„Narodil jsem se v Rožmitále pod Třemšínem, kde žil a také se zasebevraždil Jan Jakub Ryba, slavný autor České mše vánoční," vzpomínal Karel Fořt, pocházející z rodiny četníka. „Za rodáka mě tam ale moc nepovažují, protože když jsem měl dva měsíce, tak jsme se odstěhovali do Skočic u Vodňan. Tam jsem vyrůstal a dospíval jsem pak v Horažďovicích, kde jsem prožil i většinu dětství."
Karel Fořt – Fík byl od roku 1933 skautem. „Jednou skaut, navždy skaut. Od junáckého zákona vede cesta k Desateru a ke Kristu," připomínal často muž, pro kterého si za války v roce 1940 přišlo gestapo. „Když mi kontrolovali stůl, měl jsem tam revolver od táty, který byl četníkem. Naštěstí jsem ho stačil ukrýt, jinak by byl konec," zdůrazňuje, že za držení zbraně byl trest smrti.
„Nebyl jsem nikdy žádný hrdina. Dělal jsem to, co jsem považoval za nutné dělat. Věznili nás v justičním paláci, na Vánoce mě pak pustili. Měl jsem tenkrát před maturitou. Když jsem přišel do školy, vzal si mě na chodbu můj profesor Klimeš, bývalý italský legionář. Ptal se mě, jestli mě bili. Ukázal jsem, že mi při fackování vyrazili zub. Objal mě," vzpomínal na dobu Protektorátu Karel Fořt, který byl roce 1942 nuceně nasazený v Linci. Dva roky pracoval v ocelárnách Hermann Göring Werke Linz, kde přežil i spojenecké nálety a dožil se konce války. Mnozí jeho kamarádi ale takové štěstí neměli.
Po válce byl Karel Fořt 27. června 1948 vysvěcen biskupem Josefem Hlouchem na kněze a sloužil pak jako kaplan ve Vimperku. „Objížděli jsme šumavské vesnice. Zamiloval jsem si Vltavu a sjel jsem ji na kánoi od Soumarského mostu až na Císařskou louku v Praze. Ještě tenkrát nebyly přehrady," usmíval se kněz, který si ale jinak koncem 40. let moc neužil.
close
zoom_in
„Mým druhým domovem pak po léta byla Horská Kvilda, kde jsem po vysvěcení na kněze sloužil mezi neodsunutými šumavskými Němci. Byli to moc hodní lidé. Žádní nacisti, ale řekněme dnešním jazykem křesťanští socialisté nebo němečtí lidovci," vzpomínal kněz na obyčejné lidi, kteří se z šumavské vsi po válce vystěhovali.
„Vzpomínám si na Vánoce v roce 1948, kdy jsem měl na Kvildě půlnoční mši. Po ní se se mnou rozloučil syn tamějšího velitele finanční stráže a odešel za hranice. Na půlnoční ještě zůstal doma, ale pak odešel z vlasti. Sám jsem na exil nikdy nemyslel, i když jsme pomáhali přes hranice lidem, kterým hrozilo nebezpečí. Znal jsem to tam, působil jsem na Šumavě v letech 1948 a 1949, nastoupil jsem pár měsíců po neslavném komunistickém puči.
Byl jsem v šumavských farnostech první český kněz. Po odchodu německých spolubratří tam nastěhovali většinou Slováky z Rumunska, říkali tomu repatriace. V Rumunsku žili tihle lidé dvě stě let, pěstovali tam kukuřici. Najednou je dali do lesů, kde jim nezbývalo než kácet dřevo. Sžil jsem se s nimi.
Jenže pak po mém odchodu do exilu museli odtud odejít, protože se u hranic zřídilo vojenské pásmo a dali tam dráty," vysvětloval Karel Fořt, jak to tenkrát bylo.
„Cítil jsem svou povinnost sloužit lidem jako kněz. Jenže mě přišel varovat jeden esenbák, kterému kdysi můj táta, který byl také četník, pomáhal. V noci mi házel kamínky do okna. Řekl mi, že nás chtějí spojit s nějakou aférou. Potřebovali skandál, aby mohli několik kněží pověsit. Zkusili to už tím zázrakem v Čihošti, ale chudák kněz Josef Toufar jim při mučení zemřel. Všechno tenkrát zosnovali sovětští poradci. Tak to chtěli zkusit na nás tři kněží," připomínal Karel Fořt totalitní zvůli, která se krutě vypořádala s každým, kdo komunistickému režimu vadil a překážel.
Šumavští kněží měli štěstí, že je varovala i slečna z pošty. Ta přepínala telefonické hovory a z nich se dozvěděla, že kněze mají v noci přijít zavřít. „Měli jsme být obviněni z vraždy muže, kterého našli nahého v lese s rozbitou hlavou. Potřebovali kněžský skandál. Tak jsme ještě ten den odešli, protože jsme to na hranicích dobře znali. Potom to odnesli jiní chudáci, kněží v procesu Babice, které oběsili," vzpomínal Karel Fořt s tím, že od smrti ho tehdy znovu dělil jenom kousek.
Kněz Karel Fořt odešel z vlasti 10. července 1950, v exilu působil mezi uprchlíky v táboře Valka. Pak odjel na misie do Alžírska mezi křesťany, odkud po několika letech přijel do Německa.
close
zoom_in
„Odcházeli jsme z naší vlasti v naději, že to nebude trvat dlouho, a že se budeme moci brzy vrátit. Ale pak se to tak vyvíjelo, že jsme viděli, že naděje na návrat je nepatrná. Uprchlík se musí naučit řeč, musí v nové zemi žít jako doma. Na druhé straně se touží scházet s krajany. Naše půlnoční vánoční mše byly přeplněné a velmi dojemné, poněvadž každého to táhlo domů. V Mnichově máme náš český kostel. Dnes tam chodí lidé, kteří v Mnichově studují a pracují. Kostel je místo, kde se mohou potkávat Češi a kde je jim dobře," prozrazoval zkušenosti z exilu. „My jsme si v exilu češství pěstovali a nic z něho nechtěli ztratit," zdůrazňoval muž, jehož česká kázání přenášelo Rádio Svobodná Evropa, kde v náboženském vysílání působil. Tam se setkal i s písničkářem Karlem Krylem.
„Karel Kryl byl můj kolega. Byl to člověk věřící a měl plán, že nazpívá celou mši svatou. Některé pasáže už uměl, tak nám je zpívával v kostele svatého Štěpána, když byla mše přenášena rozhlasem. Takže posluchači v Československu mohli slyšet písně Karla Kryla, určené pro kostel a mši svatou," vzpomínal Karel Fořt. Oba Karlové se po listopadu 1989 mohli vrátit zpátky do vlasti, Karel Kryl ale brzy zemřel roku 1994.
„Když má člověk devadesát, má to jednu výhodu, že se můžete dívat dozadu na celý svůj dlouhý život," prozradil kněz před třemi lety, když se pro Deník zamýšlel nad svým životem. „Ale vybírat z devadesáti let něco lepšího nebo horšího je velmi těžké. Nevěděl jsem nikdy, co mě čeká. Šel jsem vždycky dál do neznáma. Jsem vděčný za každou chvíli života. Takže těžko mohu zodpovědět otázku, kdy mi bylo nejlépe, nebo kdy jsem se cítil nejužitečnější. Jsem více než šedesát let knězem a tahle služba mě naplňovala vždycky radostí. Vždycky jsem se choval tak, aby to bylo co nejlepší pro můj životní úkol, pro kněžství. Šel jsem od jednoho úkolu k druhému a všechny byly stejně důležité. Nebyl jsem žádný hrdina, do ničeho jsem se nedral a ani nic nevyhledával. Prožil jsem strašná léta, kdy kolem mě umírali mí nejbližší známí. Opravdu nemůžu říct, že něčeho lituji. To, co jsem dělal, jsem dělal, protože to muselo být. Snažil jsem se to dělat co nejlépe," tvrdil kněz, který se léta snažil o obnovení vztahů mezi Němci a Čechoslováky, zpřetrhaných válkou.
„Naši němečtí krajané, kteří byli po válce odsunutí, už většinou zemřeli. Ale žijí jejich potomci, kteří jsou velmi vstřícní. Scházíme se na hranicích, když přijíždějí na poutě do svých bývalých rodišť. My, Češi, jsme tam na poutích s nimi. Máme se rádi, jak jsme se bohužel nedovedli mít rádi dřív. Byly bolestné naše dějiny pod Hitlerem a později i dějiny odsunu a vyhnání. Ale dnes přejíždím hranice a nemusím ani přibrzdit, tím méně ukazovat papíry. Hranice je dnes otevřená, jsme společně v Evropě. V Německu máme české farnosti. Za to, jak se máme, můžeme být šťastní a děkovat Pánubohu, což ale děláme jen málo," dodával Karel Fořt, na něhož s láskou a úctou stále vzpomínají na obou stranách Šumavy.
