Služba u „černých baronů", jak se někdy PTP říkalo, nebyla rozhodně snadná. Na vojáky čekala těžká fyzická práce, nedostatek jídla, nuzné ubytování. Podmínky tak spíše připomínaly tábory nucených prací než službu vlasti. Přesto páter Vladimír Vlček ze Ševětína na svůj pobyt u „pétépáků" rád vzpomíná. „To byla radostná doba. Tam z vás spadla všechna ta starost, kdy jste měl něco dělat a nemohl jste," říká s odstupem několika desetiletí.

Páter Vlček totiž před nástupem na vojnu působil jako sekretář tehdejšího českobudějovického biskupa Josefa Hloucha. Ten byl ale po komunistickém převratu internován v budově biskupství, ven se téměř nedostal a státní bezpečnost bedlivě kontrolovala nejen jeho, ale i všechny spolupracovníky, včetně sekretáře. Povolávací rozkaz tak pro Vladimíra Vlčka paradoxně znamenal konec tíživé nejistoty, kdy nevěděl, co ho vlastně čeká.

„Mým vedoucím byl kapitán přezdívaný Terazky," vypráví. „V tom filmu, kde z něj udělali pitomce a ožralu, to naprosto nebyl on," říká Vladimír Vlček v narážce na populární film Černí baroni režiséra Zdeňka Sirového.
„On to byl člověk prostý a asi i uvědomělý," dodává. „Jednou byla taková legrace. Já šel k doktorovi na marodku a on mě zastavil a ptá se: Kam iděte? Já povídám, že jdu k lékaři. On na to: Hm, hm a co je vám? Mám horečku, odpověděl jsem. A on: Já měl jednou horúčku 20 stupňov a k lékári som nešol," směje se páter Vlček.
„On si chudák myslel, že normální teplota je nula stupňů a to co je nad ní, je horečka", vysvětluje, co vedlo proslulého velitele k takové poznámce.

Autor: Filip Černý