V čem může být rakouská policie jihočeské vzorem?

Mají samozřejmě delší historii a tradici. V organizaci jsme na tom zhruba stejně, to se moc neliší. Rakouská policie teď zažila dvě velké reorganizace. V roce 2005 sloučili Gendarmerie a Polizei a od letošního roku došlo ke sloučení Policie a Úřadu pro bezpečnost pod jednu organizaci Policie se sídlem v Linci.  Jinak je to podobně, jako u nás. Rakušané mají možná lépe vybavená operační střediska – vidí na mapě pohyb hlídek, navíc disponují technikou, která při zásahu ukáže, kudy v daném místě prochází pod komunikací voda i plyn a inženýrské sítě což je třeba u požárů a havárií dost zásadní informace.

A v čem se naopak mohou Rakušané inspirovat od nás?

Co se týče profesionality, nemyslím, že by jedna strana nějak výrazně převyšovala druhou. Česká policie dnes kompletně pracuje online v elektronické podobě včetně trestních spisů, interních směrnic, předpisů a nařízení, to v Rakousku ani v Německu není. Takže na to koukají s obdivem. Naše veřejnost to někdy podceňuje, ale má to svůj smysl. Nikdo z našich policistů například nemůže říct, že by nevěděl o novém závazném pokynu policejního prezidenta či aktuálním pátrání a podobně. Policisté také mohou pomocí tohoto systému on-line spolupracovat na vyšetřování případů v rámci celého kraje. V tomto jsme je už dávno předběhli.

Máte dva vysokoškolské tituly, takže původním povoláním asi nejste policista. Jak jste se k této práci dostal?

Začínal jsem po maturitě jako dělník na katru pily v Suchdole nad Lužnicí. Pak jsem dělal mistra provozu výroby dřevotřískových desek. Po dvouleté vojně na Slovensku a západních Čechách, na kterou moc rád vzpomínám, jsem se vrátil do fabriky a teprve potom šel k policii. Chtěl jsem jít sloužit na letiště, ale místo bylo pouze v Praze a tehdy tam byl problém s ubytováním. Čekal jsem asi rok a najednou přišel dopis, že bych měl nastoupit k policii. Dostal jsem na výběr Budějovice nebo Hradec. Do Budějovic jezdilo víc autobusů, tak jsem šel tam. Svou roli v tom sehráli i rodiče, kteří mě podporovali v tom, abych to zkusil. A vzdělání? To jsem absolvoval v průběhu uplynulých téměř 30 let služby formou studia při zaměstnání.

Vzpomenete si na první případ, který jste samostatně vyšetřoval?

Vzpomenu. Začínal jsem v roce 1984 na obvodě ve Čtyřech Dvorech. Dostal mě na starosti starší kolega Josef Lidinský. V té době jsem o policii nevěděl vůbec nic. Při první čtyřiadvacetihodinové službě jsme jeli na případ krádeže čtyř elektronových kol ze Škody 120 v Branišově. Tenkrát to byla dost velká vzácnost, stála asi 4000 korun, což byl skoro dvojnásobek průměrného měsíčního platu. Kolega mě učil za pochodu. Obcházel jsem vesnici a ptal se sousedů, zda neslyšeli v noci nějaké auto či neviděli nějaké osoby. Lidé byli slušní, ale nikdo nic neviděl (smích).

A poslední případ, který jste vyšetřoval před tím, než jste se stal ředitelem?

Ze Čtyřech Dvorů jsem šel dělat vedoucího obvodu na Hlubokou a odtud do Suchého Vrbného. Na poslední případ, který jsem tam řešil, si už nevzpomínám. Byl to městský obvod, takže tam toho bylo dost, hlavně majetkových trestných činů. Pak jsem se stal ředitelem tehdy okresního ředitelství Český Krumlov a následně šel sem.

Krajským ředitelem jste šest let. Co považujete za největší pokrok, kterého policie pod vaším vedením dosáhla?

To je asi neměřitelné. Když pominu technické věci, jako to, že jsme rekonstruovali řadu obvodních oddělení, vybavili je novým nábytkem a podobně, tak se nám rovněž podařilo zrekonstruovat některé větší objekty, třeba v Budějovicích na Plavské. Obměnili jsme vozidla, policisté mají solidní zázemí včetně výpočetní techniky. To je ta hmotná část. Jinak je to taková práce, kdy za sebou neuvidíte moc hmatatelných výsledků. Máme však jasně stanovený cíl – jihočeská policie chce být stabilní, profesionální a transparentní složkou, spolupracující s místními a evropskými partnery s cílem vytvoření trvale bezpečného regionu se spokojenými občany i zaměstnanci. Od této vize, kterou sestavil tým zhruba dvaceti policistů, napříč všemi našimi službami se pak odvíjí roční priority a cíle. Jako ocenění naší společné práce jsme v roce 2010 převzali z rukou ministra vnitra cenu pro Excelentní organizace v rámci soutěže Národní ceny kvality.

Myslím, že se hodně zlepšila komunikace, všichni policisté mají svůj mail a mohou spolu být ve spojení. Výrazně jsme pokročili ve spolupráci s Rakušany a Němci. Máme nastavenou třístupňovou spolupráci – na úrovni kraje, okresů i jednotlivých obvodů. Kolegové z Vyššího Brodu se dobře znají s těmi z Bad Leonfeldenu, Horní Planá spolupracuje s Rohrbachem a podobně.

Můžeme zmínit nějaký konkrétní případ úspěšné spolupráce?

Jedním z velkých případů bylo objasnění tří bankovních loupeží v Rakousku, na kterém měli velkou zásluhu policisté z Horní Plané. Na základě informací z Rakouska i místní znalosti vytipovali čtyři konkrétní pachatele, kteří byli z Hornoplánska. Bylo s tím dost práce, lupiči jezdili ozbrojení a měli samopaly, takže to nebyla legrace.

Nastala během těch uplynulých šesti let situace, kdy jste chtěl s tím, co děláte takzvaně praštit? Uvažoval jste někdy o rezignaci?

Je to logické. Mrzí vás, když se nedaří firmě, v jejímž čele stojíte. Člověk žije v sinusoidách, v pracovním i soukromém životě. Jsou chvíle, kdy se všechno daří, je slušná objasněnost, kolegové dobře pracují, mám z toho osobní radost. Někdy je všechno jinak, nedaří se a malér střídá malér. Zdražuje se benzin, zatéká na služebnu, praskne potrubí, někdo z našich lidí udělá průšvih a další desítky běžných provozních věcí. Najednou musíme vydat velké částky a nikoho moc nezajímá, kde na to vezmeme. Dotýká se mě to hlavně ve chvílích, kdy jsem přímo dotčen různými tragickými událostmi nebo jdu z pohřbu svých známých, kamarádů nebo kolegů. Někdy byli stejně staří jako já nebo jen o malinko starší a najednou tady nejsou. To si pak říkám, jestli mi ten neustálý stres stojí za to.

Jak dobíjíte baterky? Děláte nějaký sport?

Mám starší sestru a letitou maminku, bydlí v domku u kterého je zahrada 2500 metrů čtverečních. Kousek odsud máme s manželkou chalupu. Takže program na celý rok mám jasný. V pátek sednu do auta a jedu za rodiči, natočím sekačku, přistavím žebřík, jedu dělat do lesa dříví, rýpu záhony, opravuji komín, čistím okapy, spravuji plot, stříhám stromky, maluju. To vše dvakrát (smích). Vydatně mi však pomáhá má paní a někdy i děti. Od pátku do neděle kromě zimy je pořád co dělat. Moc času mi nezbývá, ale musím říct, že mě tyto práce baví. Sport aktivně neprovozuji, ale rád jezdím na kole.

V případu bývalého šéfa budějovického dopravního inspektorátu Václava Vališe (odsouzeného za uplácení, pozn. redakce) se ukázala propojenost mezi politiky a policií. Setkal jste se s tím, že by vám chtěli politici mluvit do práce nebo se přes vás snažili ovlivňovat vyšetřování vlastních kauz?

Ne. K jakýmkoli podobným snahám jsem se vždycky stavěl odmítavě. A musím říct, že mě nikdo z politiků nikdy o nic nepožádal ani nic nechtěl. Když bylo nějaké jednání, tak jen z titulu funkce, bylo to korektní. Obecně můžu říct, že komunikuji s panem hejtmanem, pány poslanci, starosty, senátory, kteří mají nějaký podnět od občanů – to jsou věci ohledně bezpečnosti, které je trápí v jejich volebních obvodech. Jsou to standardní záležitosti, které se týkají hlavně bezpečnosti regionu. Myslím, že mojí odpověď znají všichni předem, asi proto po mně nikdo nic nechtěl.

Necháváte si dodnes coby ředitel dozor nad nějakými závažnějšími případy?

Ne. Ze zásady. Byl jsem v minulosti nařčen z podobného konání, ale nikdy jsem to nedělal, nedělám a dělat nebudu. Nemám k tomu ani oprávnění, jakýmkoliv způsobem vstupovat do vyšetřování jakýchkoliv věcí. Pokud nějakou informaci mám, je pouze výstupní – ano, dnešního dne bude sděleno obvinění tomu a tomu. Ničím nelistuji, do ničeho nezasahuji. Ani mi to nepřísluší.

Kam byste ještě chtěl jihočeskou policii posunout? Máte nějakou vysněnou metu?

Mám, ale nikdy se mi asi úplně nesplní. Chtěl bych, aby všichni jihočeští policisté byli váženými osobnostmi, měli autoritu, aby se chovali k lidem slušně a zároveň vyžívali v oprávněných případech pravomoci, které jim ukládá zákon o policii. Aby se neobávali oprávněně zakročit a byli stoprocentními profesionály. Ale i policista je jen člověk se všemi svými kladnými a někdy i horšími vlastnostmi – včetně mě.   Lidé mi občas píšou a policisty chválí – většinou to však nejsou jen hrdinské skutky a záchrana života, ale úplně obyčejné a pragmatické situace běžného života.

Jeden příklad, ozvala se paní, která píchla kolo a zůstala stát na silnici na zcela špatném místě. Když za ní zastavili policisté, bála se, že dostane pokutu – a oni jí zatím slušně pozdravili, kolo vyměnili a popřáli šťastnou cestu. Byla to její první zkušenost s policií a byla tím opravdu překvapená. Takhle to má být! Není to sice příliš úřední ale zcela určitě lidské a vstřícné.