Místo, ve kterém dnes žije asi 50 obyvatel, bylo ve světě známé jako "Malý Berlín", protože bývalo stejně jako hlavní město rozděleno zdí. 3. října tu mají Svátek demokracie. Na louce přímo na někdejší vnitroněmecké hranici jej organizuje asi dvacet spolků a křesťanských skupin z Bavorska, Durynska a Saska k připomenutí opětného sjednocení vsi v roce 1989.

Zdejší Německo-německé muzeum má od 9 hodin otevřeno. Archiv Stasi v Geře tu nabízí kromě jiného zdarma poradenství k zajištění náhledu do osobních spisů bývalé státní policie. Návštěvníci si mohou prohlédnout v originále uchovaná bývalá zabezpečovací zařízení NDR a několik zvláštních výstav.

Z politiků má řečnit ministr vnitra Joachim Herrmann (CSU), ale také zástupce AfD.

Rozdělená vesnice

"V Mödlareuthu byla zeď, ale žádný checkpoint. Přes 37 let dlouho nebyla legálně možnost hranici přejít z jedné místní části do druhé. Bylo dokonce zakázáno z východu na západ mávat nebo zdravit," uvádí DK.

Připomíná, že hranice prostředkem obce tady nebyla ničím novým. Už v roce 1810 byly kolem Tannského potoka osazeny nové hraniční kameny. Na západní straně měly vysekána písmena KB, Království Bavorské, na východní FR, Knížectví Reuss. Po první světové válce připadla západní část Mödlareuthu nově vznikajícímu Svobodnému státu Bavorsko, východní část zemi Durynsko. Tannský potok byl dál jako správní hranice, která všední život obce sotva ovlivňovala. Hospoda a škola se nacházely v durynské části, na mši se chodilo do sousedního bavorského Töpenu. A lidé šli společně i do druhé války…

Po jejím skončení následovalo rozdělení Německa na čtyři okupační zóny. Jak odpovídalo Londýnským protokolům spojenců z roku 1944, probíhaly demarkační linie většinou podél staré hranice Německé říše z roku 1937. Tannský potok se stal "demarkační linií" mezi sovětskou a americkou okupační zónou v obci.

Došlo tu také ke kuriozitě, která trvala déle než rok. Když Američané bez boje 15. dubna 1945 obsadili Mödlareuth, pokračovali v tažení na Durynsko a Sasko. Začátkem července se ale stáhli zpět do své okupační zóny přidělené londýnskými protokoly. Přitom vyklidili nejen durynskou část obce, ale i bavorskou půlku Mödlareuthu, byť vlastně ležela v jejich okupační zóně, vysvětluje DK.

Pod taktovkou Sovětů

7. července 1945 vešla sovětská armáda do Mödlareuthu a v bavorské části zřídila místní velitelství, kterému obyvatelé brzy začali říkat „Stalinburg“. Na střeše byla rudá sovětská hvězda, která v noci svítila, vchod zdobil Stalinův obraz. V přiléhající stodole byli přechodně zavřeni četní ilegální chodci přes hranice. Na bavorském konci obce stála sovětská strážnice se závorou. "Když byly vydány nové dvojjazyčné doklady v ruštině a němčině, poklesla naděje na brzkou změnu poměrů," pokračuje list. Nejistota trvala přes rok. Až 26. července 1946 se ruské jednotky na tlak Američanů stáhly zpátky za potok a západní část vesnice obsadili Američané.

Malý pohraniční styk…

Se založením obou německých států v roce 1949 patřila nyní východní část Mödlareuthu k území NDR, západní část ke Spolkové republice. Každá část tak dostala i jiný politický, vojenský, hospodářský a společenský systém.

Pořád ještě propustka umožňovala "malý pohraniční styk", přechod Tannského potoka. To se rázem změnilo 26. května 1952 po rozhodnutí Rady ministrů NDR "o opatřeních na demarkační linii mezi NDR a západními okupačními zónami Německa", kterým bylo definitivně zpečetěno rozdělení Německa. Podél této linie byly zřízeny deset metrů hluboké kontrolní pruhy, při jejichž narušení mohla být hlídkami použita střelná zbraň. DDR vytyčila v blízkosti hranic 500 metrů hluboké ochranné pruhy a pětikilometrovou uzavřenou zónu. Byly zdokonalovány k neprůstupnosti dalších čtyřicet let…

Začátkem června 1952 začala první vlna nuceného vysídlování podél německo-německé hranice pod krycím názvem »Ungeziefer«, tedy havěť, obtížný hmyz. Tisíce občanů NDR byly z blízkosti hranic přesidlovány do vnitrozemí, jejich obydlí zčásti srovnány se zemí.

Mezi prvními takto postiženými byly i tři rodiny z východního Mödlareuthu, které osm měsíců předtím renovovaly své hospodářské provozy. Odvozu k "přesídlení" se lidé v poslední minutě vyhnuli skoky z oken stájí a úprkem do západní části vesnice, zatím co už evakuační komise stála na vnitřním dvoře jejich usedlosti. Ta pak byla demolována…

Za oponou…

V červnu 1952 spadla i na Mödlareuth "železná opona" v podobě "zabednění" částí obce ohradou z prken. V dalších desetiletích bylo toto rozdělení stále znovu modifikováno a "vylepšováno". Šest let po prkenné ohradě tu vyrostly dřevěné kůly nesoucí ostnatý drát. V roce 1961, kdy se stavěla berlínská zeď, tu postavili jednořadový plot z ostnatého drátu na betonových pilířích a rok nato to vylepšili druhou řadou plotu. "Tato ,mírová hranice´ v Mödlareuthu ale brzy nestačila. V roce 1964 se daly znovu do díla pohraniční jednotky NVA. Nejen cesta, ale i optický kontakt mezi východem a západem měl být znemožněn zdí z betonových a dřevěných prvků. Vrcholem úsilí chránit vlastní obyvatelstvo před ,imperialismem´ byla stavba 700 metrů dlouhé a 330 centimetrů vysoké zdi v obci. Pět let po ,berlínské´, v roce 1966, vyrostla během několika týdnů z betonových prefabrikátů. Rozkaz k její výstavbě byl vydán 23. listopadu 1965, za tři dny začali navážet materiál, ale těžká zima stavbu zdržela do poloviny února. V srpnu 1966 byla na závěr na zdi zřízena pozorovatelna, a od té doby se Mödlareuthu začalo říkat Malý Berlín," pokračuje DK.

25. května 1973 se v této obci povedl jediný zdařilý útěk přes zeď. 34letému řidiči náklaďáku z Göttengrünu se podařilo s využitím místních znalostí a své propustky najet až k betonové zdi a překonat ji pomocí železného žebříku. Strážní na pozorovatelně jeho auto zpozorovali opožděně, ale upustili od použití střelné zbraně.

K 9. listopadu 1989, datu pádu berlínské zdi, roku otevření hranic v Maďarsku, masových útěků občanů NDR, demonstrací, odstoupení Honeckera, otevírání nových hraničních přechodů atd., bylo v Mödlareuthu možné přejít německo-německé hranice dál jen přes dosavadní přechod, "zeď" zůstávala uzavřená. Večer 5. prosince se uskutečnilo na durynské straně obce shromáždění, které obyvatelé bavorské části pozdravili srazem na hranici, zapálením svící a pochodní a skandováním Zeď musí pryč. "Durynští" se přidali, ale zeď pořád stála. Tři dny nato v ní začali pohraničníci NDR vyrážet asi pět metrů široký otvor a první durynští odvážlivci jej hned využili k návštěvě "západu", bouřlivě vítáni krajany. Po opakovaných výzvách pohraničníků NDR se zase lidé museli dírou vrátit.

9. prosince 1989, měsíc po pádu zdi v Berlíně, byl otevřen hraniční přechod v Mödlareuthu. Pozdravná poselství k tomu zaslali jak tehdejší spolkový kancléř Helmut Kohl, tak americký prezident George Bush sen., který "Malý Berlín" navštívil už v únoru 1983. První otevřenou bránou v místní zdi prošli starostové a po nich tisíce lidí z Bavorska, Saska a Durynska. Přechod byl otevřen jen přes den, na noc jej pohraničníci NDR zase zavírali. Občané SRN potřebovali k přechodu cestovní pas, občané NDR osobní doklad opatřený vizovým razítkem. Až půl rok nato, 17. června 1990, byl betonový val ve středu obce z valné části snesen. Starosta Arnold Friedrich, pověřený správou bavorské části místa, přišel s myšlenkou zřídit v Mödlareuthu Muzeum dějin rozdělení Německa.

Naši sousedé odtud měli 3. října na co vzpomínat…