V malebném městě Jindřichův Hradec na řece Nežárce využívali filmaři pro natáčení především zdejší rozsáhlý hrad a zámek. Vzpomeňme historické snímky  Bathory, Pan Vok odchází,  Svatby pana Voka či Svědek umírajícího času. Uprostřed města ale leží podmanivý rybník Vajgar, který se zalíbil štábu režiséra Čestmíra Mlíkovského. Před půl stoletím pořídil právě u Vajgaru, v centrálních ulicích Jindřichova Hradce a v přilehlých Jakubských sadech prakticky celý snímek o mladých lidech s podivným názvem Okurkový hrdina.

Příběh se odehrával za maloměstské nudy a bezčasí, v jakési „okurkové" sezoně. Možná odtud pramení název snímku. Hráli zde tehdy začínající herci Alena Procházková, Iva Janžurová, Václav Sloup, Jiří Havel, o něco starší byl Lubomír Kostelka.

Bylo léto 1962, zřejmě červen, prázdniny ještě nezačaly nebo byly na počátku, když štáb sháněl do komparzu desítky mladých lidí. Ocitla se mezi nimi i tehdejší gymnazistka (dříve všeobecná vzdělávací škola) Markéta  Zemanová.

Letecký pohled z filmu na na jindřichohradecké náměstí Míru. Hrdina říká, že ve městě žije 6800 obyvatel. Filmování  si dodnes dobře vybavuje. „Mnoho záběrů je od rybníka Vajgar zhruba v místech, kde dnes leží venkovní akvapark. Možná to bylo o něco níže. Tam jsme hráli koupající  se a dovádějící mládež. Hodně jsme byli ve vodě, cákali jsme. Běhali jsme po louce a házeli jsme si s míčem. Leželi jsme na dece. Byli jsme kamarádi hlavních hrdinů, s nimiž jsme chodili do školy. Tu představovala budova bývalého okresního úřadu v Husových sadech. Filmaři na ni umístili ceduli," poznamenala Markéta  Zemanová. Té také utkvělo, jak komparzisté běží s aktovkami po schodech směrem do sadů.

U Vajgaru skočí v jednu chvíli hrdina Matěj do vody a vyloví minu. Pak ji odhodí a následuje silný výbuch. Některé záběry jsou podle komparzistky skoro detailní a mnoho bývalých komparzistů na nich poznává. „Z gymnázia nás šlo na natáčení více, také někdo z ekonomky. Bohužel mnozí nejsou mezi námi," posteskla si Markéta Zemanová.

Ta se blíže seznámila s představitelkou Slávky Alenou Procházkovou. Byla tehdy zhruba ve stejném věku. „Jenou byla u nás doma na návštěvě. „Šly jsme k nám pro nějaké věci, pozvala jsem ji dál," vzpomíná Markéta  Zemanová.

Ví také, že za natáčení nebyl honorář. „My byli rádi, že jsme ve filmu. Na peníze jsme nemysleli, to nás ani  nenapadlo," řekla Markéta  Zemanová, jež film viděla dvakrát. V roce 1963 na premiéře v Jindřichově Hradci a pak jednou v televizi v cyklu film pro pamětníky. „Na premiéru přijela Alena Procházková, přišla za námi, co jsme byli v komparzu, a říkala, že má strach, jak se to bude líbit,"  vypráví Markéta  Zemanová.

Lidé jdou po dnešním  Masarykově náměstí.Pamětníkem natáčení je také Jiří Daniel, který coby student umělecké školy byl před jedenapadesáti lety v Jindřichově Hradci doma na prázdninách. „Pro nás, místní, bylo natáčení velkou událostí. Nebylo běžné vidět pracovat živé herce. Dost místních lidí si ve filmu zahrálo v komparsu, nejvýraznější a nepřehlédnutelnou figurou byla místní excentrická figurka, hubený, vysoký, v obličeji bílý Antonín Sevald, který ve filmu přechází dole u náměstí Panskou ulici se svojí oblíbenou kozou, za kterou inkasoval honorář jako za herečku," vypráví Jiří Daniel z pražských Dejvic, který vztahy se svým rodným městem nezpřetrhal.

Jindřichův Hradec míval podle něho atmosféru „rozmarného léta". „Přes den jsme se poflakovali a kontaktovali jsme děvčata na plovárně. Podvečer se sedělo pod kaštany nebo v restauraci hotelu Grand. Je nemyslitelné, že by dnešní mládež chodila poslouchat dechovku jako naše generace," dodal Jiří Daniel.

Vladimír Menšík se nakreslil sám 
a pak se ptal, zda to není ptakopysk 

Lubomír Kostelka (postava Luboš) se s Vladimírem  Menšíkem kamarádil.Pamětník Jiří Daniel má na natáčení ještě jednu hezkou vzpomínku, přesněji na Vladimíra Menšíka. „Ve filmu sice nehrál, ale často tam jezdil z nedalekého okolí, kde byl na dovolené. Zajížděl za nerozlučným kamarádem Lubomírem Kostelkou. Kde byl Kostelka, tam byl Menšík a opačně. Dvojice se brzy stala součástí štábu a velmi vítanými hosty v restauračních zařízeních, kde jsem se náhodou s oběma setkal," vypráví Jiří Daniel. Ten s sebou jako student umělecké školy neustále nosil skicák a tužky. Tak se osmělil a poprosil Menšíka, jestli by si ho mohl nakreslit.

„Bez váhání souhlasil a zeptal se, jestli má sedět zepředu, nebo zezadu, že u něj to prý vyjde nastejno. Bohužel nás přerušila asistentka, že pan Kostelka musí na plac. Také pan Menšík se omluvil a řekl: Tak někdy jindy, až bude víc klidu. To se uskutečnilo za mnoho let, kdy jsem měl mistra nakreslit pro časopis Dikobraz. Ve filmovém klubu mi seděl poctivě snad dvě hodiny a celou tu dobu mi vyprávěl neskutečně legrační příhody a sám se hurónsky smál. Kreslit se moc nedalo," vybavuje si Jiří Daniel.

Z očí mu tekly smíchy slzy a tužka mu poskakovala po papíru. „Když mistr Menšík viděl mé marné počínání, navrhl, že se sám nakreslí, když se neurazím, 
a jedním tahem udělal svoji velmi zdařilou autokarikaruru, kterou mi dal se slovy: Co myslíte, jsem to já,  nebo je to 
z profilu ptakopysk?"