Od začátku devadesátých let minulého století se intenzivně věnuje přípravě scenáristů, režisérů, kameramanů, střihačů a dalších profesí pro filmovou tvorbu. V současné době je ředitelem Soukromé vyšší odborné školy filmové v Písku.


Když jste společně s manželkou Vladanou tuto školu zakládal, vybral jste si Písek z určité nostalgie jako rodák tohoto města, nebo tady byly i jiné důvody? 

Určitě to bylo z nostalgie. Jsem Písečák a patriot. Osud mě na téměř třicet let odvál na Moravu do Zlína. Je to moderní město, prožil jsem tam hezkou část života. Ale nezvykl jsem si tam a vždy jsem říkal, jedu domů, jedu do Písku. Původně jsem filmovou školu zakládal ve Zlíně v době, kdy jsem byl ředitelem Ateliérů Zlín. Tehdy jsem si uvědomil, že v podniku chybí celá řada profesí, převážně asistentských, bez kterých se tvorba filmů neobejde. Tři roky jsem školu vedl, ale potom v rámci divoké privatizace Ateliérů Zlín jsem byl „odejit". Kolegové, kteří na škole působili, například kameramani Miroslav Ondříček nebo Emil Sirotek, Formanův fotograf Jaromír Komárek, architekt Jindřich Goetz a další mě opakovaně vyzývali, abych myšlenku filmové školy neopouštěl. A tak jsme s manželkou vytvořili projekt na vyšší odbornou školu. Dostali jsme nabídky z Prahy, Ostravy a Třebíče. Nakonec jsem se dopisem obrátil na město Písek s dotazem, zda by mělo o školu zájem. Starostou byl tehdy můj spolužák z gymnázia Tom Zajíček. Jeho odpověď byla ano, Písek o školu stojí. Písek měl a má pro filmaře velmi dobré podmínky. Jednak je to krásné město s bohatou historií a je velmi dobře dostupné z Prahy.


Filmovka je svým způsobem ojedinělou školou se zvláštními požadavky na odbornost pedagogů. Využíváte místní zdroje, nebo spíše spoléháte na dojíždějící učitele?

Díky mé profesi jsem měl a stále mám mezi filmaři řadu přátel. Mnozí z nich jezdili učit do Zlína a potom přešli do Písku. Dnes 
u nás učí takové osobnosti jako režisér Juraj Jakubisko, kameraman F. A. Brabec, střihač Alois Fišárek, dabingová režisérka Olga Walló 
a řada dalších aktivních filmových a televizních tvůrců. Studenti od nich získávají nejen odborné znalosti a zkušenosti, ale i důležité kontakty pro budoucí uplatnění. Na klasické předměty samozřejmě využíváme místní pedagogy.


Soukromá vyšší odborná škola filmová a především vámi v roce 2004 založená Filmová akademie Miroslava Ondříčka (FAMO) přivádí do Písku osobnosti filmového světa, které jezdí i na Mezinárodní festival studentských filmů. Váží si toho Písek? Spolupracuje s vámi?

Jak kdy a jak kdo. Mnozí moji kolegové jsou přesvědčeni, že to město ještě úplně nedocenilo. Tvrdí, že například Český Krumlov by si daleko víc považoval, že má na svém území vysokou školu. Já ale věřím, že Písek si to brzy uvědomí, nebo možná už uvědomuje. Jsem přesvědčen, že nemá cenu toto město opouštět.


Mezi studenty FAMO jsou i zájemci ze zahraničí. Jaký je zájem o studium na obou filmových školách?
Pokud jde o naše studenty, je situace zcela jiná, než když jsme začínali. Tehdy jsme prakticky brali každého, kdo se přihlásil. Dnes už si můžeme vybírat. Cizinci u nás mohou studovat, a to akreditovaná mezinárodní studia v angličtině. Pokud zvládnou dobře český jazyk, mohou se zařadit mezi české studenty. FAMO v Písku je také zapojena do evropského výměnného programu Erasmus. Díky němu mohou čeští studenti studovat v zahraničí, což je pro ně cenná a hlavně nenahraditelná zkušenost. Program Erasmus nám umožňuje kromě vysílání našich studentů na studijní pobyty a pracovní stáže do zahraničí zvát do Písku studenty i pedagogy ze zemí do programu zapojených.


Obě filmové školy jsou soukromé. Jaké jsou zdroje jejich financování?
Hodně lidí si myslí, že soukromé školy spolufinancuje stát. Ale to je omyl. Dostáváme příspěvek pouze na studenty vyšší odborné školy, což nám umožňuje vybírat nižší školné. Na Filmovou akademii nepřichází od státu ani koruna, pouze několik studentů dostává příspěvek na ubytování.
Pokud jde o zdroje financování, je to v prvé řadě školné, které však není tak vysoké, jak bychom potřebovali. Na rozdíl od jiných vysokých škol my musíme neustále obnovovat a doplňovat techniku, která prochází bouřlivým vývojem. Finančně nákladné jsou nové programy pro postprodukci a animaci. Dostáváme také sponzorské dary a různé slevy, ale jde většinou jen o malé částky. U nás dosud stále nefunguje to, co v zahraničí. Na školu se naváží různé organizace, v případě filmových škol například televizní stanice. Tím, že školu podporují, získávají absolventy, u kterých vědí, co od nich mohou očekávat.


Z toho, co jste uvedl, vyplývá, že se snažíte, aby se studenti učili pracovat s nejmodernější technikou.
Určitě. Kdybychom to nedělali, tak naši absolventi neobstojí tak dobře v praxi jako dosud. V průzkumu, který dělal Český rozhlas 
o uplatnitelnosti absolventů vysokých škol, jsme byli na prvním místě. Sto procent našich absolventů najde po škole uplatnění a zůstávají ve svém oboru. Nemáme žádného nezaměstnaného. Filmová a televizní technika a technologie jdou velmi rychle dopředu a my s nimi musíme v každém případě držet krok. 


Velkým úspěchem FAMO je Mezinárodní festival studentských filmů. Je to velká akce za účasti studentů filmových škol a významných filmařů. Je však také velmi nákladná. Hovořilo se o tom, že letos už se festival kvůli nedostatku peněz nebude konat.
Je to spíše otázka na dceru Vladanu, která je ředitelkou festivalu. Aby se festival konal i v tomto roce, byly na ni vyvíjeny velké tlaky z mnoha stran. Ale náklady jsou rok od roku vyšší, sponzorů ubývá. Důležitou roli podle mého názoru by mělo sehrát město Písek. Mělo by se jasně rozhodnout, zda festival ve městě chce, nebo ne. Pokud ano, měl by rozpočet počítat s větší částkou na několik let dopředu. Nemůžeme každoročně čekat, zda a kolik dostaneme. Taková akce se připravuje dlouhou dobu dopředu. Písecký festival má ve filmovém světě skutečně dobrý zvuk. Loni jsme v Písku měli filmy z více než padesáti zemí. Festival tedy letos bude, ale ve velmi skromné podobě. Jeho 16. ročník se uskuteční ve dnech 21. až 23. října.


Ale vraťme se od festivalu ještě k vám. Na střední škole jste studoval obor zaměřený na matematiku a fyziku. Potom se z vás málem stal stavař. Proč ta oklika na cestě k filmu?
Moji rodiče a prarodiče nebyli filmování příliš naklonění. Dědeček mi často říkal: „Udělej si nejdříve něco poctivého, a pak jdi k filmu." Po třech letech jsem Stavební fakultu ČVUT opustil 
a šel jsem na FAMU. Po jejím absolvování jsem jako kameraman natáčel dokumenty pro Krátký film 
v gottwaldovském filmovém studiu. Po roce 1989 mne kolegové přemluvili, abych šel do konkurzu na ředitele. Přiznám se, že k mé nevelké radosti jsem konkurz vyhrál a na pět let stanul ve funkci generálního ředitele Ateliérů Zlín. Bylo to náročných pět let, kdy se jednalo o přežití ateliérů. Finance na tvorbu, které dříve přicházely z Ústředního ředitelství v Praze, najednou chyběly a bylo třeba začít hledat novou práci a koprodukční partnery i v zahraničí. Přesto se dařilo točit filmy a firmu nezadlužovat. Pak ale přišla divoká privatizace a já jsem byl pro některé nedočkavce nepohodlný. Bránil jsem jim v rozletu, v honbě za penězi a majetkem. A byl jsem odejit.


Mnohé z toho, co jste si v životě předsevzal, se vám splnilo. Máte do budoucna ještě nějaké přání?
Moc bych si přál, aby se svět vrátil k „normálu". Abychom se navzájem k sobě chovali normálně. Aby se do společnosti vrátily ony tradiční hodnoty a moje vnoučata mohla prožít šťastný a spokojený život. Někdy mám dojem, že svět se zbláznil. Často se mě novináři ptají, jak se změnila mladá generace. Mohu porovnávat. Před dvaceti lety byli studenti doslova posedlí filmem a filmováním. Věnovali se tomu naplno. Dnes to řadě mladých chybí. Já se na ně často zlobím, ale pak jim zase odpustím. Jak se mají chovat, když nemají žádné vzory? 
V naší zemi chybí autority. Ty skutečné zůstávají ve stínu bulváru.