Byl spolu s dalšími 99 účastníky mise odměněn včera při slavnostním nástupu v Jindřichově Hradci. Vladimír Jelínek je zástupcem velitele 44. lehkého motorizovaného praporu v Jindřichově Hradci, v minulosti velel na jihu Čech i praporu v Táboře a Bechyni.

Jste o devět dní mladší než já. Také jste jako malý kluk sbíral hliněné vojáčky nebo gumové indiány? Kde se ve vás vzalo rozhodnutí studovat vojenské gymnázium a stát se vojákem z povolání?
Jako malý kluk jsem vojáčky nesbíral. Spíš jsem se zabýval sportem. K rozhodnutí být vojákem mě asi přivedl zájem o vojenskou techniku. Líbilo se mi BVP čili bojové vozidlo pěchoty, a to se mi stalo osudné.

Po studiu vysoké školy jste velel různým praporům, v letech 2004 a 2007 jste působil v jednotkách KFOR v Kosovu. Jak reagovala vaše rodina na vaši letošní cestu do zahraničí a co říkaly děti, že jejich táta jede do Afghánistánu?
Říkali mi: Hlavně se vrať, nikde nevystrkuj hlavu a nechoď nikam ven! Stejně jako to říkali příbuzní i všech ostatních.

Čím pro vás byla afghánská mise především?
Byla sice tvrdá, ale protože jsme z brigády rychlého nasazení, tak jsme všechno zvládali. Na misi jsme se těšili, protože pro nás znamenala novou zkušenost. První měsíc jsme se seznamovali s prostředím, životem a zvyky tamějších lidí. Pak jsme se věnovali svojí práci, pro kterou jsme byli určeni. Podařilo se nám všechny úkoly splnit, jak jsme potřebovali, a všichni jsme se nyní vrátili živí a zdraví, z čehož mám velikou radost.

S jakým posláním jste do Afghánistánu v lednu letěli?
Naším prioritním úkolem bylo převzít a rozčlenit veškerý materiál, který tam zůstal po přecházejícím 10. provinčním rekonstrukčním týmu. Jedna část materiálu zůstala nadále v Afghánistánu pro působení dalších menších jednotek z České republiky. Větší část putovala do naší vlasti k dalšímu využití české armády. Materiál, který se nevyplatilo přepravovat zpět, protože by to bylo finančně nevýhodné, jsme pak na místě třeba předali afghánské národní armádě.

Co vám na zahraniční misi scházelo a jak jste se odreagovávali od denních povinností?
Nejvíc nám v Afghánistánu chyběla česká kuchyně. K odreagování jsme pak měli jednou týdně kino s českými filmy, nebo jsme se věnovali nějakému sportu, pokud to ovšem bylo možné. Měli jsme čas na základně, abychom si psychicky oddychli nebo se relaxovali z panujícího napětí.

A čím vás zahraniční mise naopak obohatila?
Nejvíc se mi líbila získaná pozitivní zkušenost, protože jsme si vyzkoušeli, co jsme se tady v České republice naučili. Vyzkoušeli jsme si vojenskou praxi pod opravdovým ohrožením. Potvrdili jsme si, že když se pečlivě připravíme, tak pak i v zahraničí všechno funguje, jak má.

Jak se vám líbil Afghánistán? Snese srovnání s muslimským Kosovem, kde jste už působil v minulosti?
Věděli jsme, že jedeme do hornaté země, takže jsme předpokládali, že tam budou hory a minimum zeleně. Zkušenosti z mé mise v Kosovu byly ale úplně něco jiného.

Využil jste přesto nějaké zkušenosti z dřívější mise na Balkáně?
Určitě jsme teď využili zkušenosti, týkající se činnosti na vojenské základně. V Afghánistánu to bylo obdobné jako v Kosovu. Mimo základnu to bylo ale úplně něco jiného.

Přicházeli jste do styku s místními a jak na vás působili?
Potkávali jsme se s afghánskými vojáky i s civilisty, i když s nimi samozřejmě méně. Viděli jsme, jak se afghánští vojáci stále zlepšují a jak se standard afghánské armády zvyšuje. Afghánští vojáci využívají našich zkušeností k tomu, aby se zdokonalovali.

Život v Afghánistánu je odlišný od evropského. Teď tam například mají postní měsíc ramadán. Prošli jste před misí školením, abyste věděli, v čem jsou muslimští obyvatelé jiní, jaké mají zvyky i náboženství?
Samozřejmě, že tohle všechno bylo součástí přípravy. Naše armáda prošla tzv. afghanizací, takže my z jednotek, připravujících se do tohoto regionu, jsme věděli, jakým způsobem se chovat a co si můžeme nebo naopak nemůžeme dovolit. Byli jsme připraveni reagovat na to, jak Afghánci opravdu žijí, abychom k nim nevnesli naše evropské pořádky, ale abychom dodržovali jejich tradiční způsob života.

Afghánistán je krásná země. Dovedete si přestavit, že byste se tam, až skončí válka, vypravil s rodinou třeba na dovolenou? Nebo aspoň na Balkán do Kosova, kde jste sloužil dříve?
V Kosovu bych si dovolenou určitě dokázal představit, ale do Afghánistánu bych se vydal trávit volný čas opravdu jenom asi jen na velmi krátkou dobu.

Při poděkování vojákům na nástupu jste přiznal, že jste hrdý, že jste velel jednotce, která teď v Afghánistánu vykonala pořádný kus práce. Vaše hrdost se projevila až teď po návratu, nebo už i během působení jednotky v zahraničí?
Samozřejmě že už během našeho působení v Afghánistánu, protože naše úspěchy se nedostavily až na závěr mise, ale vznikaly průběžně. K lidem, se kterými jsem sloužil, jsem tam měl blíž. Nejezdili jsme totiž k rodinám, ale byli pořád spolu na jedné hromadě. Daleko víc jsme se tak poznali, a to je při práci hned znát.

Co vás čeká teď po návratu?
Vybereme si krátkou dovolenou a hned se zapojíme do činnosti u útvaru, takže pro nás se nic nemění. Pokračujeme dál. Čtvrtá brigáda je nejlepší jednotka, budeme nadále pokračovat v naší přípravě na působení v Armádě ČR.

Je snadnější sloužit doma v Jindřichově Hradci než na základně v zemi, kde je válka? Nebo zahraniční mise naopak přidává šťávu do vaší dlouholeté vojenské profese ve vlasti?
Zahraniční mise určitě přidává každému do jeho vojenské praxe šťávu, protože si opravdu vyzkoušíte jednak svoji vojenskou profesi, jednak odloučení od rodiny. Je tam sice určitý stres, ale zároveň si vyzkoušíte, zda je váš směr přípravy správný a zda v praxi funguje.

Měl jste během uplynulého půlroku někdy strach, i když třeba ne za sebe, ale za své podřízené, kterým jste velel?
Určitě jsem strach měl. Vykonali jsme deset konvojů a byli více než padesátkrát venku ze základny. Pokaždé jsme cítili určité napětí, že se něco děje, že byla nahlášena mimořádná událost nebo střelba. Mívali jsme určitou obavu, abychom se vrátili všichni.

V Afghánistánu jsou stále nebezpeční Talibanci, kteří zabíjejí i ty, co pomáhají zahraničním jednotkám a vládě. Je tam tohle riziko znát?
Nebezpečí v Afghánistánu cítíte stále. Samozřejmě, že v zemi nepůsobí jenom Taliban, ale i jiné organizace. Není tam přitom stálá válka, aby se všude střílelo. Přichází ale jedna nebezpečná akce za druhou, při kterých může dojít i ke ztrátě lidského života, především afghánských obyvatel. Naše Česká republika si tam ale udělala dobré jméno, takže můžu říct, že naše vlajka nás v Afghánistánu chránila.

O vojáky se na zahraničních misích stará také kaplan. Co říkáte jeho duchovní roli v jednotce?
Poprvé jsem zažil kaplana v Kosovu. Protože nejsem věřící, tak jsem se na jeho činnost zpočátku díval trochu přes prsty. Ale teď můžu říct, že každý kaplan, který působí v jednotce jak tady ve vlasti, tak v zahraničí, je člověk na svém místě, který v případě potřeby člověka uklidní a pohladí po duši. Teď v Afghánistánu byl kaplanem Petr Fiala v mém osobním štábu, úzce jsme spolupracovali a připravovali akce, které hladili ostatní vojáky po duši.

Někteří veteráni, kteří se vrátí ze zahraničních misí, propadají depresím a negativním věcem. Těžko se zařazují do normálního života v míru, protože zažili stres a nebezpečí smrti. Je armáda připravena těmto lidem pomáhat i po návratu z Afghánistánu?
Nedokáži odpovědět, jak je kdo připraven nám po návratu z mise případně pomoci, pokud by se tahle potřeba pomoci objevila. Ale i my tady máme u útvaru kaplana, takže si myslím, že pokud bude potřeba, tak lidem v nesnázích pomoci dokážeme.

Jste po zkušenostech z Kosova i Afghánistánu ochoten v případě potřeby znovu se vydat na zahraniční misi?
Jsem a stále budu připraven, pokud se podobná příležitost znovu naskytne.