„Samotku v budějovické vazbě nepřeji nikomu...“

Perzekvovány byly i řeholní sestry Řádu Karla Boromejského, které lidé dobře znali z jejich působení na jihu Čech, třeba v českobudějovické nemocnici nebo v Prachaticích. Mezi nimi byla kromě ctihodné Matky Vojtěchy Hasmandové, jejíž blahořečení se chystá, i Terezie Edigna Bílková (1916 – 2012).

Pohnuté životní osudy boromejky zachytil v roce 2006 Ondřej Bratinka, tehdejší student historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. „Sešel jsem se s ní ve Znojmě a pak ještě v Praze," vzpomíná Ondřej Bratinka na setkání s pamětnici. Vyprávění zachytil v rámci projektu Příběhy 20. století společnosti Post Bellum a je součástí stále se rozšiřující sbírky vzpomínek Paměť národa.

„Sestra Edigna, která patřila mezi naše nejstarší sestry, zemřela před třemi lety 27. dubna 2012. Jiná žijící sestra působení boromejek v Českých Budějovicích za války a pozdější proces v roce 1953 již nezažila," říká Amata Škatulová, představená komunity řádu Karla Boromejského v Praze – Řepích, kde sestra Terezie zemřela je i pochovaná.

Pokřtila umírající

Terezie Bílková se narodila 16. září 1916 v Metylovicích u Frýdlantu nad Ostravicí. Byla poslední z devíti dětí obuvníka Bílka. Kongregaci milosrdných sester sv. Karla Boromejského poznala ve Frýdlantu nad Ostravicí, kde navštěvovala střední školu. V 18 letech se rozhodla pro život zasvěcený Bohu a bližním, a proto dne 7. ledna 1938 vstoupila do noviciátu Provinčního domu ve Frýdlantu.

Po roce noviciátu byla poslána do nemocnice v Českých Budějovicích, kde pak pracovala jako výpomoc na operačním sále a jako zapisovatelka nálezů v kanceláři. Přitom dokončila ještě během války dva roky zdravotnické školy. Ošetřovatelské činnosti se sestra Edigna pak plně věnovala hlavně koncem války, zejména při spojeneckém bombardování Českých Budějovic.

„Nálety a počet raněných byly hrozné, nelze si to vůbec představit. Nešlo vůbec spát, kdo měl ruce a nohy, tak pomáhal. Nejhorší to bylo ovšem v pětačtyřicátém roce, když si Němci podřezávali žíly. Byla jsem svědkem, kdy nám tyto raněné vozili. Přivezli gestapáka, který postřelil i svoje obě děti, ty ale přivezli ještě živé. Já sama jsem je ještě pokřtila, bylo vidět, že zemřou. Bylo to hrozné a nechci na to vzpomínat. Sebevražd Němců bylo tehdy hodně," vzpomínala sestra Edigna.

Odsunuté řeholnice

V roce 1945 sestra Edigna přišla z Českých Budějovic do Prahy a o rok později složila věčné sliby. Kongregaci zasáhla těsně po válce retribuční opatření, prováděná na základě prezidentských dekretů. Část sester byla proto kvůli německé národnosti odsunuta do Rakouska. V kongregaci se ale národnostní nevraživost nepěstovala a odsunutí německých sester bylo spíše bolestnou záležitostí.

Na kongregaci boromejek, jejíž generální rada byla většinově německá, byla po roce 1945 kvůli podezření z národnostní nespolehlivosti uvalena národní správa, která byla po čase jako neopodstatněná obvinění opět odvolána.

V dubnu 1950 při násilné Akci K režim zrušil mužské řády a kláštery a pozavíral řeholníky. Likvidace ženských řádů byla naplánována poté, co se úspěšně podařilo eliminovat mužské řády. U boromejek a jiných veřejně prospěšných řeholí se ale situace komplikovala, neboť na jejich místo ve zdravotnictví a sociálních službách neměl kdo nastoupit.

Pražský mateřinec byl rozpuštěn až v srpnu roku 1952 po odsouzení generální představené kongregace. Kongregace ale nezanikla, zůstalo jen u vyhnání řeholnic z klášterů a jejich pracovního nasazení.

Mše s kotelníkem

Pražský mateřinec kongregace poskytl po zahájení Akce K útočiště několika kněžím, kterým se podařilo na čas uniknout pronásledování.
V nemocniční kotelně byl naoko zaměstnán františkán pater Rudolf Remigius Janča, který poskytoval sestrám duchovní péči. Jako pacient se zde skrýval i teolog Oto Mádr, který zde napsal svůj legendární apel všem věrným katolíkům Slovo o této době. Ukrývání se stalo zejména po dopadení Oty Mádra osudným hlavně generální představené, matce Bohumile Žofii Langrové a okruhu sester, které o tom věděly.

„Byla jsem do všeho zasvěcená," vzpomínala sestra Edigna. „Věděla jsem o otci Mádrovi a dalších, kteří se u nás skrývali. Mockrát jsem opisovala jeho Slovo o této době. To byla krása! Myslím, že tu sílu dala mnoha lidem, ne jen mě, když jsem to do noci opisovala. Riskovalo se vše, ale něco takového bylo pro mě samozřejmostí."

Po rozpuštění mužských řádů se někteří skrývali. „Jeden mladý františkán Remigius Janča nebyl tehdy zrovna doma, a vyhnul se tak transportu. Zašel za arcibiskupem, který mu poradil, aby se nehlásil a místo toho šel tam, kde ho může být potřeba. Přišel tedy k nám pod Petřín. Matka Bohumila si mě zavolala, jestli nemám místo v kotelně, pracovala jsem totiž v kanceláři. Přijala jsem ho do kotelny a napsala na pracovní úřad, aby mi ho přidělili. Jenomže jsem neuvedla, že jde o františkána, a navíc jsem napsala, že se jedná o jeho první zaměstnání, aby mu tedy vydali pracovní knížku. Přidělili mi ho, já dala razítko a tím byl krytý. Samozřejmě, že v kotelně ale nebyl. Sloužil mši svatou, dával exercicie a byl u nás. Dávala jsem mu i dovolenky, aby se mohl volně pohybovat po městě," vzpomínala sestra Edigna.
Pak byli zatčeni kněz Oto Mádr a generální představená kongregace matka Bohumila Žofie Langrová. V červenci 1952 se konal proces, ve kterém byla odsouzena na 25 let do žaláře za velezradu, trest jí byl nakonec o pět let snížen. Po procesu Mádr a spol. následovalo 15. srpna 1952 rozpuštění pražského mateřince a sestra Edigna byla pověřena administrativou a odevzdáním zařízení.

V Prachaticích, kam odjela, byla 10. září 1952 zatčena představená prachatické komunity S. Marie Vojtěcha Hasmandová, další ze sester zasvěcených do ukrývání Mádra a Janči.

Prachatická skrýš

„Musela jsem ještě do 20. srpna zůstat v pražském mateřinci, všechno zlikvidovat a nemocnici předat," vzpomínala sestra Edigna.
„Pátera Janču jsme odstěhovali už předtím do Prachatic, když jsme viděly, že hrozí nebezpečí matce Bohumile a že Mádr už je zavřený. Já jsem taky odjela do Prachatic, kde 10. září zatkli matku Vojtěchu. Otci Jančovi jsme pro případ, že by se něco stalo, nařídily, aby si vzal modrý plášť, šel zametat schody a dělal chovance, jaké jsme tam měly. Jenže on, když přišli pro sestru Vojtěchu, začal utíkat do lesa, a při tom jim vletěl do náruče. Věděla jsem, že i mě zatknou, protože měl papíry, co jsem mu vystavila. Strach jsem ale neměla, věděla jsem, že když jsou tam ony, půjdu i já," byla sestra Edigna smířena s osudem.

Na zatčení čekala až do 31. října 1952, spolu s ní byla odvedena v poutech i sestra Doloris Janáková. Sestra Edigna byla převezena do vyšetřovací vazby v Českých Budějovicích. Obviněna byla, kromě zatajení informací kolem pátera Janči, i z absence na politických školeních a kvůli odmítání státem vnucovaného platu.

V justičním paláci byla držena a vyšetřována za krutých podmínek až do září roku 1953, kdy se konal soud s řeholnicemi. Z jedenácti měsíců vyšetřovací vazby strávila sestra Edigna devět v izolaci.

„Samotku jsem měla z nás všech řeholnic nejdelší. Bylo to kruté, nepřála bych to nikomu. Kdybych mohla volit mezi deseti lety v Pardubicích ve věznici a mezi jedním rokem v budějovické vazbě, volila bych Pardubice. Co se dalo, jsem zapírala, měla jsem totiž jistotu, že kdyby matka Bohumila něco prozradila, nečekali by s mým zatčením," vysvětlovala.

Sestra Edigna byla odsouzena 16. září 1953 v procesu Jarolímek a spol. Nejvyšší tresty tehdy dostaly sestry Vojtěcha Hasmandová (8 let) a právě Edigna Bílková (6 let). Sestra Edigna opustila vyšetřovací a soudní vazbu v tak špatném zdravotním stavu, že musela být v pardubickém vězení okamžitě odevzdána do péče vězeňského lékaře. Byla u ní diagnostikována tuberkulóza, vážila tehdy něco málo přes 40 kilogramů.

Poslední vzpomínky

Nakonec jí soud snížil trest ze šesti let na tři roky. Na svobodu vyšla dne 31. října 1954 a vrátila se do Frýdlantu nad Ostravicí, kde jako 22letá vstupovala do noviciátu.

Po zotavení z těžké nemoci a působení v tamějším domově důchodců odešla sestra Edigna do Určic u Prostějova. Po roce 1989 se s vděčností dočkala obnoveného života řádu ve svobodné společnosti. Konec života pak strávila v Praze – Řepích, kde v dubnu 2012 zemřela a je i pohřbena.

Odešla tak jedna z posledních pamětnic působení a perzekuce boromejek v 50. letech na jihu Čech.