„Dosud lékaři podepisovali úmrtní list lidem, dnes ale poprvé lékař podepisuje úmrtní list nemoci, a to té nejzákeřnější." Tuto větu řekl v roce 1980 generální ředitel Světové zdravotnické organizace (WHO) Half᠆dan Mahler, když podepisoval deklaraci o celosvětovém vymýcení pravých neštovic. Historii boje proti závažné infekční chorobě nyní připomíná výstava v Akademické knihovně Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.
Návštěvníci se tu na 15 panelech dozví podrobnosti
o počátku onemocnění, jeho důsledcích i konečném úspěšném zlikvidování. Pravé neštovice jsou zatím jedinou závažnou chorobou, kterou se podařilo zcela vymýtit z populace. Do té doby si ale vyžádala stovky milionů životů. Uvádí se, že jen ve 20. století měla více obětí než všechny válečné konflikty dohromady.
„Jednalo se o těžké chřipkové onemocnění, které provázely vysoké horečky, kožní vyrážka a úporné bolesti. Podléhalo mu dvacet až třicet procent pacientů při plném vědomí svého beznadějného stavu. Další často zůstávali zohyzdění či slepí," popsala Alena Šteflová, ředitelka kanceláře WHO v České republice, která expozici připravila.
close
zoom_in
Výstava zároveň zdůrazňuje obrovský podíl českých vědců na vývoji vakcín a vymýcení choroby. Jednou z nejdůležitějších osob byl rodák ze šumavského Strašína Karel Raška. Ten po letech neúspěšných snah přišel s revoluční metodou. „Napadlo ho, že se nebude vakcinovat plošně, ale právě tam, kde bouchnou nějaká ohniska onemocnění. Očkoval pak všechny osoby v celém okruhu. Pomáhaly mu při tom stovky odborníků a tisíce dobrovolníků, ale nebýt jeho úsilí, pravé neštovice by zabíjely ještě dnes," uvedl syn Karla Rašky Ivan, přednosta Ústavu buněčné biologie a patologie na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy.
Závažné choroby se podle něj lidé v současnosti už nemusí obávat. „To by někdo musel mít tajně v mrazáku zmrazený virus a třeba ho rozhodit v metru nebo na jiném veřejném místě. To by pak byl velký problém, protože dnes každý cestuje letadlem a hned by nákaza byla na všech kontinentech," vysvětlil.
Pro katastrofický scénář má ale lidstvo také díky českému přispění záložní řešení. Existuje totiž lék, který vyvinul Antonín Holý ve spolupráci s Belgičanem Erikem De Clerquem a který působí také proti viru pravých neštovic.
Výstava zůstane v Akademické knihovně do 23. března. Její význam na vernisáži ocenil i primář infekčního oddělení budějovické nemocnice Václav Chmelík. „V době, kdy se spousta lidí odvrací od očkování, tady máme krásný případ, jak byla tímto způsobem jednou provždy odstraněna nemoc," řekl.
Chtěla jsem být lovcem mikrobů
close
zoom_in
Celý život zasvětila boji proti mikrobům, pomáhala likvidovat epidemii v koncentračním táboře Terezín a pracovala v situacích, kterých by se jiní nejspíš zalekli. Za to Eva Aldová dostala řadu ocenění, je například jako jedna z pouhých dvanácti žen na světě držitelkou titulu Heroine in Microbiology. V pondělí se zúčastnila vernisáže výstavy Smrt pravých neštovic
v Českých Budějovicích.
Dnes devadesátiletou rodačku z Prahy podle jejích slov k oboru přivedlo především to, že měla z pekla štěstí. „Na gymnáziu v sextě jsme probírali bakterie a já si k tomu četla různé knihy a prohlásila jsem, že nechci být ničím jiným než lovcem mikrobů. Nevěděla jsem ale, kde se to dá studovat. Naštěstí tatínek byl knihař a jeden z jeho zákazníků mi poradil, že musím do zdravotního ústavu. Navíc měl nájemnici, která tam pracovala. Tak jsem za ní šla a ona mě dovedla k profesoru Raškovi," vypráví Eva Aldová.
Žačkou významného epidemiologa se stala v roce 1941. Nejprve ale musela pracovat zadarmo, protože zdravotní ústav nepřijímal v době protektorátu žádné zaměstnance. Až později Karel Raška pro své svěřence vydobyl platy.
Velmi brzy se Eva Aldová dostala do náročné a nebezpečné situace. V dubnu 1945 pomáhala likvidovat epidemii skvrnitého tyfu v koncentračním táboře Terezín. „To byla dost hrůza, protože tradiční mikrobiologie byla na zdejší těžké případy pomalá. Já jsem třeba letěla na oddělení s výsledky testů na záškrt
a sestra mi řekla, že pacient právě zemřel," popisuje.
V dalších letech pracovala například s cholerou, potlačila epidemii v západních a jižních Čechách, na Slovensku a Koreji. Jako expertka Světové zdravotnické organizace pomáhala nemocným i v Bulharsku, Iráku, Guineji či Libérii. Strach podle svých slov nikdy neměla. „Já jsem fatalistka, nikdy se nebojím," směje se.
Společně s kolegy byla také u objevu dvou původních českých bakteriálních rodů. Jeden z nich, Budvicia, dostal jméno po Českých Budějovicích. „Chtěli jsme uctít nějaké město, druhý se jmenuje po Praze. My Češi jsme v tomhle dobří, máme dva národní mikroby. Pak už mají jen jeden
v Dánsku, nazvaný podle města Kodaň, a jeden v Americe podle Providence," dodává.
V laboratoři zůstala Eva Aldová až do svých 76 let. Dnes už ale vědu moc nesleduje. „Laboratoř nemám a bez té nejsem nic. Myslím ale, že vědci to teď mají v mnohém těžší než my, především je na všechno méně peněz," uzavírá.
