Poslední říjnový víkend jste vybojoval bronz na mistrovství světa. Předpokládám, že jste se svým umístěním spokojený . . .

Dělám tento sport čtrnáctou sezonu a v době, kdy jsem začínal, nebylo možné zámořské závodníky vůbec porazit. V současné době se výkony pomalu srovnávají, ale přeci jen Austrálie a Nový Zéland mají velký náskok, jsou to profesionální sportovci. Odstup tam pořád je a konkrétně letošní mistrovství bylo hodně i o psychice. Závod jsme dělali v rekordně krátké době, tlak médií a diváků byl velký. I to se podepsalo například na výkonu Novozélanďana, který vyhrál, tuším, desetkrát mistrovství světa a je to absolutní profesionál. Tentokrát mu však závod nevyšel.

Já si konkrétně této medaile velice vážím, a to i proto, že jsem měl letošní sezonu náročnou v tom smyslu, že jsem především připravoval závody v České republice, věnoval jsem se své práci a rodině a na závody jsem se připravoval málo. Chtěl jsem se intenzivně připravovat dva týdny před mistrovstvím, ale to mě skolila angína, takže jsem ani nevěděl, zda budu schopen soutěžit. Až tři dny před závody jsem se sebral a o to je pro mě tato medaile cennější.

Zmínil jste, že rozdíly mezi námi a zámořskými závodníky se vyrovnávají. Je to tím, že se oni zhoršují, nebo jsme my čím dál lepší?
Je to hlavně tím, že naši závodníci víc trénují. Bereme si hodně příklad v technice právě od zámořských závodníků. Naše časy se lepší a pokud jde o ně . . . popravdě si myslím, že některé světové rekordy už snad ani nepůjdou pokořit. Hranice v našem sportu jsou hodně vysoko nastavené. Rekordy se drží třeba patnáct dvacet let.

Je to tedy tím, že ač drží zámořští závodníci své špičkové časy, my je postupně výkonnostně dotahujeme. Čekáme na jejich chyby a vzhledem k tomu, jak je to vyrovnané, mohou znamenat i medaili.

To, že jsou zámořští závodníci tak napřed, je zřejmě tím, že u nás historie tohoto sportu nesahá tak daleko. Jak si stojí Evropa obecně?
Pro náš stát je to úplná novinka. U některých států Evropy můžeme mluvit o tom, že tam nějaká historie je, jsou to například Španělsko nebo Francie, ale netýká se to určitě všech disciplín. Každopádně to není srovnatelné se zámořím.

Držíte jeden světový a dva evropské rekordy. V jakých disciplínách a z jakých let jsou?
Držím světový rekord v disciplíně Stihl Stock Saw, což je disciplína s klasickou motorovou pilou, kdy je úkolem odříznout dva kotoučky z ležící klády. Všichni závodníci mají stejnou sériově vyráběnou pilu, kterou dostanou až na místě. Záleží jen na čase a dovednosti závodníka. Tento rekord držím z roku 2010 z Ameriky, kde jsem byl na otevřené sérii mistrovství světa.

Evropský rekord držím v disciplíně Springboard, což je sekání ve výšce na prkně. To je moje nejoblíbenější disciplína a rekord mám z roku 2008. Pak mám z loňského mistrovství světa rekord v disciplíně Underhand Chop, což je přesekávání ležící klády.

Jaká bývá na mistrovství konkurence? Kolik účastníků, popřípadě států se zúčastňuje?
V Evropě jde obliba a sledovanost tohoto sportu hodně nahoru. Počty závodníků a úroveň jsou stále nejvyšší v zámoří, takže Austrálie, Nový Zéland, Amerika a Kanada. Co se týče počtu závodníků na mistrovství, tak letos to bylo dvacet tři zemí a přes sto závodníků v týmových závodech štafet. V jednotlivcích to bylo dvacet tři, za každý stát jeden závodník. Každý stát může postavit pětičlenný tým a mít jednoho závodníka v jednotlivcích.

Závodíte pouze v jednotlivcích, nebo i v týmech?
Závodím i v týmech. Máme dle mého názoru velice silný tým, který v kvalifikaci zvládl pátý nejrychlejší čas, ale v přímém závodu jsme proti sobě dostali tým Austrálie, což byl jeden z favoritů. Tam to funguje takzvaným K.O. systémem, takže kdo je rychlejší, jde dál. Byla to pro nás docela smůla.

Ze světa bych se přesunula k nám. Zapojujete se do organizování závodů v České republice. Jak to u nás vypadá?
Máme tady několik úrovní exhibicí. Začali jsme u nás před dvanácti lety jednou exhibicí a díky tomu, že je tento sport zajímavý pro diváky, je o něj čím dál větší zájem. Já funguji společně s dalšími lidmi jako organizátor.

V letošním roce jsme měli zatím nejvíc závodů, a to devět po celé republice. Snažíme se jednak podat co nejkvalitnější sportovní podívanou pro diváky a jednak pomoct závodníkům, kteří se připravují, aby měli možnost se předvést.

Kolik lidí se u nás tomuto sportu věnuje?
Nemůže to dělat kdokoli, takže počet je celkem přesně vedený. Musíte nejdřív absolvovat tréninkový kemp, kde se učíte jak technice, tak i bezpečnosti. Každoročně máme maximálně pětadvacet nováčků, ale zdaleka ne všichni u toho vydrží. Není to proto, že by sport nebyl zajímavý, ale je opravdu hodně fyzicky náročný. Někomu stačí, že si to vyzkouší.

Někdy také může být důvodem ukončení závodění finanční stránka. Kromě toho, že je to velká dřina, je to také drahý koníček. Vybavení není levnou záležitostí. Prvních pár let můžete dělat s vypůjčeným, ale časem to chce vlastní. Mé vybavení, které je po čtrnácti letech, dalo by se říct, kompletní, se pohybuje v hodnotě okolo půl milionu korun.

Ale abych odpověděl na otázku, v současné době máme na vysoké úrovni dvacet pět závodníků, kteří se tomu věnují a pro které v podstatě děláme závody.

Věnuje se někde na světě dřevorubeckému sportu žena?
Ano, někde mají dokonce i své soutěže, ale soutěží jen ve třech disciplínách. Je to přizpůsobené, aby to žena zvládla. U nás si to také mohou zkusit, na kempu jsme měli asi dvě, ale víc se tomu žádná nevěnuje. Tady pro ně ani není závod.

Co vás před čtrnácti lety k Timbersportu přivedlo? Jaké je třeba mít předpoklady?
Je hodně důležité být všestranný. Nestačí jen mít správnou techniku a rychlost, ale hlavně také sílu. Kdo dělá jiné sporty nebo fyzicky pracuje, má velkou výhodu. Já jsem kluk z vesnice a dělal jsem všechny možné sporty, hlavně kolektivní, věnoval jsem sportu hodně času. Při škole jsem začal dělat závody s motorovou pilou, které jsou hlavně o přesnosti a preciznosti, to jsem dělal sedm let. Pak přivezli Němci Timbersport do Evropy a já jsem měl možnost zúčastnit se prvního kempu a od té doby se tomu věnuji.

Máte dva syny. Myslíte, že půjdou ve vašich šlépějích?
Jsou ještě malí na to, abych odhadoval, čemu se jednou budou věnovat. Pravda je, že děti často dělají to, co vidí u rodičů, ať už to pozitivní, či negativní. Mým cílem ale určitě není, aby mé děti v tomto sportu závodili. Právě proto, že vím, jak je to náročné, nikdy bych je do toho nenutil. Nevidím hlavní smysl v tom vyhrávat závody, ale spíš v tom žít spokojeným životem.

Každopádně syny nenechám se flákat, chci, aby sportovali, ale musí přijít sami na to, co chtějí dělat. Pokud navíc chce mít člověk v něčem výsledky, nestačí mít k tomu vhodné podmínky, ale musí tam být i určitá dávka sebezapření.

Kromě Timbersportu se věnujete i dřevosochání. V tom se také soutěží?
Ano, i v dřevosochání jsou soutěže. Já jsem s tím začal před devatenácti lety, ale když jsem se začal věnovat Timbersportu, na sochání jsem měl méně a méně času. V současné době dělám jen občas na zakázky nebo exhibičně nebo při určitých příležitostech, například pro charitu. Určitě mi to pomohlo ve fyzičce, protože je to hodně náročné. V současné době je to pro mě ale jen malá část mé činnosti.

Říká se, že modelky jdou do důchodu ve třiceti. Dřevorubecký sport se vzhledem ke své náročnosti asi také nadá dělat do sta let. . .
Hlavně záleží na zdraví člověka. Pokud máte tělo, jak se říká, v lati, můžete závodit do šedesáti na vysoké úrovni. Znám takové případy. Velkou podmínkou ovšem také je, že vás to baví. Mě soutěžení baví ze všeho nejvíc, ale s trénováním už je to horší.

Co považujete za svůj největší úspěch?
V posledních letech je pro mě velkým úspěchem to, že vůbec dokážu z mistrovství světa přivézt medaili. Lidí, kteří tam na medaili čekají a mají na to, je minimálně sedm.

Hodně si vážím sedmého místa z otevřené série mistrovství světa v Americe, která skončila v roce 2010 po pětadvacet letech. Tam jsem se dostal do finále jako jediný Evropan. Vybírali nás třicet dva z celého světa a do finále šlo jen dvanáct během tří závodů. Z dvanácti jsem byl sedmý a právě tam jsem vytvořil světový rekord. Přede mnou byli jen Australané a Novozélanďané. Tam byla výkonnost strašně vysoko, takže toho si opravdu hodně vážím.

Na závěr by mě zajímal rychlý pohled do vaší budoucnosti. Co vás v nejbližší době čeká?
Pro letošní rok jdeme pomalu do finále. V sobotu 9. listopadu mám poslední exhibici na Moravě, začátkem prosince bych měl jet na přátelský závod do Švýcarska a zhruba za týden začnu pracovat na příští Czech series u nás.

Uvidíme, jak to dopadne, ale rádi bychom jeli podobnou sérii jako letos. To, kde přesně budou závody a kdy, se všichni včas dozví na stránkách Timbersportu během února.


Vizitka Martina Komárka

Martin Komárek (36) je ženatý a má dvě děti. Pochází z Oseka a dnes žije v Milevsku.
Má šest medailí z mistrovství světa (dvě stříbrné a čtyři bronzové), je pětinásobným mistrem Evropy, drží jeden světový a dva evropské rekordy v dřevorubeckém sportu Stihl Timbersports series.
Soutěž vznikla před třiceti lety. „Tehdy se sešlo několik lidí v Americe, vybrali šest disciplín, které jsou nejnáročnější, dali je dohromady, vytvořili pravidla a soutěž je dnes organizována pod tímto názvem ve dvaceti zemích světa," vysvětlil Martin Komárek, který nejen soutěží, ale také tento sport trénuje a spoluorganizuje závody v České republice.