Nu, bilance to není valná. Jestli se dá poslední léta na něco v téhle bitvě spolehnout, jsou to tři premiéry. A bohužel i jistota, že žádná z nich nepřebije většinu pohádek staršího data, jež těm novým dělají okolní časový rámec. Asi nejtvrdší je srovnání s Vorlíčkovou Popelkou, kterou veřejnoprávní televize letos až masochisticky nasadila ihned po první pohádce na Štědrý večer - Pravém rytíři.

Čtěte také: OBRAZEM: Letošní vánoční pohádku Pravý rytíř točili v Tisé

Mizerný scénář

Nápad pohrát si s tím, co vlastně znamená rytířství, není sám o sobě špatný. Ani známý generační rozpor a konfrontace hodnot, jež vyznává otec, a těch, které si vybral jeho syn. Mezi řádky lze bez potíží číst, že dobrým rytířem může být jak udatný otec, co se umí ohánět mečem, tak i junior se zálibou ve hře na loutnu a malování. Důležité je nevzdat to a řešit potíže nejen zbraní, ale hlavně srdcem.

Zejména pak, když se jede zachraňovat nebohá dívka uvízlá v tenatech zlého čaroděje… Problém je, že autor scénáře Petr Hudský nemá ani cit pro žánr, ani lehké pero, a dialogy, které jsou herci nuceni pronášet, skřípou falší a budí užaslé úsměvy. Režisér Martin Dolenský navíc není zkušený pohádkový filmař. Nejen že neumí natočit smysluplnou akční scénu (když už má za hrdiny rytíře), ale zcela promarnil i působivé lokace (Tisá, Hřensko), díky kterým mohl dát pohádce tu správně podmanivou atmosféru. Z herců vybočuje jen zajímavý typ Jana Komínka v titulní roli, postavy otce (Lukáš Vaculík) a čaroděje (Jaromír Hanzlík) jsou nešťastnou karikaturou, ženy v tomto případě pasivními oběťmi a nevděčným hereckým úkolem (Táňa Pauhofová a Lucie Černá).

Čtěte také: Slíbenou princeznu viděly skoro dva miliony diváků

Poněkud bezradně je vyprávěna i v pořadí třetí (koprodukční) pohádka Zázračný nos, jejíž scénář napsali Zuzana Kolmosová a Naďa Jurkemik. V nešťastně překombinované změti pohádkových motivů není místo pro žánrové archetypy, ani pro základní poselství dětskému divákovi. Střílí se tu od boku a naslepo – zvětšený nos princezny á la Tři veteráni neslouží jako motiv potrestané pýchy, ale jako cesta k pravé lásce (?), během níž musí hrdinka navrch uvařit zázračnou voňavku (…). Bylinná zahrádka svádí potupnou bitvu s tenisovými kurty a kadibudkami, bezradnost dávají figury najevo slůvkem „éé" a krádež se tu ospravedlňuje tím, že pomůže zase jinému nuzákovi. Nu, proti gustu… Výchovný vzkaz pro děti to ovšem zrovna není. Je milé, že se na obrazovce připomněla tradice česko-slovenských koprodukcí (vedle Anny Javorkové a Mira Nogy tu hraje třeba Iva Janžurová), ostatně Slováci nasadili pohádku dokonce na Štědrý den. V tomto podání a režii (Stanislav Párnický) je to ale pro potenciální spolupráci spíš medvědí služba.

Čtěte také: Filmaři natáčejí v lednickém zámku novou vánoční pohádku Zázračný nos

Čirá radost

A tak jediným slušným řemeslem i nosným nápadem se o svátcích stala Slíbená princezna. Letitá spolupráce spisovatelky a scenáristky Ivy Procházkové a režiséra Ivana Pokorného se tentokrát promítla do hravé punkové variace na Zlatovlásku. Moderně pojatý příběh umožnil vrátit na obrazovku aktivní, kurážnou hrdinku a vtisknout celé pohádce ráznou sebeironii. Jako jediný režisér svátečních počinů využil Pokorný vrchovatě poetickou náladu přímořských kulis, hraje si s hudebními žánry i charaktery postav. S chutí se na tom všem podíleli zjevně i herci: Jan Cina, Jitka Čvančarová, Martin Stránský, Jan Dolanský i zajímavý objev Marta Dancingerová, jejíž jméno v podstatě odráží i přístup tvůrců k projektu: Čirá Radost (alias Zlatovláska). Škoda jen dvou věcí: místy zbytečně hulvátského jazyka a rozvleklého finále. A možná ani ta karikatura pirátů z Karibiku nemusela být tak okatá.

U domácích vánočních pohádek se opakují stále tytéž chyby: neschopnost využít atraktivní české lokace, pracovat s náladou a věrohodnými typy a především: bídný scénář a dramaturgie. Autoři zatěžují pohádky balastem slov a chatrně načrtnutými postavami, jimž chybí uvěřitelné motivace, činy a archetypy - tak klíčové pro cílového diváka. Režiséři se uchylují k „hollywoodským" modelům, na které se jim nedostává financí a potřebného času, popřípadě ke zbytečným detailům a odskokům, jimiž marně zakrývají prázdnotu příběhů. Výsledky, které vidíme, neprojdou ani zkouškou času. Nemluvě o tom, zda tvůrci vůbec vědí, pro koho točí. Stále častěji to vypadá, že spíše než pro děti experimentují sami pro sebe, či jejich rodiče…

Čtěte také: Na Štědrý den si nejvíc diváků vybralo pohádku Pravý rytíř