Život není jen o tom, kolikrát od něj dostane člověk ránu až padne na kolena. Je hlavně o tom, kolikrát dokážete po takové ráně osudu vstát a začít znovu. O závislosti na čemkoliv a jejím vyléčení platí úvodní věta do posledního puntíku.

Emil Potůček žije ve slovenské Senici. Léčit se do Červeného Dvora přijel ještě za dob Československé socialistické republiky. Od té doby, už neuvěřitelných 34 let, abstinuje. „Po prvních pěti dnech v léčebně mi bylo jasné, že se vyléčím," svěřil se včera.

Ovšem jeho manželka Marta dodává: „Já jsem ho k tomu tak trošku dokopala. Měli jsme dvě děti, tehdy jim byly tři a čtyři roky. Jednou jsem slyšela dceru, jak říká bráškovi, že si budou hrát na tátu a mámu. A ona mu řekla: To musíš křičet a nadávat. Tehdy jsem si uvědomila, že toho mám dost a že tohle už nechci od svých dětí slyšet."

Začala tedy léčbu manželovi zprvu zařizovat sama, ten, i když původně odmítal, se postupně podvolil a souhlasil s tím, že do Červeného Dvora pojede. I když se mu nechtělo a při odjezdu dokonce prohlásil, že už se k rodině nevrátí. „Hlavní bude, že až tě děti někdy potkají, tak se za tebe nebudou muset stydět," rozloučila se s ním jeho manželka.

Dva týdny po začátku léčení za ním přijela Marta Potůčková do léčebny na návštěvu. „Zrovna byl shodou okolností také takový sjezd abstinentů a oni tu vyprávěli své zkušenosti a příběhy. Poslouchala jsem. Někteří to měli ještě horší než můj manžel. A byli to často doktoři, inženýři, dokonce atomový fyzik, zkrátka skutečně vzdělaní lidé, kteří do toho takzvaně spadli. Tehdy jsem ale začala věřit, že se tu skutečně vyléčí," zavzpomínala Marta Potůčková. A vyléčil.

Prvního půl roku si nešel do restaurace koupit ani cigarety, cíleně se vyhýbal i své staré společnosti takzvaných kamarádů z mokré čtvrtě. Doma nemají s manželkou ani kapku alkoholu a postupem doby si uvědomili, že jej k životu vůbec nepotřebují.

„Já jsem s manželem od začátku abstinovala, je to pro nás životní styl. Dokonce jsme byli asi dva týdny po jeho odchodu z léčebny hosty na svatbě, kde pro nás speciálně objednali desetilitrové balení džusu. Vůbec nám nevadilo, že nemáme alkohol a ještě jsme spolu ráno tančili na ulici," dodává Marta Potůčková.
Příběhů, připomínek a dobrých rad zaznělo v Červeném Dvoře včera mnoho. Stačilo na chvíli zavítat na společná setkání v komunitách někdejších i současných pacientů, kdy ti vyléčení připomínali své osudy a roky po léčbě.
Zaslechnout se dalo mimoděk mnohé, v jednom ze sálů například vzpomínka někdejšího pacienta předávaná těm současným: „Mě je jedenasedmdesát let, léčit jsem se šel ve třiašedesáti, a to nade mnou lámali hůl. Léčení jsem skončil asi po měsíci a od té doby abstinuji, pořád se udržuji ve formě a mám báječnou manželku. Ale těm, co jsou v léčení, chci říct jednu věc: To, co jsem tady zprvu považoval za příkoří, to byla vlastně příprava na to, co mě čeká po vyléčení. Neberte to tak, není to žádné příkoří na vás páchané, je to ta léčba."

Psychiatrická léčebna Červený Dvůr uspořádala v pátek setkání svých úspěšně vyléčených pacientů už po osmadvacáté. „Kdysi dávno se setkání pořádala po pěti letech, my jsme to poté začali dělat po roce, ale je to skutečně velká akce a tak jsme změnili mezičas na dva roky," dodal primář léčebny Jiří Dvořáček. Pouze loňský ročník přesunuli na letošek kvůli stavebním úpravám areálu v minulém roce. O velikosti setkání mluví sama za sebe i čísla. Celkově se v léčebně a zámeckém parku včera pohybovalo kolem sedmi set lidí, včetně zaměstnanců a současných pacientů. Nyní se tu léčí stovka lidí, z bývalých pacientů jich dorazilo 350 se zhruba dvěma sty lidmi jakožto doprovodem.

Psychiatrická léčebna Červený Dvůr je zařízení specializované na střednědobou ústavní léčbu závislostí na návykových látkách a patologického hráčství. Byla založena v roce 1966. Ročně absolvuje terapeutický program v léčebně 550 až 750 pacientů.
Takřka polovinu pacientů tvoří zpravidla lidé závislí na alkoholu.