Pracovnice Poradny pro cizince a migranty: Začínají tady od nuly

Se dvěma mladými ženami, Janou Dvořákovou a Ilonou Pelechovou, jsem mluvila o jejich zaměstnání v Poradně pro cizince a migranty, kterou v jihočeské metropoli provozuje Diecézní charita České Budějovice. Jak vnímají svoji práci?

Napadlo vás už během studia na vysoké škole, že jednou budete pracovat s cizinci?
JD: Při magisterském studiu jsem absolvovala praxi v multikulturním centru Poradny pro integraci v Ústí nad Labem. Cizinecká problematika mne zaujala, poté jsem na toto téma napsala i diplomovou práci. Při práci je potřeba se pořád vzdělávat. Musíme znát cizinecký zákon, zákon o azylu, zákon o sociálním zabezpečení, všechny běžné zákony a spoustu dalších věcí.
IP: Ve své původní práci jsem krátce spolupracovala s českobudějovickým Centrem na podporu integrace cizinců, připravovali jsme pro ně multikulturní výchovu. Přes ni jsem se dostala k cizincům a začalo mě to zajímat.

Co vás u cizinců překvapilo?
JD: Na začátku mě udivilo, že nově příchozím cizincům hodně dlouho trvá, než k pracovníkům Poradny získají důvěru. Když jim ale pak důvěru dají, svěří jim úplně všechno.
IP: Nečekala jsem širokou škálu typů klientů. Od vysokoškoláků až po lidi, kteří mají problémy se základními věcmi a se svým zařazením do společnosti.

Jací lidé k vám do Poradny přicházejí?
JD: Nejvíce klientů přichází z Ukrajiny, Ruska, Slovenska. Dále z Bulharska, Rumunska a Maďarska. Máme i dost klientů z České republiky, kteří jsou nějak navázaní na cizince, např. se za něj vdají či se ožení. Ale máme i klienty z Velké Británie, Kanady, Kostarické republiky, Nepálu,…
IP: Lidé jakéhokoliv věku, vzdělání, profese.

Znáte cizineckou problematiku z vlastní zkušenosti? Byly jste někdy delší dobu v zahraničí?
JD: Dlouhodobě ne. Na vysoké škole jsem byla hodně v kontaktu se zahraničními studenty. Až při práci tady v Poradně jsem si začala plně uvědomovat problémy cizinců, které jsem předtím vnímala jen v náznacích. Třeba když jsem šla se svými spolužáky ze zahraničí vyřizovat povolení k pobytu na cizineckou policii. Pro cizince je velmi složitá již domluva, protože úředníci mají zakázáno hovořit jiným než českým jazykem. Kamarádům jsem pomáhala tlumočit.
IP: Pouze jako turistka.

Změnilo se vaše vnímání cizinců?
JD: Začala jsem vnímat, že cizinci jsou většinou ohromně stateční a odvážní lidé. Vydají se napospas do cizí země. Opustí všechno a vydají se na nesnadnou cestu, aby tady mohli žít. O to více je obdivuji.
IP: Cizinci tady vždycky začínají od nuly, což vyžaduje nesmírně pevnou vůli. U mě to byla možná právě ta pevná vůle, protože i naučit se cizinecký zákon znamenal tréning pevné vůle (smích).

Dokážete si představit, že byste odešly do jiné země na několik let? Nebo možná navždy?
JD: Umím si představit, že bych odešla s rodinou. Ale nedokáži si představit to, jak to většinou probíhá u našich klientů cizinců – nejdřív jde jeden, několik let tady žije a pracuje, posílá domů peníze. A až tady trochu připraví nějaké zázemí, získá bydlení, stálou práci, tak sem vezme rodinu. Jsou odloučení někdy pět let, někdy i celý život. Neměla bych na to odvahu.
IP: Neumím si představit, že bych za sebou spálila všechny mosty. Že bych se neměla kam vrátit.

Je to v Poradně vždycky jenom vážné?
JD: Většinou se s klienty zasmějeme a uvolníme teprve až je věc, kterou řešíme, hotová. Lidem ohromně spadne kámen ze srdce. Vidím to na nich. A je jedno, o jakou záležitost jde. Jim se vždycky tak strašně uleví! Jsou jako v tunelu, vidí špatnou situaci a mají hrozný strach, aby je odsud nikdo nevystěhoval. Dost často se stává, že se lidé po vyřešení složitého problému vrátí. Přijdou nám říct, že to dobře dopadlo a jak se mají, co je nového, co dělají. Už nás nepotřebují, jen se s námi o to chtějí podělit. Jsou opravdu vděční. Když jim pomohu vyřešit jejich problém, tak mě berou jako součást svých vazeb.

Věrka Michalicová