Postavit betlém z dřevěného lešení, plastových krabic, mechu, nejrůznějších dřevin a dalšího materiálu každý rok docela jinak, to je totiž to, na čem si Pavel Rouha dává záležet nejvíce.

A tak osvětlenou roubenku, v níž hospodyně tluče máslo a přadlena spřádá nitě jako by byly živé, a ne jen ze dřeva, ale i proslulou lenorskou pec, trať legendární koněspřežky či velešínský kostel zasazuje betlémář do vymodelované krajiny pokaždé jinak.

„Ani nespím z pomyšlení, že by někdo přišel a řekl: Tohle jsme viděli už vloni," zdůvodnil Pavel Rouha, proč se svůj betlém, který vyrůstá ve sklepení takzvaného Kantůrkovce, snaží vždy obměnit.

Není to ale jen jinak koncipovaná krajina, která dílu, jemuž dal základ už farmářův dědeček, dává každou zimu punc originality. Každý rok se totiž Pavel Rouha snaží ve volných chvílích, které nachází zpravidla jen v noci, přidat k již vyřezaným postavičkám některé nové.

Metr betlému zabere den práce

Nejde jen o práci s dláty a nožíky. Nad dřevěným špalíčkem se často Pavlu Rouhovi doslova kouří z hlavy.
Postavičky ve velešínském betlému, který kromě tradičního obrazu Svaté rodiny představuje i již zapomenutá řemesla a tradice, totiž nejsou lecjaké. Většina z nich má svou reálnou předlohu ve velešínských patriotech, ale i betlémářových známých. Ať už žijících, anebo těch, kteří již odešli na pravdu boží.

A tak Pavel Rouha při práci přemýšlel například už o tom, jak vypadá prezident Společnosti přátel města Velešína Zdeněk Korbela, aby jeho figurku vyřezal co nejvěrněji. Svou soušku má v betlému i někdejší ředitel velešínské základní umělecké školy Alois Hujsl. Toho letos Pavel Rouha postavil před kolébku s Ježíškem po boku nové postavičky, jež představuje významnou osobnost jihočeského národopisu a dudáckou legendu Josefa Režného. Ve chvíli, kdy Pavel Rouha figurku dokončil, se tento týden doslechl z rádia, že Josef Režný zemřel.

„O zásluhách pana Režného vím už od svého táty. Měl jsem nutkání ho vyřezat, potěšit ho tím. Ale třeba to všechno vidí tam seshora," zadoufal Pavel Rouha.

Další letošní novinkou je postava myslivce, který nese z lesa ulovenou lišku. „Tato soška původně neměla mít žádnou skutečnou předlohu, ale když jsem se na ni jednou ve tři čtvrtě na dvě ráno zadíval, viděl jsem jasně svého souseda Karla Papíra. To je myslivec tělem a duší," usmál se Pavel Rouha.

Ve sklepení Kantůrkovce v samém centru Velešína tráví Pavel Rouha stavěním betléma každou volnou chvíli. „I když to tak možná nevypadá, je to fuška. Dát dohromady čtvereční metr betléma mi zabere den perné práce," upřesnil Pavel Rouha.

Připustil, že když přijde večer unavený z maštale, už se mu nechce nic dělat. Ani pracovat na dalším vylepšování svého betlému. „Jenže pak zalistuji knihou, do níž obdivovatelé betlému v minulých letech psali své vzkazy, a veškerá únava je rázem pryč," zasmál se velešínský zemědělec. „Vždy o Vánocích se ze mě znovu stává dítě a já si sem do Kantůrkovce chodím hrát," doplnil.

Dláto vzal do ruky 
po třiadvaceti letech

Základ betlému, který každý rok přijíždějí obdivovat lidé z různých koutů republiky i ze zahraničí, vytvořil před lety dědeček Pavla Rouhy. Ten také vyřezával loutky do divadel anebo maloval kulisy, a tak měl Pavel Rouha po kom podědit nadání.

Už jako kluk velešínský betlémář po dědečkově vzoru zkoušel vytvářet první figurky – nejdříve z vosku, později z lipového dřeva. Dláta pak odložil, až když musel rukovat na vojnu. Ale když znovu oblékl civilní šaty, na řezbářské náčiní se dál prášilo. Dohromady dlouhých třiadvacet let.

Pavlu Rouhovi prý scházel impuls, který by jej podnítil k další práci. Ten přišel před sedmi lety, když jej členové Společnosti přátel města Velešína oslovili s prosbou, aby jim k vystavení zapůjčil malý betlém svého dědečka.

„Figurky jsem ale měl uložené v krabici na půdě a po těch letech už nebyly právě v nejlepším stavu. Slíbil jsem tedy, že je k výstavě připravím na příští rok. Pak jsem ale betlém svého dědečka nechtěl dát z ruky, a tak jsem na výstavu vyrobil přesné repliky originálních postaviček," vysvětlil Pavel Rouha.

Jeho betlém se líbil, což velešínského řezbáře povzbudilo. Postupně přibývaly další postavičky. Dnes už se jejich počet blíží k číslu 150.