/NA NÁVŠTĚVĚ U KLIENTŮ LEDAXU/ „Narodil jsem se v lednu 1932 v Šalmanovicích, dříve to byl okres Trhové Sviny, kde jsme bydleli. Rodiče se jmenovali Jan a Marie Kojanovi. Byl jsem nejstarší ze čtyř dětí, po mně se ještě narodila sestra Marie, potom bratři Miloš a Franta. Sourozenci už jsou po smrti, jenom já jsem tady zbyl. Zlobí mě nohy, ale jinak si na zdraví nenaříkám.

Bydleli jsme na samotě, měli okolo statku hospodářství 75 hektarů –  pole, louky,  rybníky a z toho 22 hektarů lesa, který komunisti rozkradli, takže nezůstal ani strom. To víte, že to bylo něco pro ně. Ani se mně nechce věřit, co od nich moji rodiče  zkusili. Nedokázal jsem si jako mladý představit, co dokáže Čech provést Čechovi. Náš statek komunisti chtěli srovnat se zemí, jako buldozerem srovnali tři jiné statky v okolí. Tak se tenkrát hospodařilo v 50. a 60. letech.

Tatínek plánoval, že jako nejstarší syn po něm přeberu hospodářství, jenže nás z něj vyhnali. Za války jsme museli odevzdávat 22 metráků obilí, a to bylo všechno. Mléko jsme odevzdávat nemuseli, protože jsme žili na samotě. Jenže pak přišli komunisti a to bylo horší, protože jsme museli odevzdávat sto metráků. Jednou si pak pro otce přišli, z fleku ho sebrali a odvezli pryč, nevěděli jsme ani kam. Odsoudili ho za neplnění dodávek a zavřeli.

Byl zavřený ve Rtyni v Podkrkonoší. Na návštěvu jsem jel za ním do Josefova u Jaroměře. V místnosti seděli bachař, táta, pak byla skleněná stěna a mříž. Nechali nás spolu asi čtvrt hodiny. Kvůli patnácti minutám jsem za ním přijel až z Třeboně.

Jan Kojan.Táta se pak dostal do Příbrami na lágr Vojna, vedle Bytízu. Byl zavřený třikrát skoro na čtyři roky. Napřed dostal tři týdny, pak tři měsíce a pak tři a půl roku. Brzo po návratu z lágru zemřel, protože měl rakovinu.

Když tátu zavřeli, narukoval jsem v září 1952 k pétépákům. S naší klasifikací E jsme měli jako nežádoucí skončit na Soloveckých ostrovech v Bílém moři, stejně jako pétépáci  z dalších států. Jenže nás zachránilo, že v roce 1953 zemřeli po sobě Stalin s Gottwaldem.

Když jste šel normálně na vojnu, dostal jste povolávací rozkaz a měl se dostavit do konečné stanice určení. Jenže s námi to udělali stejně jako za války Hitler se Židy. Svolali nás na nádvoří v Třeboni, měli jsme si s sebou vzít kufr a chleba. Na nádvoří byla připravená dvě auta, která nás odvezla na vlakové nádraží do Českých Budějovic.

Tam nás nacpali do vagonu, vlak se rozjel, ale my pořád nevěděli, kam jedeme. Cestou k nám připínali další vagony, v Praze i ty ze Slovenska, pak už nás táhly dvě lokomotivy, a my jeli na sever. Přijeli jsme do České Lípy, kde zase čekala auta, která nás odvezla do Zákup. Tam jsme byli tři neděle a prodělali výcvik beze zbraně, že prý nejsme uvědomělí.

Našimi zbraněmi na vojně pak byly jen krumpáč a lopata. Rozvezli nás po četách a my se dostali do Moravského Karlova u Červené Vody v Orlických horách, kde jsme stavěli bytové jednotky.  Byli jsme tam asi půl roku a pak nás odvezli do Pardubic, kde jsme stavěli Duklu kousek od letiště. Stály tam dřevěné baráky, kterým říkali karanténa, a my znovu stavěli bytovky, většinou pro důstojníky. Tam jsem zůstal do konce  vojny, kterou mi o tři měsíce prodloužili a já odešel do civilu až v listopadu 1954.

Nosili jsme tehdy německé uniformy. Když jsme šli do hospody, měli jsme jedny vycházkové šaty pro dva. Šel buď jeden, nebo druhý. Velitel nás pak pouštěl ven společně. Na vojnu v Pardubicích si nemůžu stěžovat, protože jsme byli dobrá parta a nikdo nás tam  nešikanoval.

Když umřeli v březnu 1953 Stalin a po něm Gottwald, dozvěděli jsme se to z rádia, které jsme na pracovišti měli. Pak přišel první dělnický prezident, kterému jsme říkali Ušatý torpédo nebo Zápotonda. V roce 1953 říkal, jak američtí štváči tvrdí, že se u nás připravuje  měna, ale že žádná měna nebude. A druhý den ráno byla.

Jan Kojan.Zápotocký také říkal, že štváči roztrubují, jak u nás budou kolchozy, a že to není pravda. Dnes dobře víme, jak to dopadlo, co s námi udělali a jak nás vyhnali z baráku.

Domů jsem přišel v listopadu 1954. Nařídili mi, že  musím udržovat hospodářství a krmit dobytek, patřilo to už státnímu statku, ale nikdo mi nic nedával. Našim sebrali všechny stroje, sekačku i obracečku. Měli jsme tenkrát doma dvě svině, každá měla jedenáct prasátek. Dobytek čtrnáct dní nežral a řval hlady, tak se prasátka  protáhla ven, chodila v okolí  v polích a živila se brambory a vším, co našla. A představte si, že ani jedno nezdechlo.

Jednou za mnou, snad to bylo 25. září 1955 v pět odpoledne, přišli dva komunisti ze vsi, prevíti, a že prý doma už ráno nesmím být, protože sem přijde národní správce. Tak jsem z rodného baráku musel ještě tu noc utéct a už jsem se do něj pak nikdy bydlet nevrátil.

Národního správce, byl to Slovák, brzo zavřeli, protože  všechno rozkradl. Měli jsme okolo statku lesy, ale on, když si chtěl zatopit, tak šel na půdu a vyřezal trámy. Byly silné, ručně sekané, stejně jako každá střešní lať nebo hřebík, všechno byla ruční práce. Náš statek byl letitý, pamatuji si, že na trámu ve stodole byl rok, kdy ji stavěli.

Otec měl dva vybetonované mlaty, zvlášť na oves a pšenici a na žito. Jenže komunisti do stodoly na mlat nandali močovinu, hnojivo, které zatvrdlo. A když nevěděli, co s tím, vzali buldozer a vyhrnuli všechno ven, takže  tam pak už nic nerostlo.

Moje maminka byla v 50. letech na operaci se žlučovými kameny, a když přišla z nemocnice, už jsme náš barák neměli, proto se nastěhovala do Branné k sestře. Dali jí tam výměnek, a když se pak vrátil z lágru táta, nastěhoval se k matce.

Statek v Šalmanovicích pořád stojí, ale zůstala z něj jen zřícenina, kterou nám v restitucích po roce 1989 vrátili. Je tam teď Rakušan, který z domu udělal přepych, byl jsem se tam podívat a provedl mě. Pozemky v okolí ale neobdělává, tak leží ladem.

Mně po návratu z vojny nepustili dělat jinam než do zemědělství. Šel jsem pak bydlet do Suchdola k sestře a jezdil s traktorem ve strojní stanici v Tušti. Zůstal jsem tam, dokud jsem se neoženil, a pak jsem začal dělat na strojní stanici v Třeboni.

Jan Kojan.Moje žena Marie, bylo jí 37 let, mi ale brzo zemřela, protože měla nedomykavost chlopně. Měla jít na operaci do brněnské nemocnice 
U svaté Anny, jenže jí to nepovolili ti, co o tom tehdy rozhodovali. Později šla do nemocnice, brala dvoje léky, a tam jí na ně dali injekci strofantin, po které se jí začala srážet krev. Přišla do kómatu. Přijeli jsme za ní v sobotu s tchánem na motorce. Vnímala nás, byla sice na  přístrojích, ale mluvila s námi a řekla, co se jí stalo.

Když jsme přijeli domů, prozradil otec matce, že když odjížděla Marie do nemocnice, tak jí řekl: Mařenku, jen aby ti tam neublížili. Když jsme za ní přijeli v neděli, šli jsme na pokoj, ale už jsme spolu nemluvili. Byla napojená na kyslíku. Nechali nás u ní asi deset minut a pak nás vyhnali ven. Ani ne za pět minut za námi přišli a: Upřímnou soustrast. Kdyby nás nevyhnali, umřela mi skoro v náručí.

Pak jsem se oženil podruhé, máme dvě děti. Do důchodu jsem odešel hned po šedesátce. Po roce 1989 jsem se scházel s dalšími pétépáky. Kamarád Pepík Klabouch, se kterým jsem byl celou vojnu, zrovna nedávno umřel. Dokud mi fungovaly nohy, chodil jsem na naši sešlost do hradeckých kasáren.

Jsem hrdý na to, že jsem pétépák a že se ze mě nestal komunista. Před dvaceti lety vyšel zákon, že komunistická strana je zločinecká a zavrženíhodná, tak se ptám, jak je možné, že v parlamentu máme pořád komunisty a dokonce i estébáka?"

Vyprávění zaznamenal Radek Gális