Dnes 80letý Franz vyrostl v Hemau u Řezna jako jeden ze čtrnácti sourozenců. Rodina byla silně věřící, a to předurčilo jeho cestu. Po vojenské službě vystudoval teologii a v roce 1958 byl vysvěcen knězem. Chtěl být misionářem, ale nastoupil na místo faráře ve Smrčinách.

Margarete, která se tehdy jmenovala Petterová, se narodila v roce 1943 ve Květné a za dva roky byla s rodinou vysídlena. S rodiči a šesti sourozenci se zabydleli v hornobavorském Langenpreisingu. Od třinácti let myla nádobí v ženské klinice u Mnichova, v roce 1961 začala ve Waldkirchu zdravotnickou školu. Po absolvování se dozvěděla o semináři pro pracovníky pomoci v rozvojových zemích. Učila se portugalsky, na čtyři měsíce šla do Lisabonu. Měla jít do Brazílie, do amazonského regionu, kde kromě pralesa skoro nic není, píše pasovský list.

Když 13. února nastupovala do letadla v Mnichově, bylo přes deset stupňů mrazu. Přistáli v Riu ve třiceti stupních nad nulou. Aby se aklimatizovala, zůstala ve městě dva týdny – uprostřed karnevalu, kdy toho naspala minimum. Když koncem února letěla na místo určení na nejsevernějším okraji Brazílie, do Terra Santa, poprvé měla o své misi vážné pochyby. Do nejbližší nemocnice bylo odtud 800 kilometrů. Lidé v regionu žili z rybolovu a pěstování zeleniny. Lékařská péče byla mizerná – amputace, otravy, porody, situace ji šokovala, uvádí pasovský deník. Při operacích byla často se šéflékařem a hodně se naučila. Byla jako sestra krizovou dívkou pro všechno – téměř nonstop šila rány, sádrovala, rodila děti. „V životě jsem se nikdy tolik nenapracovala,“ vzpomíná. Málokdy bylo méně než třicet stupňů, horkem se jim ohýbaly i vánoční svíčky, vypráví. Cítila se stále slabší, jednou si zdřímla i při porodu… Pracovala ale dál, rozdělovala lidem balíčky se sterilními obvazy, kojenecká úmrtnost prudce klesala.

A co on?

close Dnes už senioři jen vzpomínají… info Zdroj: Deník/repro PNP zoom_in

Pro Franze bylo osudovým dnem 13. září 1968. Mohl odejít za hranice jako misionář řezenského biskupství. První opcí byla Korea, druhou Bolívie. Rozhodl se pro jižní Ameriku. Po intenzivním kurzu španělšiny se s kolegou z Bavorského lesa nalodili a tři týdny strávili na parníku s tisícovkou cestujících. „Deset dnů jsme viděli jen vodu, než jsme se dostali do panamského průplavu,“ vzpomíná. Přistáli začátkem října. Cestou do Sucre na jihu Bolívie míjeli chudinské čtvrti, oplocená sídliště bohatých. Místem jeho nasazení byla oblast velká jako Horní Falc, a skoro neosídlená, bez silnic mezi osadami.

I on pracoval sedm dnů v týdnu. Vedl bohoslužby, kázal domácím, pomáhal jim v každodenní práci. Chodil pěšky, často dlouhé hodiny, po kamenech, přes vodu sahající mu po prsa. Pak si koupil mulu, která ho dopravila všude. Jen jediný den, kdy poprvé za jeho pobytu v zemi sněžilo, byla tak vyvedená z míry, že ji musel za sebou táhnout, popisuje PNP.

Po čtyřech letech mohl odjet na první dovolenou do vlasti, ale nechtěl. Místo toho s kolegou sedli na vlak k brazilské hranici a odtud jeli busem k Pacifiku. Po týdenní cestě nastoupili v Riu do letadla a přistáli před hranicí Francouzské Guyany – v Terra Santa, aby navštívili Franzova kolegu z Augsburgu.

Byl nadšen lidmi, krajinou, Amazonkou, a rychle se rozhodl, že tady chce pracovat. Do Bolívie se už nevrátil. V novém místě poznal jako sousedku také „Gretl“. Byla mu sympatická, ale oženit se jako kněz, to nešlo.

O Velikonocích 1973 začal pochybovat – ne o sobě, ale o církevních zákonech. Celibát byl zátěží, ale v jižní Americe to prý nevidí moc úzkoprse. S Margarete si byli stále blíž, zejména když ho doprovázela k týdennímu zastoupení v jedné filiálce. Rozhodl se, že nemůže zůstat knězem.

V květnu toho roku o překot opustil Brazílii, po uši zamilovaný. Letěl do Německa a odtud do jižní Anglie, odkud poslal Gretl nabídku sňatku. Ta ale měla právě jiné starosti, musela doprovodit těžce zraněného do Belemu. Její únava se stupňovala, vážila už jen 48 kilogramů, a zatím co byl pacient ošetřován, nechala se sama prohlédnout. Zjistili, že jí „odcházejí“ játra, ale že neví proč. Musela ihned do Německa ke specialistům, ale první letadlo letělo až za čtrnáct dnů. Čekala s nejistotou, jak se její nemoc rozvine.

Když konečně dorazila domů, čekali ji bratr – a Franz, který ji doprovodil do institutu tropických nemocí v Tübingenu. Tam u ní zjistili žloutenku a návrat do Brazílie vyloučili. Vracet se nechtěl ani Franz. Kuli plány, ale překážkou byl pořád jeho kněžský stav. Napsal papeži Pavlu VI., a ten ho úřadu zprostil. Domů do Hemau jel poprvé s Gretl až po setmění, nechtěli, aby je někdo viděl – katolický farář se chce ženit, to bylo pro lidi nepředstavitelné, i pro jeho rodinu. Otec se mu nedokázal ani podívat do očí, svěřil se Gretl. V listopadu 1973 na jejich svatbě ale rodiče nechyběli. Byl důvod slavit – Gretl byla těhotná, přestože ji lékaři před tím kvůli žloutence varovali.

Přestěhovali se do Steinu na Traunu. „V prosinci 2017 mají už čtyři děti a pět vnoučat. Do Bolívie se Franz už nikdy nevrátil, pracoval jako učitel náboženství a vychovatel mládeže. Gretl svou nemoc přestála a v devadesátých letech ještě jednou navštívila Brazílii. Dnes listují u kuchyňského stolu ve svých fotoalbech, Franz říká, že by dnes všechno udělal stejně, a Gretl přikyvuje,“ uzavírá PNP.

Co zahýbalo Rakušany

Vedle velkých událostí roku opakuje redakce OÖN také nejskurilnější informace z Horních Rakous, „které sice nezahýbaly světem, ale trošku zpestřily šedivé všední dny“.

O všech momentech jsme na webu Deníku průběžně psali, alespoň dva připomeňme s lineckými kolegy.

close Jablko sváru při poutní cestě. info Zdroj: Deník/repro zoom_in

Milionář, obchodník s antikvitami Jürgen Hesz, v dubnu umístil na svém pozemku při poutní cestě v Traunkirchenu kamennou skulpturu penisu, vysokou přes dva metry a vážící kolem dvou tun. Po protestech hlavně účastníků procesí přistoupil na „kompromis“ – přetáhl přes sochu gumový plášť s Nietzscheho citátem Co tě nezabije, to tě posílí (podle slovníku Googlu, laikům ale bude vzhledem ke „kondomové“ podobě oblečeného díla bližším „pokřivený“ výklad originálu jako Budiž pochváleno, co dělá silnějším – v „zátěžových“ situacích, pozn. red.). Později bylo dohodnuto sochu vydražit pro dobročinné účely, k čemuž ale dosud nedošlo.

close S vítěznou trofejí. info Zdroj: Deník/repro zoom_in

Jako o nejtvrdších penzistech Rakouska se hovořilo i v mezinárodních titulcích o postarších dámách a pánech z domova seniorů v Mehrnbachu (okr. Ried). Už loni si nechtěli nechat líbit odcizení jejich desetimetrové májky štamgasty hostince vzdáleného 400 metrů, dojeli si pro ni a na rolátorech ji během patnácti minut dopravili zpět. „Letos tři neohrožení důchodci vyrazili do ofenzívy - ,uloupili´ vazník rozestavěné chaty svého domovníka s cílem domoci se výkupného, svačinky a bedny piva,“ popsal list. A tak se také stalo…

Spočítají ptáky

Organizace ochrany ptactva BirdLife opět organizuje „Hodinu zimního ptactva“, píší OÖN. Cílem je zjistit, jaké druhy přezimují v rakouských sídlištích, jestli se počet ptáků zvyšuje, a podobně. Dobrovolníci, experti i laici, budou od 5. do 7. ledna v jakémkoliv jimi zvoleném čase hodinu pozorovat opeřence v zahradách, parcích, na balkonech, a zapisovat nejvyšší počet kusů jednotlivých druhů, který během 60 minut zpozorují, do předtištěného dotazníku. Ten jim BirdLife zašle poštou, nebo si jej mohou stáhnout z webu birdlife.at.

Sčítání se provádí od roku 2010. „Za uplynulých dvacet let zmizel z polí každý třetí pták,“ říká v listě Gábor Wichmann, ředitel BirdLife Österreich. „Akcí chceme zjistit, jak to vypadá v našich zahradách. Každé pozorování nám pomáhá.“ Letos se projektu zúčastnilo 8800 amatérských ornitologů. Nejpočetnější byl vrabec polní před sýkorou koňadrou a vrabcem domácím.

„Zachráněni“ z kostela

V pátek odpoledne zůstali dva američtí turisté uzamčeni v kostele sv. Michala v Pasově. Upozornil na ně kolemjdoucí, který zaslechl zevnitř klepání na dveře, a vyrozuměl nouzovým voláním policii. „Ta informovala kostelníka, který dorazil na místo už deset minut po tísňovém telefonátu a dveře otevřel,“ píše PNP.