Kliknutím zvětšíteAsi 37 000 tam bylo usmrceno, z toho mnoho Poláků. Přání polského premiéra Mateusze Morawieckého z loňského prosince vysvětlovala v deníku OÖN 6. května v interview velvyslankyně Jolanta Roza Kozlowská. „Ministerský předseda to řekl v souvislosti s návštěvou německé kancléřky Merkelové v Osvětimi a bylo to vyjádření určitého ,zoufání si´ polské strany. O Gusenu jsme vedli v posledních letech mnoho jednání. Cítili jsme ale, že u rakouských politiků pořád narážíme na jakousi skleněnou zeď a nedostáváme se dál. Náš premiér je sám historik, to jeho netrpělivost zvyšuje. Jde o ochranu Gusenu jako pamětního místa,“ řekla.
Věc se ale přece jen trochu pohnula, Gusen je pro aktuální rakouskou vládu tématem zahrnutým i do vládního programu. Teď by podle Kozlowské měly přijít další kroky. „Čekáme na prodej pozemku, jak to v programu vlády stojí. To, co z lágru zbylo, má přejít do majetku Republiky Rakousko a pod její ochranu. Oběti nacismu a jejich potomci si to zaslouží. Vlastně jsem doufala v prodej místa k 75. výročí osvobození vězňů, to by bylo symbolické datum - to přece není rozpočtová otázka! Myslím, že soukromí vlastníci dotčených nemovitostí jsou připraveni prodat. Mezinárodní Mauthausenský výbor a státy dalších obětí to podporují, také my bychom rádi přispěli ke konceptu tématu. Dodnes jsme ale nedostali studii proveditelnosti…“
Podle velvyslankyně Polsko usiluje o úpravu toho, co po lágru zbylo – takzvaného “jourhausu“, centra správy SS a symbolu násilí v táboře, baráků SS a vězňů, bývalého kamenolomu a toho, co zbylo po „appellplatzu“.
Linecký list jí připomněl, že nakládání s pozemky tábora po válce za sovětské okupační správy rozhodně nebylo vzorové – parcely byly prodávány, vystavělo se tu sídliště. Máte pochopení pro to, že mnozí lidé, kteří tu dnes žijí, mají námitky proti rozšiřování pamětního místa? ptají se OÖN, a Jolanta Roza Kozlowská říká: „Myslím, že je to pro obyvatele těžká situace, obzvlášť pro ty, kteří tu žijí už celé generace. Je ale pravděpodobně lepší akceptovat, co tu bylo, a vyrovnat se s tím, než to zalhávat a zamlčovat. Mělo by se z té hrůzy dovodit nějaké pozitivum pro příští generace, aby se něco takového už nikdy neopakovalo. Proto je tak důležitá informační, vzdělávací práce v místě samotném. Děkuji obcím, pamětním a lokálním iniciativám, kteří tu na toto téma organizují semináře a tvůrčí dílny.“
Středeční článek doplňují OÖN informací, že na rozšíření pamětního místa Gusen se dohodly vládní strany, lidovci a Zelení. Studie proveditelnosti z prosince 2018 navrhuje čtyři varianty – zřízení „archeologického parku“ s rekonstrukcí současných budov tábora do podoby 1945, zabezpečení budov v současném stavu a kontrolované ponechání okolí přírodě, vytvoření „parku setkávání“, v němž by zatěžující minulost místa byla konfrontována optimistickými výhledy do budoucnosti, a nebo rozdělení šestihektarového areálu do pěti sektorů upravených jako místa vzpomínek.
Místo v současné podobě navštěvuje asi 10 000 lidí za rok.
Na snímcích jsou appellplatz lágru Gusen I v obci Langenstein, o který v diskusi jde (foto v roce 1946 José Careno Saez), a Jolanta Roza Kozlowská (foto OÖN/Alexander Schwarzl).
Návrat „misionářky“
„Poznat novou kulturu, dál rozvinout vlastní osobnost a podpořit lidi v rozvojové zemi, s tím se v listopadu vydala do Peru 19letá Sigrid Walchová z Pregartenu, aby spolupracovala u nevládní organizace pomoci ,Intiwawa´,“ píší OÖN.
Po čtyřech měsících se začátkem března už dobře srovnala se životem v Arequipě. „Práce se mi líbila, pomáhala jsem při plánování návštěv škol dobrovolníky naší organizace k seznamování se se vzdělávacím systémem,“ říká. Po vypuknutí koronakrize se ale školy začaly bát, že by cizinci do nich mohli zanést infekci. Oponovali sice, že zapojení volontéři jsou v zemi už dlouho a nemohou být tedy žádným nebezpečím nákazy, ale už po týdnu nesměli hosté Intiwawy opouštět své ubytovny. Vláda vyhlásila totální zákaz vycházení od 20 do 8 hodin, později od 18 a místy i od 16 hodin. Zakázána byla jakákoliv individuální doprava. „Snažili jsme se s kolegyněmi společně si vařit, hodně diskutovat, taky přes skype, zapojit se do online kurzů. Izolace se ale prodlužovala a samozřejmě přišly pochybnosti, jestli bych se raději neměla vrátit do Rakouska,“ vypráví. Zlom nastal koncem velikonočního víkendu, kdy prezident Martin Vizcarra oznámil, že od 22. dubna nebudou povoleny zahraniční lety.
Byla rozhodnuta, ale autobusová doprava do Limy a veškeré lety z Arequipy byly zastaveny. Se štěstím se jí podařilo získat místo v minivanu organizovaném tchajvanským vyslanectvím. Objednala si předem letenku do Londýna, ale nedostala potvrzení a po patnáctihodinové jízdě mikrobusem zjistila, že místo v letadle pro ni není. Našla se jen na čekací listině dalších spojů, a jistotu dostala až dvě hodiny před odletem. Druhý den ráno přistáli v Londýně, další den se dostala do Frankfurtu. Do půlnoci tam čekala na vlak, ale ten škrtli, naštěstí ve 2:44 se vešla do spoje do Salcburku. Po téměř 100 hodinách cestování se vyčerpaná dostala domů, kde jí začala 14denní karanténa. Tu už ale pociťovala jako luxus. „Jsou lidé, kteří pořád ještě sedí v Peru a nemohou domů už tři měsíce,“ říká v OÖN a doporučuje krajanům, kteří jsou nespokojeni, aby zapřemýšleli, jak je u nich vlastně dobře. „Když budeme připraveni situaci přijmout, můžeme si udělat pořád ještě pěkné časy,“ končí.
Na snímku je Sigrid Walchová při vánoční oslavě Intiwawy. Foto Deník/OÖN/privat
Umění pro strádající
Korona a bezpečnostní opatření dopadají na některé země v Evropě tvrději než na náš střed kontinentu. „Od roku 1993 jezdím do Brescie, Bergama a Lombardie, kde mám spoustu přátel, především z uměleckých a církevních kruhů,“ říká v OÖN vedoucí duchovní péče pasovského biskupství a vikář dómu Bernhard Kirchgessner. „Je sotva některý z nich, kdo dosud neztratil v rodině nebo v okruhu blízkých přátel milého člověka…“
I z tohoto osobního impulsu spustil se svým vzdělávacím centrem akci pomoci sociálnímu fondu diecéze Bergamo, těžce zdecimované pandémií. 28 umělců věnovalo 38 svých děl, které jsou postupně nabízeny a prodávány na internetové stránce diecéze (www.bistum-passau.de). Čtyři první už vynesly 1460 eur. Na snímku je jeden z darů, skleněná "La Verde" od Giuliana Gaighera. Foto: Deník/PNP/bp
Zelená se Vídeň…
Vídeň byla v pořadí "The World's 10 Greenest Cities 2020" vyhlášena nejzelenějším městem světa, píší OÖN. Žebříček vytvořila kanadsko-americká agentura Resonace. Za Vídní jsou Mnichov, Berlín a Madrid. Do pořadí bylo zařazeno přes sto měst podle podílu parků a zelených ploch v intravilánu, využívání obnovitelné energie, kvality vzduchu, nabídky veřejné hromadné dopravy, cest pro pěší, trhů lokálních produktů atd. Vídeň imponovala hodnotitelům „čerstvými nápady mobility a veřejnými parky“, i tím, že jako jedna z málo metropolí má svůj národní park. Je také evropským měřítkem kvality veřejné příměstské dopravy.
Mezi desítkou „nejzelenějších“ na světě je sedm evropských měst – kromě prvních čtyř jsou ještě 6. Manchester, 7. Lisabon a 9. Amsterdam. Kromě Evropy tu jsou jen 5. Sao Paulo, 8. Singapur a 10. Washington.
Čistily „Les vodky“
Helga Franková a Bettina a Anna Halserovy z Mangelhamu se v úterý vydaly s mottem udělat Bavorský les čistším k silnici St2134 vedoucí asi dva kilometry lesem, aby tam posbíraly nelegálně vyhozený odpad, píše PNP. Po tříhodinové vycházce pojmenovaly úsek na „Wodka-Wald“, protože v něm našly kromě jiného 88 láhví od vodky… Kromě toho snesly 72 láhví od vína a piva a několik pytlů kovového odpadu, bot, plastiku, olejů atd. „Teď prý doufají, že ,jejich´ les zůstane čistý a jeho přízvisko už nebudou muset nikdy opakovat,“ končí list. Foto Deník/PNP/privat
38
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
