/NA NÁVŠTĚVĚ U KLIENTŮ LEDAXU/ A jak se nevidomé sestry Jarmila a Marie Šímovy ohlížejí za svým dosavadním životem a v představách hledí dopředu?

„Narodily jsme se 21. října 1957 a já jsem o deset minut starší," směje se Jarmila Šímová, kterou při vyprávění o životě doplňuje sestra Marie.

„Maminka s tatínkem pracovali v prachatické drogerii, maminka byla prodavačkou a tatínek vedoucím. Narodily jsme se v sedmém měsíci a musely do inkubátoru. Jedna z nás měla kilo pět a druhá kilo deset. V inkubátoru nám měli hlídat zrak oční lékaři, jenže tam nikdo nebyl, nehlídal. Dali tam víc kyslíku, než měli, a spálili nám oční pozadí.

Dlouhou dobu jsme pak byly doma a jezdily na kontrolu k primáři na oční do Českých Budějovic. Chlácholil rodiče, že nemusíme nikam pospíchat, máme na všechno dost času, a tak jsme až v osmi letech nastoupily na internátní školu pro nevidomé do Prahy na Hradčany.

Když jsme tam přišly, neuměly jsme se samostatně  ani obléct a chyběla nám základní sebeobsluha. Neznaly jsme ani to, co znají děti v mateřské škole. To všechno jsme se musely učit a kromě toho jsme musely zvládat i normální učivo základní školy. Po vyučení na devítiletce jsme šly na telefonní kurz do Prahy v Krči, kde jsme byly půl roku a jezdily po podnicích, abychom poznaly  různé typy telefonních ústředen. Občas jsme ale nejezdily ve dvojici, tak jsme jedna o druhou měla strach, protože jsme obě byly na jiném konci Prahy. Ale zvládly jsme to a telefonní kurz úspěšně ukončily. V roce 1976 jsme pak 27. ledna udělaly závěrečné zkoušky a hned 2. února jsme jako telefonistky nastupovaly na Okresní národní výbor v Prachaticích.

Na studia máme hezké vzpomínky. Bydlely jsme na Hradčanech na internátní škole pro nevidomé. Každý rok se konaly čtenářské soutěže v Braillově písmu, jednou v Praze, jednou v Brně. Uspěly jsme ve školním kole a pak postoupily do celostátního.  Jednou vyhrála jedna z nás a sestra byla druhá, a zase obráceně. Když jsem jely na poslední soutěž do Brna, ptal se nás ředitel, kdy už přestaneme soutěžit, protože všechno vždycky vyhrajeme… Čtení máme pořád rády.

Obě sestry perfektně ovládají i psaní na Braillově psacím stroji. Když jsme udělaly zkoušky s vyznamenáním, měly jsme ohromnou radost a naši samozřejmě také. Pracovaly jsme pak na národním výboru, dneska se nazývá Městský úřad Prachatice. Jsme tam obě zaměstnané už 39 let. Práce, kterou děláme, nás velmi baví. Jsme rády, když lidem, kteří se na nás obracejí, můžeme pomoci, když jim poradíme. Mezi lidmi jsme rády.

Kromě téhle práce s lidmi nás ještě hodně baví zpívání. Zpívání je náš koníček, vlastně kůň, který nás celoživotně utáhl. Jezdíme zpívat do  různých domovů důchodců, například do Písku,  Vodňan nebo do Prachatic. Vždycky máme obrovskou radost, když víme, jak jsou babičky šťastné, že si s námi můžou zazpívat oblíbené písničky. To víte, že bychom se celé rozdaly.

Zpíváme v kuse třeba hodinu a půl nebo i dvě hodiny a cítíme radost lidí kolem. Říkáme si, dokud budeme mít hlasy, budeme druhým  zpívat a dělat jim radost.

Tvrdíme, že zpívání je dar od Pánaboha, od Svaté Rodiny a od všech svatých. Dostaly jsme do vínku zpěv a určitě je to náhrada místo očí. Když totiž obě nevidíme, tak můžeme druhým rozdávat radost a potěšení zpěvem, a lidé zase mají, jak obě doufáme, 
z našeho zpěvu hezký zážitek a potěšení.

Dalším darem, který máme od Pánaboha, Svaté Rodiny  a všech svatých, je skutečnost, že nejsme nad sebou nešťastné. Netrápíme se tím, že nevidíme. Jsme rády veselé, rády se zasmějeme a rády si společně zazpíváme.

Obě ještě pomáháme jako dobrovolnice ve sdružení Dub u Prachatic, kde jsou  dospělí, mentálně postižení lidé. Pomáháme jim a učíme je zpívat. Z téhle činnosti máme obrovskou radost, jsme rády, když samy můžeme radost rozdávat. I při téhle dobrovolnické činnosti si uvědomujeme, že nejsme nad sebou nešťastné, že nevidíme. Říkáme si, že když jsme dostaly dar zpívání, tak ho máme zase rozdat ostatním, vracet ho alespoň po malých kapkách  a dělat druhým radost a potěšení.

Rády obě posloucháme  Budějovice, českobudějovický rozhlas, a to v práci i doma. Milujeme lidové písničky, které tam hrají, a z budějovického rozhlasu se učíme ty nové. Máme obě takový sen, že bychom si chtěly zazpívat s nějakou známou dechovkou na veřejnosti, třeba na výstavišti při Země živitelce nebo při nějaké podobné akci.

V životě nám hodně pomáhá, že jsme obě věřící. Víra v Boha nás drží odmalička. Rodiče nás ve víře v Krista vychovávali, obě jsme také ctitelky Panny Marie, jezdíme proto rády na Svatou Horu u Příbrami.

Zpíváme také v kostelním sboru svatého Dominika, hlavně o Velikonocích, o Vánocích, při poutích. Máme pořád co dělat, nenudíme se, takže nás ani nenapadají žádné špatné myšlenky. Občas nazpíváme kazety písniček, které po nás lidé chtějí.

Portrét z mládí.Zpívání nás totiž naplňuje.  Jak říkáme, nelitujeme ani jedné minuty, ani jedné vteřiny, co jsme tady na tomhle světě, i když nevidíme. Když nám zemřeli rodiče, tatínek před více než třiceti lety a  před deseti lety i maminka, bylo to smutné, ale díky pečovatelce Ivetce Kosmatů, která je naše sluníčko a naším andělem strážným,  jsme všechno překlenuly. Nedala nám příležitost, abychom byly smutné, máme ji rády a je jako naše třetí sestra.

Je moc hodná a bez ní bychom asi doma nemohly ani samy zůstat. Maminka se o naši budoucnost hrozně bála. Vždycky říkala: Holčiny, až se se mnou něco stane, jak tady budete moci samy být?  Ale díky Ledaxu a Ivetce   Kosmatů, kterou bychom nedaly za nic na světě, můžeme  stále zůstat v prostředí, které tak dobře známe.

A co nás ještě baví kromě práce a zpívání? Dalším koníčkem je cestování. Tatínek se ale cestovat bál, protože měl cukrovku a píchal si inzulín. Když pak zemřel, začala s námi ale do zahraničí jezdit maminka Byly jsme například v Lurdech nebo ve Svaté zemi v Izraeli. To jsme tehdy poprvé letěly letadlem. Maminka si myslela, že se budeme letu bát víc než ona.

Sedly jsme do letadla a pak, když jsme přistávaly v izraelském Tel Avivu, jsme obě  říkaly: To už jsme tady? A my bychom tak letěly ještě dál.

Když jsme se pak vraceli zpátky, letěli jsme do Bratislavy. Protože tam ale byla hrozná mlha, přistávali jsme až v Popradu. Pilot hledal přistávací rampu, bylo to asi hodně náročné a snad i nebezpečné. Jenomže my jsme to neviděly, tak jsme neměly takový strach jako ostatní. Spolucestující nám pak říkala, že se modlila, aby pilot rampu trefil a nám se nic nestalo. Nakonec jsme šťastně přistáli, lidé si oddechli a my byly obě šťastné, že jsme si let prodloužily o ten kousek z Bratislavy do Popradu…

VYPRÁVĚNÍ ZAZNAMENAL RADEK GÁLIS