Návraty s Deníkem: Říkejte mi Jiříku, tady mi tak říkají všichni

close info Zdroj: Deník zoom_in

V domě pro seniory Emausy, kterou na Dobré Vodě u Českých Budějovic provozuje společnost Ledax, už na nás čeká ředitelka domova Martina Primáková. Jdeme poprvé za tím, koho chceme vrátit až na samý začátek jeho života. Vzít ho do míst, kde se v roce 1927 narodil. Na Hlubokou nad Vltavou.

Ve vstupní hale domova míjíme milé obrázky. „To maloval Jiřík,“ slyšíme od usměvavé Martiny, má jeden i ve své kanceláři. „Je to od vás moc hezké, co pro starší lidi chcete dělat,“ dodává na konto záměru našich novin zprostředkovat stovce českých seniorů návrat tam, kam je vážou vzpomínky. Na místa, kde se narodili, kde chodili do školy, kde kdysi pracovali nebo byli na vojně či našli první lásku. Plnit jejich přání a být u toho.

Tatínek Jiříka sloužil u Schwarzenberga. „Pracoval tam v kanceláři na Hluboké,“ začíná své vyprávění roztomilý stařík. Mluví plynule a naprosto správně česky, vyslovuje zřetelně, jako kdyby někomu rovnou diktoval do pera. Tělo není už tak pohyblivé, ale oči jiskří, když se ponoří do vzpomínání. Rodiče bydleli ve služební vile za Hlubokou nad Vltavou vedle zámeckého parku. Tam se v květnu 1927 narodilo jejich první dítě. Dostalo jméno Jiří. close info Zdroj: Archiv zoom_in

Každou chvilku ho někdo pozdraví, usměje se na něj, on opětuje pozdrav, pohled, úsměv. Mezi tím si povídáme, jak šel život. Do obecné chlapecké školy chodil v Hluboké, když mu bylo sedm let, přibyl do rodiny bratr Pavel. Vzpomínky jdou do hloubky předválečných let. Dojde i na devětatřicátý, kdy na Hlubokou přijeli vojáci wehrmachtu. „Bylo špatné počasí, sníh s deštěm,“ připomíná si a dodá historku, jak jedna stará žena poslala Hitlera „za trenky“.

Rodina se z jihu Čech stěhuje za otcovou prací do Loun, Jiřík jako totálně nasazený pracuje v tamní mlékárně. „Odebíral jsem vzorky z konví,“ vypráví a já se ocitnu v mém dětství, v naší mlékárně, kde z hliníkových konví nabírá mlíkařka odměrkou mléko do přinesených bandasek. A cítím ten pach čerstvého mléka, vůni sýrů, když se vyndají z pod poklopu na dřevěném pultu s rýhami od nože, jak se na něm krájely obrovské bochníky tmavého chleba. Do reality mě vrací Jiřík, který z minulosti loví další místo, kde rodina žila. Chýnov u Tábora. „Měli jsme byt na zámku, po válce nás odtud vyhodili, protože zámek obsadili Rusové.“ Museli se tehdy nastěhovat na faru. Domů na konci války utíká s dvanácti kluky z nasazení ze Židlochovic u Brna domů na Táborsko. V Táboře zažijí nálet na vlakové nádraží. Slíbil, že je odvede domů a povedlo se.

Přichází nabídka pracovat v bývalých Sudetech a Jiřík odchází do Chebu, učí se tam řemeslu. Pak továrna na stroje, co míchají beton. Jezdí na školení a pro materiál do Německa.

close info Zdroj: Deník / Radka Doležalová zoom_in Rodina se mezi tím stěhuje opět za prací, tentokrát je otec Kalma přeložen do šumavského Vimperku. Bydlí na zámku. Jiřík nastupuje do účtárny lesního závodu. Zakrátko pak na vojnu v místních kasárnách, má štěstí, že nemusí cestovat bůhvíkam. Nachází tady svou lásku Lidušku. Pracuje v bývalém Šumavanu. V kanceláři. Za války žila u svých pěstounů. Teta si ji k sobě od rodičů z Prahy vzala na „německou“ výchovu do Sudet. Po válce neunesou velkoříšskou prohru a zlobu vítězů a pustí si oba pěstouni plyn.

Rok 1950 a svatba v Praze, v kostele svaté jmenovkyně Ludmila a Jiří si slibují věrnost. Ve Vimperku se narodí i jejich první dítě Jiří, po dvou letech Marcelka. Zůstávají tady jedenáct let. Odtud odchází rodina na Sokolovsko do Kynšperku nad Ohří. Hnědouhelný revír. Dotáhne to tady až na štajgra.

Okupace, na západ Čech dorazily ruské tanky. „Musel jsem lhát i kamarádům, a to dělám opravdu nerad,“ zaleskne se v očích vzpomínka na listopadové dny osmašedesátého, kdy věděli, že z povolené návštěvy se domů už nevrátí, ale museli mlčet. Šestnáctého listopadu odjíždí do Německa táta a syn, týden po nich maminka s Marcelkou. Rodina začíná nový život ve Stuttgartu.

Z rodinného alba

Fotogalerie: Z rodinného alba

gallery

4  fotografie

Přichází velká bolest, nemůže v Čechách pochovat své rodiče, hrozí mu roky vězení za nelegální opuštění socialistické republiky. Pak bolest ze smrti jediné dcery. Bolí i zpráva o zákeřné nemoci, která vede po dlouhých měsících beznaděje ke skonu nejbližšího a velmi milovaného člověka, věrné Lidušky.

Povídání přerušuje telefon. Volá kamarádka z Budějc. „Jsem v plné práci, až se ze mě kouří,“ říká Jiřík té na druhém konci. Je ve svém živlu. Má svého posluchače. A jsem ráda pozorným posluchačem.

A kam se chce vrátit? „Rád bych se podíval do rodného domu, taky do školy, jen tak se podívat zase po letech na Hlubokou.“ close info Zdroj: Deník / Alena Pancerová zoom_in

Den návratu do rodného města získává jasnější obrysy. „Přijeďte, až budeme dávat s hasičema novou loď na vodu, to se bude panu Kalmovi líbit,“ doplňuje plán návratu starosta města a senátor Tomáš Jirsa. „A zajdeme k Macháčkovi na naše hlubocké pivo,“ láká.

V Hluboké se také narodil synovec Jiříkův, bývalý generální ředitel boleslavské škodovky Ludvík Kalma. Když mu bylo pětapadesát, narazil ve zkušební m voze škoda Octavia do kamionu se dřevem, který stál přes jihočeskou silnici u Horusic. Na místě sympaťák Škodovák zemřel. Říkalo se, že to bylo dílo mafie, která se dopouštěla ve velkém podvodů při dovozu ojetých vozů k nám. Proti podvodům ředitel Kalma tehdy energicky vystupoval. Cizí úmyslné zavinění se však nikdy neprokázalo, vyšetřování bylo uzavřeno. Dnes má Ludvíček, jak o něm důvěrně mluví jeho strýc, ulici v Mladé Boleslavi. Severovýchodní tangentu.

Je čtvrtek 23.srpna a my jedeme na Dobrou Vodu pro Jiříka. Vyfešákoval se, fotoaparát na krku, „musím si koupit ale nový“, řekne hned na úvod. Pro jistotu bereme i vozík, kdyby fofrklacky nestačily.

Na místě spolujezdce vedle mě není pochyb, že on je velitelem našeho vozu. „Pozor, tady jsou retardéry,“ upozorňuje s přesností. Je neuvěřitelné, jakou má paměť. Projíždíme Hlubokou a vyprávění nebere konce. Kdo kde bydlel, kde byl pekař, doktor, živnostník je v jeho řeči nóbl pojmem. close info Zdroj: Deník / Radka Doležalová zoom_in

Městský úřad sídlí v bývalé chlapecké škole. „Tenkrát jsem ještě nevěděl, že holky nejsou to samé jako kluci,“ říká náš milý šprýmař. Dnes jsou u vchodu sochy dvou sedících dívek. Musíme s nimi udělat fotku na památku. Dovnitř nás doprovázejí dvě pracovnice úřadu. Jiřík neomylně v tamní zasedací místnosti zastupitelů ukazuje na místo, kde byla jeho lavice, kde byla tabule. Vzpomněl si na svého spolužáka Vladimíra Stráského, syna místního lékaře. „Tehdy se ještě slavili státní svátky, třeba dvacátý osmý říjen. Tak jeden z nejlepších, to byl ten Vladimír Stráský, směl na pódiu přednášet. A on to dělal s takovým patosem: Vlajko vlaj!“ zvedá ruku, aby dodal přednesu svého kamaráda patřičný důraz.

Jedeme k rodnému domu, dvojvile na kraji Hluboké, vedle zdi zámeckého parku. Téměř samota. Věřím, že nám současní majitelé odpustí. Vstoupili jsme do jejich území bez souhlasu. Ale nešlo to jinak. Jiřík moc chtěl. Vila je v rekonstrukci, dveře otevřené, tak jsme si troufli. A stálo to za to. Devadesátník Jiří Kalma se tady proměnil v malého chlapce, vzpomínal na studánku, která byla přímo v kuchyni, na houpacího koníka i šlapací autíčko. Na to, jak zdejší sadař mu na kapotu vozítka dával pytlík třešní. Nevidím mu do hlavy, ale v očích byly ty roky prožité u sukně mámy při čekání na to, až se táta vrátí z práce. Ale i připomínka toho, jak se nemohl s rodiči rozloučit a vyprovodit je na poslední cestu.

A jak se tu cítil? „Dobře. Ty zdi na mě promluvily.“ Slzy nejsou jen v očích Jiříka, když napojen na své blízké říká: „Tak pane, dopřej jim věčného odpočinku.“

Tak rychle k vodě, kde hasiči dostávají potřebný dárek. Novou loď. Místní hasiči nejen při povodních v druhém roce tohohle století ukázali, že umí. Jiřík je středem pozornosti, Jihočeská televize s ním natáčí i pár vět do zpravodajství. A všichni mu podávají ruce a vítají mezi sebou. close info Zdroj: Archiv zoom_in

Teplota venku míří nad třicítku, proto se loučíme s hasiči a hosty malé slavnosti u Vltavy a přesouváme se k Macháčkům, do místní oblíbené restaurace, kde se vaří také místní pivo. Dáváme si pravou jihočeskou zelňačku a cmundu, rozuměj bramborák, a k tomu orosenou jedenáctku.

Starosta Jirsa vypráví o tom, jak i jeho pradědeček sloužil ve 20.letech u Schwarzenbergů. Možná se s tatínkem Kalmovým znali. Jiřík se živě zajímá o historii i novinky z Hluboké. Probíráme Kelty i ty, co tady byli před nimi.

Jiřík dostává od svého hostitele dárek, sbírku předmětů z Hluboké na památku. Dojetí žene slzy po Jiříkově tváři. Hladím ho po ruce v obavě, aby tolik pozitivních emocí nerozzlobilo srdíčko. Ale nemusím se bát, je hned zase plný šarmu a vtipkuje. Na cestu domů dostává ještě další dárek, pivo, které mu tak chutnalo. Prý ho schová pro svého syna, až přijede z Rottenburgu na návštěvu do Dobré Vody za svým tátou.

Vracíme se na Dobrou Vodu. „Ani nevíte, co jste pro Jiříka udělali,“ říká naše už známá ředitelka Martina. Mýlí se. Víme to moc dobře a je nám z toho moc dobře. 

close info Zdroj: Deník / Radka Doležalová zoom_in

Dopis ředitelky CSS Emausy Dobrá Voda Martiny Primákové, kde Jiří Kalma bydlí:

Z celého srdce děkuji Deníku za úžasný nápad, za myšlenku, která dala vzniknout tak báječnému projektu. Zdá se to jako banalita . . . jít se podívat do svého rodiště, ale opak je pravdou. Mnozí z našich uživatelů nemají možnost dostat se na místa, kde se narodili, kde vyrostli, kde chodili do školy, kde prožívali své první lásky a radosti. Důvodem není jen dálka od rodiště, ale také limit lidský – rodina bývá daleko, často stovky kilometrů a při návštěvách jsou rádi, že si spolu pohovoří a stráví společný čas „doma v Emausích“. A ani my jako pracovníci nemáme možnost uspokojit všechny potřeby našich uživatelů a odvézt je do míst jejich mládí, byť bychom to udělali rádi. Díky Deníku se mohou senioři vrátit v čase, zavzpomínat na rodiče, kamarády, možná se podívat i do pokoje, kde jako děti spávaly, kde je hladila maminka (často slýchám vzpomínky na rodiče, na mládí), mohou se dotknout domu nebo stromu, který měli rádi. Mnozí po mnoha desetiletích a možná i naposledy.
Pan Kalma o zážitku, který jste mu dopřáli, stále hovoří a má z něj velikou radost. Děkuji!