Než vypukla koronakrize, probíhal ve Freyungu od ledna do března už potřetí kurs češtiny, pořádaný policejním prezídiem Dolního Bavorska. Účastníci jej navštěvovali vedle svých běžných služebních povinností. Vedla jej policejní radová Ingrid Grötzingerová. Referenty byli dva policisté znalí češtiny, jeden z nich z kriminálky. „Vedle základů gramatiky a všeobecných znalostí byly těžištěm odborné policejní pojmy. Cílem kursu bylo zdokonalit jazykovou připravenost pro kontroly českých účastníků dopravního provozu a pro kontakt s českými kolegy. Pro mnohé policisty to vůbec nebylo jednoduché už kvůli neobvyklým kombinacím slabik češtiny a výzvou jim bylo už jednoduché počítání do deseti,“ uvádí pasovský list. „Kolem dvaceti účastníků se tak ,probojovávalo´ gramatikou a slovníkem. A už po krátkém čase frekventanti začínali kontroly českých řidičů sebejistým ,Dobrý den, dopravní kontrola!´…“ Fioto: Deník/PNP/PI Freyung

Dlouhé hledání tatínka

S maminkou…Zdroj: Deník/PNP

„Nejméně 30 000 dětí přišlo v Rakousku na svět po válce z milostných vztahů nebo aférek místních žen a spojenců, ale také ze znásilnění,“ píší OÖN. „Tak se v srpnu 1946 narodila Angelika Lichtkopplerová ze Sierningu.“

Její matka Anna Maria Preisová byla za války radiotelegrafistkou u wehrmachtu a pak upadla do anglického zajetí. Od září 1945 do února 1946 se sblížila s americkým vojákem Anthonym Hargisem z New Orleansu, který se ve steyrském lágru Reithoffer staral o zásobování vězňů koncentračních táborů bez domovů a lidí na nucených pracích. „Krátce předtím, než byl odvelen zpátky do USA, ho matka o svém těhotenství informovala. Ačkoliv jí slíbil, že se ozve, už o něm nikdy neslyšela. Celý život to nesla těžce,“ vzpomíná jejich dcera.
Když jí byly čtyři roky, představila jí maminka pána jménem Josef Schnitzhofer jako jejího otce. „Často se mnou chodil k hrobu své manželky a jejich dítěte, kteří zemřeli v letech 1949 a 1950. Pro něho jsem byla jako znovuzrozená dcera a mně dodnes připadá těžké mluvit o něm jako o nevlastním, protože pro mne vždycky byl milým taťkou…“

Jako jedenáctiletá se Angelika dozvěděla od sestřenice, že jejím fyzickým otcem je americký okupační voják. „To mě tehdy nešokovalo, nějak jsem to tušila, protože v rodině se o tom samozřejmě mluvilo,“ uvádí. Na veřejnosti ale bylo téma „dětí okupace“ tabu, Lichtkopplerová o svém tajemství s nikým nemluvila, ani se svým dlouholetým spolužákem Helmutem Köglbergerem, který se jako „okupační dítě“ tmavé pleti později stal jedním z nejlepších rakouských fotbalistů.

Teprve v roce 1986, kdy její nevlastní otec zemřel, její matka poprvé přerušila mlčení, ale tehdy 40leté dceři zakázala hledat fyzického otce, pokračují OÖN.

… a s bratrem Anthonym jun.Zdroj: Deník/OÖN

V roce 2002 Lichtkopplerová, mezitím sama matka a dvojnásobná babička, onemocněla rakovinou prsu. Psycholožka jí radila, aby pátrala po svých kořenech. Ona ale od matky věděla jen to, že se její otec jmenuje Anthony, že se narodil 16. dubna a měl něco společného s hroby, ale už ne, jak se jeho příjmení Hargis správně píše. „Propátrala jsem tedy všechny kamenické firmy v Louisianě a napsala osmdesát dopisů rodinám příjmení ,Haiges’ , ale bez úspěchu,“ vypráví Angelika. V internetu narazila na jiné „okupační dítě“, Mary-Ann Vandaveerovou, a na její webovou stránku besatzungskinder.de. Po čtyřech a půl roce hledání jí 5. února 2007 Vandaveerová zavolala, že vypátrala jejího fyzického otce v New Orleansu. „Ještě dnes dostávám husí kůži, když si na ten moment vzpomenu,“ říká Angelika.

Jenže Anthony Hargis zemřel už v roce 1998. „Zklamání, že můj otec zemřel, než jsem ho mohla začít hledat, bylo velké, protože touha po jeho poznání byla stále silnější. Na druhé straně jsem ráda, že jsem získala velkou rodinu se čtyřmi novými sourozenci,“ pokračuje. Všichni ji uznali bez výhrad jako novou sestru z Rakouska. „To bylo pro maminku, která v roce 2018 zemřela ve věku 94 let, jako smíření…“

Z respektu před ještě žijící vdovou po Hargisovi mělo ale trvat ještě sedm let, než Lichtkopplerová mohla v roce 2014 své nové sourozence v USA obejmout. „Plakali jsme štěstím. Byl to zážitek, který se těžko vyjadřuje slovy,“ uvádí. S polosestrou Lauren Gegenheimerovou jsou si velmi podobné…

Linecký list pak uzavírá: „Přestože její otec byl už pět let ženatý a měl dva syny, než navázal vztah s její matkou krátce po skončení války, je Angelika Lichtkopplerová hrdá na svého ,dadyho´. Riskoval život, aby osvobodil Rakousko a Evropu od vražedného režimu. Proto dnes jeho dcera říká, že se nevidí jako ,dítě okupace´, ale jako ,dítě osvobození´…“

Na snímcích Deníku/OÖN je dvouletá Angelika se 24letou matkou Annou Marií Preisovou a se svým bratrem Anthonym jun.

V hospodách už smějí slavit

Po mnoha týdnech koronavirových omezení už v Bavorsku nic nestojí v cestě svatebním a jiným oslavám v restauracích, píše PNP. Od pondělí 22. června tu budou opět povoleny pro 50 osob ve vnitřních prostorách nebo pro 100 lidí venku. Hostince a pivní zahrady mohou mít otevřeno až do 23 hodin, hotely mohou znovu otevřít své wellnessové provozy a přepravci zase pořádat zájezdy. Nakupovat v obchodech bude moci najednou zhruba dvakrát tolik zákazníků než nyní, tedy jeden na každých deset metrů čtverečních prodejní plochy. Prodavačky v supermarketech a recepční nemusejí mít v pokladnách roušky, pokud je od klientů dělí plexisklo. Na veřejných místech se může scházet do deseti osob; dosud byla tato setkání omezena na účast členů dvou domácností. V privátním prostoru už nejsou žádná omezení počtu. Kulturních akcí v sálech s vyhrazenými místy k sezení se od pondělí bude moci účastnit 100 lidí, ve volnosti 200. Povinnost roušek dál trvá. Pořady pro více než 100 lidí nejsou povoleny, vláda uvažuje o prodloužení zákazu až za 31. srpen.

Manželství staré jako park

Známost stará jako národní park!Zdroj: Deník/PNP

Před 50 lety byl otevřen Národní park Bavorský les. Historická událost byla v roce 1970 pozdravena pětidenní slavností v dnešním centru parku v Neuschönau, popisuje PNP.

Oslavu spustil tehdejší ministr lesnictví Hans Eisenmann 7. října. Ukázala se být také životním milníkem pro Roswithu a Karla Windorferovy z Nendlnachu, místní části obce Grafenau. Poznali se a zamilovali druhý den oslav zahájení, 8. října. To ráno šli oba šestnáctiletí jako obvykle do školy ve Schlagu – ona do třídy domácího hospodaření, on do učení zedníkem. „Naši učitelé se na poslední chvíli rozhodli jet s oběma skupinami do čerstvě založeného národního parku,“ vzpomíná Roswitha. Už připraveným autobusem jeli do Waldhäuseru a odtud vandrovali hustým lesem na Luzném. V plánu byla také zastávka na slavnosti založení.

Do té doby si jeden druhého prakticky nevšimli, a pak najednou seděli vedle sebe na lavici v pivním stanu. „Kousek jsem si vzala z jeho kuřete… a při procházce venku to mezi námi ,zajiskřilo´,“ říká nadcházející mladá paní Windorferová… Foto: Deník/PNP/Nationalpark BW

Urazil důstojnost…

„Uražení důstojnosti policistů přijde jednomu Vídeňákovi draho,“ píší OÖN. Dokument o tom se šíří po sociálních sítích. Na trestním výměru je mu sdělováno, že „porušil veřejnou důstojnost tím, že před policisty vypustil hlasitý pšouk“ - v originálu textu „lauten Darmwind“… Na twitteru policie připojuje, že tak učinil zcela úmyslně, a „sprdávat“ že se policisté přece nechávají „spíš neradi“… Pachatel má zaplatit 500 eur nebo v případě nedobytnosti si odsedět pětidenní náhradní trest.
Na síti se policie hájí: „Samozřejmě by nikdo nebyl řešen, kdyby mu ,nějaký jeden náhodně ušel´. Dotyčný se ale během celého předcházejícího úředního jednání choval provokativně a nekooperativně. Nadzvedl se z lavice v parku, podíval se na hlídku a vypustil zjevně v plném úmyslu masivní ,vítr´ ze střev v bezprostřední blízkosti policistů…“