„Už od roku 1942 jsme doma měli rádio, a tak jsme všichni poslouchali. Když 5. května vypuklo v Praze povstání a lidé vyšli do ulic, tak jsme napjatě čekali na osvoboditele," vzpomíná Zdeňka Kamená, která dnes bydlí v Českých Budějovicích. „Praha totiž stále volala o pomoc z Českého rozhlasu a my jsme právě díky rádiu měli přehled o tom, co se děje. Na barikádách tenkrát zahynul i nejmladší bratr mojí maminky Bohumil, bylo mu 43 let," dodává.

Osvoboditele vyhlíželi ve Lhenicích v květnu roku 1945 i děti. „Každý den jsme chodili vítat osvoboditele, bohužel od Netolic stále jely kolony německé Schörnerovy armády, která prchala z Prahy," popisuje Zdeňka Kamená. „Náklaďáky byly ověšené německými vojáky, a tak jsme museli z náměstí utíkat do postranních uliček," vzpomíná Zdeňka Kamená. Prchající vojáky totiž mohlo kdykoli napadnout, že začnou střílet. „Dva muže ze Lhenic takto postřelili. Pan Penc průstřel plic přežil, ale Bedřich Krsel byl střelen do břicha. Na následky toho zranění zemřel. Po válce jsme mu byli na pohřbu, je pochován na lhenickém hřbitově," dodává pamětnice.

„Americká armáda přijela do Lhenic 9. května a tímto dnem skutečně válka skončila," vypráví Zdeňka Kamená. „Američani se u nás sešli s Rudou armádou, bylo to velké vítání. Pamatuji si, že Američané tehdy nosili na ramenou malého šestnáctiletého ruského vojáka, který se snad za války nějak proslavil," popisuje a dodává, že ve Vitějovicích vznikl i památník tohoto setkání.

Američtí vojáci nalezli ubytování v místní škole. „Chovali se přátelsky. Moji spolužáci jim byli stále v patách, dostávali od nich čokolády a žvýkačky. My děvčata jsme se držela dál, bylo nám jen devět let, styděla jsme se," vzpomíná Zdeňka Kamená.

„Naše chalupa je až u lesa a jeden americký voják tam jezdil s džípem. Vždycky do něj naložil třeba deset dětí a jezdil po lesních cestách. Spolu s mojí o tři roky starší sestrou Marií jsme také jednou jely. Ale tajně, maminka to nevěděla, bála se o nás," vypráví Zdeňka Kamená a dodává, že vojákům se lidé snažili různě pomáhat. „Tatínek jim nosil košíky jablek a naše maminka jim žehlila košile."

Prchající německá armáda po sobě zanechala i munici, kterou vojáci často zahazovali podél cest „Několik lhenických mužů se nabídlo, že tu munici posbírají. Pamatuji si, že na náměstí přivezli plný nákladní vůz. Ale ještě po letech se tahle munice nacházela," dodává Zdeňka Kamená.

Po amerických vojácích zůstalo v lese také baseballové hřiště. „Chodili jsme se dívat, jak hrají tu jejich pálkovanou. Dodnes jsem ale nepochopila pravidla," říká. Vojáci však netrávili čas pouze hrou. „Denně nastupovali na náměstí, vztyčovali vlajku a nechyběly ani přehlídky zbraní. Každý voják musel svému veliteli družstva ukázat, jak se stará o svoji zbraň," popisuje Zdeňka Kamená. „Jednou v neděli se konala velká sláva, přijela i americká kapela. Bylo to nejméně padesát muzikantů a koncertovali na hřišti. Náš tatínek tehdy obdivoval jejich nástroje, sám totiž tři roky hrál na vojně. Dodnes mám jeho trubku na památku schovanou," prozrazuje.

Americká armáda pak odjela z Čech. „Bylo to někdy na začátku září a my jsme se vrátili do školy. Později pak přišla doba, kdy jsem ve svém zaměstnání nesměla mluvit o tom, že k nám Američané přijeli, nebo že jsem skautka. Podle skautských zásad jsem se ale snažila vychovat i své tři děti, dodržovala jsem je celý život," říká Zdeňka Kamená a dodává, že skutečná oslava osvobození americkou armádou se konala až v roce 1990. „Tehdy se vzpomínalo i na občany, kteří pomohli letcům z hořícího amerického bombardéru. Gestapo pak letce a ty, kteří jim pomáhali, zatklo," dodává Zdeňka Kamená.