Problémy přišly znenadání na jaře. „Chodila jsem pravidelně na každou kontrolu a neměla žádné potíže. V březnu vyšly testy trochu hůře, tak mi řekli, abych přišla znovu už za dva měsíce. A najednou, jako když střelí, se to pokazilo, začala jsem krvácet," popisuje Hana Mikasová. Přes další vyšetření se dostala na onkologické oddělení nemocnice v Českých Budějovicích. Diagnóza zněla: neoperovatelný karcinom děložního hrdla.

Hana Mikasová přiznává, že poté probrečela spoustu dní. „Cítila jsem se bezmocná. Trápilo mě, že nevím, co se mnou bude, že ztratím, co mám doma. Pak jsem si ale řekla, že to nesmím vzdát. Jsem od narození bojovník 
a chci tu být, užít si jednou vnoučata," říká. Největší oporou je jí od prvních chvil až do současnosti rodina.

Lékaři jí naplánovali řadu ozařování a chemoterapií. Hana Mikasová vůbec neváhala, zda je podstoupit. Říká, že bere cokoliv a chce nemoc prostě zničit. S chemoterapií se však objevily další problémy. „Řekli mi, že mi bude špatně, ale že to odezní. Jenže mě bylo čím dál hůř několik dní. Nemohla jsem vydržet další cestu k lékaři, doma jsem jenom ležela, nic nejedla, začalo mě pálit na prsou. Postupně to bylo ještě horší, nedokázala jsem ani dojít 
z ložnice do koupelny. Když jsem nakonec přijela do nemocnice, dali mě rovnou na jednotku intenzivní péče 
s tím, že mám kriticky nízkou hladinu trombocytů,"  vzpomíná.

Tak se začala seznamovat 
s lékaři z hematologie, které si nemůže vynachválit. Říká, že na ni působili velice pozitivním dojmem. „Na jednotce intenzivní péče je těžké, že jste tam s lidmi, kteří jsou na tom opravdu špatně a jenom leží. Spoustu síly mi ale dodávala rodina, známí a také doktoři a sestřičky, kteří byli moc příjemní. Také jsem měla výhodu v tom, že jsem mohla chodit, takže jsem vždy utekla ven," komentuje. Takto strávila v nemocnici téměř tři týdny, protože po prvotním rychlém zlepšení stavu přišlo zase zhoršení 
a bylo nutné začít od začátku.

Po návratu domů čekal na Hanu Mikasovou další kolotoč. Každý den musí brzy ráno dorazit do budějovické nemocnice. Tam jí nejprve lékaři odeberou krev, následuje přesun na ozařování a poté návrat pro výsledky krevního testu. Když jsou dobré, může jet domů. Když ne, je nutné v nemocnici ještě zůstat na dávku plazmy.

Hana Mikasová i tento náročný režim zvládá. Už jí naštěstí není špatně a popasovala se i s další smůlou, kterou jí život přinesl. „Nedávno se mi stala bouračka. Řidič přede mnou na silnici zastavil a když jsem ho předjížděla, najednou zatočil doleva a vzal mě s sebou. Takže jsme přišli o auto. Abych mohla dál jezdit do nemocnice, půjčila jsem si auto od sousedky," vypráví.

Přes veškerou nepřízeň osudu zůstává optimistkou. Věří, že už si všechnu smůlu vybrala a nyní bude zase lépe. „Jednu dobu jsem na rakovinu hodně myslela, ale pak mi to nějak cvaklo v hlavě a začala jsem ji brát jako chřipku, která se dá vyléčit. Vím, že mi řekli, že šance je šedesát procent a chvílemi jsem z toho byla ve stresu, ale teď se mi daří na to nemyslet. I když to nedopadne dobře, budu podnikat další kroky. Rozhodně to nechci vzdát, já totiž nevzdávám nic," zdůrazňuje Hana Mikasová.

Připomíná, že hlavní oporou je její rodina. Také pro manžela a děti bylo náročné se s nemocí vyrovnat, ale dokázali to. Zapomenout na rakovinu se Haně Mikasové daří i díky dalším věcem. „Máme doma pejska, ten mě rozptyluje, je to můj mazlíček. Chodím často do přírody, dobíjím se lesem. A máme skvělé vztahy se sousedy, jako bychom byli jedna velká rodina," říká.

Podobně se někdy cítí dokonce i v nemocnici. „Na ozařování se setkávám stále se stejnými lidmi, a ti jsou moc příjemní. Pozdravíme se, popovídáme. Naopak nemám ráda, když to tam někdo předem vzdává," dodává.

Onkolog Pavel Švihálek se snaží říkat pacientům pravdu

„Jsem optimistický člověk s veselou povahou," prozrazuje lékařské tajemství Pavel Švihálek (nar. 1957 ve Strakonicích) z onkologické ambulance strakonické nemocnice. „Po dokončení medicíny, kde jsem tento obor studoval, mi nabídli místo na zdejší onkologii, a já ho přijal. Neříkám, že tahle práce je mi koníčkem a že v ní vidím důležité poslání, ale již třicet let se jí poctivě věnuji a snažím se ji vykonávat co nejlépe," svěřuje se lékař.

Čím se praxe na onkologii liší od jiných odborností?
Cíle mé práce jsou přece jen trošku jiné než na běžných nemocničních odděleních. Naučil jsem se při ní radovat i z drobností, že mohu pacientům aspoň částečně pomoci zmírnit jejich nelehký osud. Některé pacienty se nám podaří vyléčit úplně, jiným zase výrazně prodloužíme život. Jsou to úspěchy, ze kterých mám radost a které mi přinášejí uspokojení.

Léčíte lidi z rakoviny, a to dá psychicky pořádně zabrat. Jaký na to máte recept?
Mám výhodu, že jsem optimistický člověk s veselou povahou, což mi při práci pomáhá. Na onkologii se skutečně většinou setkáváme s případy, které moc radostné a veselé nejsou. Moje povaha mi ale pomáhá se s touhle prací vypořádat. Snažím se oddělovat zaměstnání od osobního volna. O víkendech, svátcích a dovolené se snažím na práci zapomenout a  odreagovávám se od denního stresu. Přes léto se věnuji tenisu, který hrajeme rekreačně s manželkou, a díky tomuhle koníčku si aspoň trošku udržuji i fyzickou kondici.

S jakými typy rakoviny za vámi lidé nejčastěji chodí?
Při každodenní praxi se setkáváme s plným spektrem onkologických onemocnění, stejně jako jinde v okresech nebo krajích republiky. U žen dominuje rakovina prsu, střev a gynekologických oblastí. U mužů patří ke klasické diagnóze rakovina prostaty, střev a plic. Pacienti patří zejména do kategorie od 50 a 60 let věku výše, ale pozorujeme postupný nárůst pacientů nižších věkových kategorií. I tohle bohužel s sebou současná doba přináší.

Jednání s lidmi, kteří jsou vážně nemocní, je těžké. Odkládáte nepříjemná sdělení?
Pacientům, kteří ke mně přijdou, se snažím říkat pravdu, i když uvažuji, jak jim ji sdělit. Dívám se na člověka, v jaké je psychické kondici,  a zda mu mohu kromě nepříznivé zprávy sdělit i něco příznivého.
Na ty, kteří přicházejí bez jakýchkoliv znalostí, si snažíme udělat čas, abychom jim situaci osvětlili z obou stran, z pozitivní i z negativní. Říkáme jim, co je očekává, a co jim můžeme a nemůžeme nabídnout. Pokud je to aspoň trochu možné, snažíme se je motivovat. I když jim nemůžeme nabídnout onkologickou léčbu, tak jim vysvětlujeme, že i podpůrná léčba bolesti a různých příznaků je svým způsobem léčba také, a že jim může zbývající život vylepšit nebo prodloužit.

Vnímáte, že tito lidé s neúprosnou diagnózou jsou jiní oproti ostatním pacientům?
Onkologie je ve vztahu 
k pacientům opravdu specifická, protože k nám docházejí delší dobu. Máme je 
v evidenci a zveme je na kontroly i několik let, takže vztah mezi pacientem a lékařem přerůstá do přátelštějšího 
a důvěrnějšího vztahu. Pacienti se nám svěřují i s různými osobními problémy. Myslím si, že navození určitého přátelského vztahu je velmi důležité, protože pacient k lékaři a personálu získá lepší 
a příjemnější vztah, takže nejde pouze o formální setkání s větami typu: Je vám dobře? Je vám špatně? Dáme vám tohle… Mám štěstí i na své spolupracovníky, že se nám společně celkem úspěšně daří s pacienty patřičný kontakt  navázat a udržet. Seznámíme je s tím, co je čeká, řekneme jim i o nežádoucích účincích a čeho by se měli vyvarovat, a další fakta, a co jim naopak doporučujeme, aby si život mohli uzpůsobit budoucí léčbě.

Lepší než se léčit je nemocem předcházet, a to platí u rakoviny asi dvojnásob, že?
Otázka prevence je v onkologii velmi důležitá a v každém případě ji velmi doporučuji.  Známé jsou případy politických a kulturních osobností, které se svěřují v tisku a dalších médiích se svými chorobami, a kolikrát je jejich svědectví rozumně spojeno s apelem, ať lidé nepodceňují preventivní prohlídky. Bohužel zatím neznáme příčinu vzniku většiny onkologických onemocnění, jen si je můžeme domýšlet. Vznik onkologických chorob je multifaktoriální, podílí se na něm více faktorů, ale prevence je velmi důležitá. Pokud dokážeme pacienta zachytit včas v okamžiku, kdy nádor teprve vzniká a je v zárodečném stadiu, můžeme ho úspěšně léčit. Jestliže ale přijde s nádorem s pokročilými metastázemi, jsou už naše  možnosti velmi omezené.

Co našemu zdraví škodí a co máme dělat, abychom riziko onemocnění snížili?
Kdybychom věděli o jednoznačném momentu, který rakovinu spouští, bude řešení jednoduché, ale její vznik je ovlivněn mnoha faktory, které vzájemně působí. Takže nelze jednoznačně říct, co za vznikem nádoru stojí. Pochopitelně jsou to různé stresové faktory, které přicházejí v současné době, různé chemické vlivy i vliv životního prostředí, dále výživa, nedostatek pohybu nebo obezita.
Důležitý je dodržovat zdravý životní styl, rozumná dietní opatření a racionální výživu, což znamená přísun kvalitních potravin. Samozřejmě dostatek pohybu 
a žádné kouření, protože to přispívá ke vzniku zhoubných nádorových onemocnění. Je třeba věnovat čas preventivním prohlídkám, děvčata by měla absolvovat očkování proti karcinomu děložního čípku, ženy by zase měly využít mamografii – velmi rozšířený program prevence rakoviny prsu. Jsou i koloskopická vyšetření střeva, konečníku a prostaty. Člověk, který se zajímá o své zdraví a chce žít rozumně a kvalitně, má dostatek možností, aby co nejvíce snížil riziko nemocí. Rakovina patří s onemocněním kardiovaskulárního systému k nejzávažnějším onemocněním 
v naší společnosti. Léčba je velmi náročná a nákladná. Jakékoliv zanedbání preventivních vyšetření a podcenění nejrůznějších příznaků může vést k tomu, že pacient se ocitne v situaci, kdy jakákoliv pomoc již může být velmi omezená.