Plátky zlata nanáší veverčím ocáskem

Jeho zaměstnání ho přivádí do starých kostelů i zámeckých pokojů, on se však nejlépe cítí ve vlastním ateliéru. Třiačtyřicetiletý Martin Zmeškal se živí jako restaurátor. Nyní opravuje štuky v katedrále sv. Mikuláše v Českých Budějovicích a ukázky jeho práce jsou také k vidění na výstavě Štafířství a intarzie v galerii třeboňského zámku.

I když Martin Zmeškal odmalička kreslil a chodil do kroužků, k restaurátorskému řemeslu se dostal oklikou. „Vystudoval jiný obor na střední škole a potom byl na Pedagogické fakultě. Do toho ale přišel rok 1989, univerzitu jsem nedokončil a cestoval po Evropě. Až po návratu jsem potkal známé, kteří už restaurovali, začal jsem jim pomáhat a zalíbilo se mi to," vypráví. V dospělosti se tedy musel znovu vyučit a vybral si specializaci na zlacení.

Zachránit dřevo

Nyní tedy opravuje především oltářní architekturu v kostelích po celé republice. „Nejprve musíme zachránit dřevo, zpevnit ho a napustit pryskyřicemi. Pak se upevňuje každá šupinka polychromie a občas je třeba zlacení i čistit, protože ho během let někdo překryl druhotným nátěrem," popisuje. Nezřídka se restaurátor setkává také s tím, že zlacení na vzácné věci zcela chybí. Pak je nutné je doplnit, ale zároveň lehce odřít, dodat mu patinu, aby sedělo k originálu a nerušilo výsledný dojem.

Zmeškalova práce je tak velice titěrná. Musí být zručný, mít hodně trpělivosti a často jej samozřejmě bolí oči. „Mám ale výhodu v tom, že mě to baví. Práce je zároveň koníček, takže jsem zatím neměl chuť se na to vybodnout," dodává.

Při restaurování používá i poměrně zvláštní nástroje. Kromě štětečků a injekčních stříkaček například veverčí ocásek. „Dneska už se dělají syntetické, ale dřív jsme měli opravdové. Jsou nejlepší na nabírání plátku zlata. To se pak ještě leští achátovým kamenem," vysvětluje.

Řadu památek opravuje Martin Zmeškal přímo v kostele, mnohdy přitom musí lézt i do výšek po lešení. Když je však možné věc sundat, převáží si ji do svého ateliéru v Praze. „Tam se mi pracuje lépe. Jsou tam příznivější podmínky, ideální světlo a na stole si můžu předmět otočit do vhodného úhlu," komentuje.

Záchrana jedné historické věci trvá poměrně dlouho. Každý případ je jiný, ale například průměrný obrazový rám, který je středně poničený, zabere šest týdnů. Martin Zmeškal přitom pracuje osm až devět hodin denně a ani tím jeho úkol nekončí. „Nejde jen o manuální práci, ale musím také psát zprávy, pořizovat digitální fotografie a před každou opravou si pečlivě dělám průzkum," popisuje.

Hlavně neponičit

Restaurování je podle něj také velká zodpovědnost. Historické věci jsou totiž velmi cenné a tak má člověk pochopitelně strach, aby je neponičil. „Musíme respektovat pravidla, ale může se to stát. Především při transportu, ten je nejnáročnější," dodává. Na práci se starými předměty přesto nedá dopustit. Říká, že čím jsou letitější, tím lépe.

Za nejzásadnější práci během své restaurátorské kariéry považuje Martin Zmeškal opravu interiéru kostela svatého Mikuláše v Praze. Tam totiž začínal a učil se od kolegů. „Pak to bylo hodně zajímavé na zámku Kratochvíle. Tři roky jsme tam restaurovali zlacení renesanční štukové výzdoby," vzpomíná.

V současné době tráví mnoho času v Českých Budějovicích. Podílí se tu na velké opravě katedrály svatého Mikuláše. „Tam také s kolegy děláme zlacenou štukovou výzdobu, čistíme a restaurujeme. Všechno je to práce ve výškách, jsme neustále na lešení. Celé to bude trvat asi čtyři nebo pět měsíců," dodává.

I když díky své práci Martin Zmeškal hodně cestuje, města si většinou moc neprohlédne. Nemá na to čas. Rád se ale vrací na zámky a do kostelů zkontrolovat s odstupem výsledky svého snažení.

Věci, které již jednou opravil, by se k němu neměly vracet. „Zatím se mi to nestalo a měla by to být otázka několika desítek let, než budou předměty znovu potřebovat restaurátorský zásah. Pokud jsou klimatické podmínky dobré, vydrží. Zlato je trvanlivé, ale škodí mu otírání. Když tedy někdo v kostele snaživě uklízí a vlhkým hadříkem omývá předměty, není to ideální," uzavírá Martin Zmeškal.

Pár centimetrů luxusního stolu zachraňoval několik dní

Svému řemeslu se věnuje už třicet let. Zachránil desítky vzácných památek, které teď lidé mohou spatřit na zámcích nebo v muzeích, a přitom se jeho jméno obvykle u exponátů neuvádí. Rodák z Českých Budějovic Petr Johanus pracuje jako restaurátor. Specializuje se na intarzii tedy dekorativní vykládání dřeva dřevem nebo jiným ušlechtilým materiálem. Ukázky jeho umění si nyní zájemci mohou prohlédnout také v Třeboni.

Petr Johanus vystudoval konstrukci a tvorbu nábytku na umělecko-průmyslové škole u profesora Oldřicha Skalíka a potom specializaci Konzervování v Brně. Opravuje většinou barokní předměty jako jsou šatní skříně, šperkovnice, stoly, sedací nábytek a drobné sbírkové předměty.

Z poslední doby považuje za zásadní například práci na luxusním stole z Hluboké nad Vltavou. „Jeho svrchní deska byla výrazně poškozena po povodních, pochybovali jsme, jestli vůbec půjde zachránit. Výzdoba z perleti, slonové kosti, stříbra a vzácných dřev je totiž po staletích háklivá na jakoukoli klimatickou změnu a teď si představte, že na stůl vyteče voda," komentuje.

Záchrana vzácné památky spočívala ve spojení dvou stolů. Druhý opravoval Václav Vondráček. Je to navíc velice titěrná záležitost. Restaurátor musí být šikovný, trpělivý, mít výtvarný cit pro materiál a dodržovat technologie. Na jednom decimetru čtverečním pracoval Johanus s pinzetou v ruce tři až pět dní. „Není to zkrátka žádná truhlařina, že bych se tam oháněl pilou, ale naopak velmi mravenčí práce," zdůrazňuje.

Člověk podle něj už na škole zjistí, zda je mu trpělivost vlastní a na restaurování se hodí. Zároveň však učení nikdy nekončí. „Každá práce je individuální a má různé restaurátorské překážky, takže pořád začínáme. Dobrým základem je vystudovat odbornou školu, ale ze všeho nejdůležitější je praxe," dodává. On sám deset let pracoval s nejlepším restaurátorem Jiřím Čechem.

Petr Johanus střídavě pracuje ve dvou ateliérech. Jeden má na rodinné chalupě poblíž jihočeské Kaplice, druhý v Praze. Jak dlouho se jedné věci věnuje, záleží podle jeho slov na rozsahu poškození. „Drobná intarzovaná holandská  židle může dát zabrat stejně jako velká skříň. Není to o velikosti, ale pracnosti. Hodně zničený byl například ten stůl z Hluboké, opravoval jsem ho téměř patnáct měsíců. Podobně náročný byl i psací stůl zdobený marketerií v kombinaci cínu s palisandrem, jenž je chloubou sbírek Jihočeského muzea," říká.

Před nedávnem Johanus dokončil práci na padesáti cechovních truhličkách, které budou k vidění na speciální výstavě při otevření Jihočeského muzea v Českých Budějovicích. Nyní restauruje dvě šatní skříně z hlubockého zámku. „Sloužily pro hosty a šlo o velké úložné prostory. Do skříně se vejde pět lidí," popisuje.

Vedle záchrany historických předmětů se rodák z Budějovic věnuje vlastní výtvarné tvorbě. Obě činnosti se podle něj dobře doplňují, protože všechny techniky, které potřebuje při restaurování, se dají zužitkovat i v tvorbě. „Volná tvorba je zase jiná výtvarná disciplína a je zde neomezená možnost hraní si," dodává s úsměvem Johanus.

Výstava nabízí pravé nástroje půjčené z dílen

Jak náročná je práce restaurátorů, připomíná do konce září výstava v zámecké galerii v Třeboni. Má název Štafířství a intarzie – kouzlo a taje pozapomenutých řemesel a nabízí i ukázky skutečně opravených předmětů a možnost si některé exponáty osahat.

„Před časem vznikla v Národním památkovém ústavu myšlenka přibližovat lidem různé druhy starých technologií. My jsme si řekli, že bychom se mohli soustředit na takové jemnější práce, a tak se to postupně začalo rýsovat," vzpomněla Kateřina Cichrová. Zatímco intarzie podle ní využívá barevných rozdílů dřev, která skládá do ornamentů a obrazců, štafířství upravuje jakýkoli povrch barvou a pokovováním.

V úvodu výstavy se návštěvníci dozví základní informace o obou technikách. Dále si mohou prohlédnout nástroje. „S některými pracovalo i několik generací a jsou zapůjčeny přímo z restaurátorských dílen. Je vidět, že se během let ani moc neměnily," doplnila Cichrová. Společně s ní výstavu připravila Dagmar Geršlová.

Následující místnosti galerie jsou věnované ukázkám restaurátorských prací. Jsou tu předměty z jihočeských zámků, které opravil Martin Zmeškal, Petr Johanus a Václav Vondráček.

Hlavně menší návštěvníky potěší modely. „Nechali jsme udělat kopii hrací kazety a děti tu mohou v několika fázích vidět, jak vzniká. Mohou si také skládat, prohlížet detaily a napodobit práci restaurátora," řekla Cichrová.

V expozici ale podle ní nejsou jen historické věci. „Chtěli jsme ukázat, že řemeslo není mrtvé, a tak jsme vystavili i úplně nová díla Petra Johanuse. Dokazuje to, že technologie jsou stejné jako před lety," doplnila.