Ne, že by Miloš Zeman nedával příčiny ke své kritice. Neobhajuji například použití vulgarismů ve vysílání rozhlasu či kritiku Ferdinanda Peroutky. Sleduji ale, jak některá média vytrhávají jeho věty z kontextu, jak upravují jeho mediální obraz či jak pokřiveně interpretují jeho činy. Přijede-li však Miloš Zeman na návštěvu některého regionu, plní sály a náměstí a lidé mu tleskají.
Souhlasím s názorem, že existuje určitá skupina lidí, včetně mnoha pracovníků v médiích, kteří Miloši Zemanovi nikdy neodpustí, že není Karel Schwarzenberg. Nepřekvapivě to jsou mnohdy stejní lidé, kteří demonstrovali či podepisovali petice proti Václavu Klausovi a nosili na klopě placky „Klaus není můj prezident", stejně jako dnes nosí placky „Zeman není můj prezident".
Vidím v tom jakýsi demokratický deficit, trvale nesouhlasit s demokratickou volbou. Miloš Zeman je náš prezident, stejně jako Bohuslav Sobotka je náš premiér, nemusíme s nimi souhlasit ani je milovat, ale nic s tím neuděláme. Americký konzervativec Edwin Lawrence Godkin kdysi napsal slavnou větu: „V demokratických zemích představuje stát prostě tu stranu, která v posledních volbách získala většinu hlasů a která je v mnoha případech spravována lidmi, jimž by nikdo nesvěřil do péče svého potomka ani by je neustanovil správci svého majetku."
Trvalé nerespektování Godkinovy věty, v tomto případě neustálá mediální dehonestace českých prezidentů, přispívá k bourání řádu, k destrukci systému. Sundávání portrétů prezidentů ve školách, což je již několik let oblíbeným sportem ředitelů škol, má další negativní vliv na naši mládež. Nejdřív jsme ve školách sundali kříž s Kristem a nahradili jsme ho prezidentem, teď odstraňujeme prezidenty, ale neklademe si otázku, zda nastupující generaci nějaká autorita zůstane?
