych si s ní tak rád povykládal, ona tak hezky vypravuje. Tak mu řekl, že příště už snad budu moci přijít a já věřím, že už to půjde.

Nemám ráda, když někdo naříká a hořekuje. Naopak mám ráda veselost a za každou cenu pohodu, protože bez toho to nejde a za úsměv přece člověk nic nedá, to už říkala paní Benešová. Jak se říká, naděje umírá poslední a já doufám, že zase budu chodit bez chodítka. Teď mám po operacích a kvůli tomu jsem zameškala několik koncertů.

I rodina mě podporuje, říkají, ať nekoukám na ostatní, a když mi to dělá takhle dobře, ať chodím. Říkají: „Mamko, ať si každý říká, co chce, když ti to dává energii, tak chod!" Vnuk mi dokonce říká, že už jsem rocková královna, nejen babička. Tady třeba lidi říkají, že ani s párem volů by je tam nedotáhli,ale já jim říkám, že kdyby zašli, tak by se jim to zalíbilo. Máme tady navíc krásný kulturní dům, upravený a čistý."

Vyprávění zaznamenala Petra Jouzová