Ve výšce asi 25 metrů není vždy moc útulno, zejména takzvaný „český vítr" je nepříjemný: to prý je tam nahoře slyšet nářek chudých duší. Mistr hodin to má ale za malou štrapáci. A proč to dělá? „Protože je to jeho úkol, stejně jako to předtím byl úkol jeho otce po čtyřicet let dlouho," píše list. Námitky, že by šlo hodiny poměrně jednoduše nahradit elektrickými, nebere, a když někdo řekne s despektem, že tu mají starožitnost, opáčí, že právě na to mohou být hrdi…  „Elektrické hodiny by se samozřejmě obsluhovaly pohodlněji, ale dokud ty staré běží, neumí si představit, že by odešly někam do muzea. Svým způsobem s nimi žije, slyší, zda jdou pravidelně, nebo začínají kulhat…

V sobotu bude mít kromě natahování ještě jednu práci – ve 22 hodin rafiku posune na letní čas. Aby na věž kvůli tomu lezl v určené dvě hodiny ráno, to prý přece není až tak třeba, končí OÖN.

Cizinci na školách

V zimním semestru 2010-11 studovalo na vysokých školách v Rakousku kolem 65 000 cizinců. To bylo 21 procent všech zapsaných. V zimním semestru 2000-01 jich bylo 31 000. Roste samozřejmě i počet všech studujících. V zimě 2009-10 bylo do prvních semestrů zapsáno celkově poprvé víc než 50 000 posluchačů, nyní už 53 000. Z nich 73 procent má rakouské občanství, cizinců je tedy 27 procent. Z nich je 40 procent Němců. Obzvlášť velký počet zahraničních studentů je na uměleckých školách – 47 procent.

Celkově uvedlo 28 studujících cizinců, že chtějí v Rakousku zůstat, ostatní ještě nejsou rozhodnuti. Z mediků plánuje pobyt a práci v Rakousku jen 15 procent.

Nedáte si vejce?

V Horních Rakousích snáší vejce zhruba milion nosnic. Průměrná dá během produkčních dvou let, než skončí v hrnci na polévku, asi 300 vajec. Jsou chovány v 360 provozech a pokrývají z většiny průměrnou spotřebu v zemi, která je 233 vajec na osobu ročně. „Špičkový konzum není o Velikonoční neděli, jak by si mnozí mysleli, ale před Vánocemi. Zvýšená spotřeba začíná už v září a v zimě, kdy se v domácnostech víc vaří, roste i konzum vajec. Na jaře zájem opadá a v létě je nejnižší," píší OÖN.

U Hitlera dnes sídlí policie.Kde bydlel Hitler

Před osmdesáti lety dostal Adolf Hitler byt na mnichovském Náměstí Prince Regenta ve čtvrti Bogenhausen. „Hitlerově žádosti bylo vyhověno s ohledem na politické a sociální postavení žadatele," napsal úředník městského bytového úřadu v září 1929, a jeho nadřízený připsal: „Bez námitek." Jak píše deník PNP, „tak se umělecký malíř a spisovatel stal nájemcem vysoce hodnotného bytu s devíti pokoji, krbem, v nejlepší mnichovské poloze, za roční nájem 4176 marek".

Cestu po úřadech samozřejmě Hitler nemusel absolvovat osobně, pokračuje PNP. Už tehdy měl své vazaly. Nakladatel Hugo Bruckmann (člen NSDAP číslo 91), který přispíval k etablování Hitlera v mnichovských lepších salonech, byt vyhledal a jako zmocněnec jeho nájem zprostředkoval. Do té doby „vůdce" bydlel v jednopokojovém bytě na Thierschstraße.  Protože by Hitler tehdy na nájemné na náměstí neměl, převzal Bruckmann „prý tu a tam" placení činže na sebe. O nábytek se postarala Bruckmannova manželka Elsa (NSDAP č. 92) finančně i radou – seznámila Hitlera s bytovým architektem Paulem Ludwigem Troostem a ten byt modernizoval. Nájemníkovi se tak líbil, že Troostovi později zadal projekty stranických budov a mnichovského Domu umění.  1. října 1929 se sem Hitler nastěhoval i s malým personálem. Podle PNP si manželé, kteří se mu starali o hospodaření, vzali formálně do podnájmu Hitlerovu neteř (údajně snad prý i milenku) Geli. Ta se v září 1931 v bytě zastřelila Hitlerovou pistolí. Strýček pak její pokoj, oddělený od jeho ložnice jen společnou koupelnou, nechal v nezměněné podobě jako pietní vzpomínku (dnes slouží policii jako skladiště). Od té doby k němu začala častěji zacházet Eva Braunová, kterou jako sedmnáctiletou poznal krátce před přestěhováním se u svého osobního fotografa Heinricha Hoffmanna.

Později, nejspíš s pomocí stranických financí a výtěžku Mein Kampfu, přešel celý dům do Hitlerova vlastnictví. Od vypuknutí války tu prakticky nebydlel, ačkoliv mu už v roce 1939 byl pod ní zřízen bunkr s dubově obloženým velitelským prostorem a krytý deskou o váze 4,75 tuny, ale byl tu stále hlášen k trvalému pobytu.

Budova přestála válku a poté ji dočasně obsadila americká armáda, nejspíš Rainbow Division, která osvobodila Dachau.  Po Hitlerově smrti jeho privátní majetek připadl Bavorsku včetně tohoto domu. Od roku 1949 v něm sídlily různé policejní úřady mimo jiné proto, aby se nestal poutním místem „věčně včerejších" nostalgiků. Dnes v ní sídlí inspekce 22. Zhruba stovce policistů velí Andrea Ortmayrová, pocházející z dolnobavorského Altöttingu. „Parketové podlahy, dveře a okna jsou stále původní, stejně jako krb v obýváku a balkon, z něhož Hitler rád zdravil," píše PNP. Podle šéfové denně dům někdo fotografuje, denně se někdo ptá, jestli by mohl Hitlerův byt vidět. Většinou jsou to Američané nebo Japonci, kupodivu mnoho mladých lidí. Ortmayrová říká, že takové žádosti zdvořile, ale rozhodně odmítají. „Každý historii tohoto místa zná, ale pro nás je to normální služební budova," dodává.

Malý muž život zvládá.Malý velký optimista

Když Mehmet Aralli z Istanbulu vyrostl do jednoho metru, přestal růst. „Kdy to přesně bylo, dnes 67letý občan Egingu v okrese Pasov neví, ale nemá to za důležité," píše deník PNP. „Svůj malý vzrůst akceptoval a využil." Od roku 1998 hraje ve westernovém městečku Pullman City maršála Big Joea. V show se stará o právo a pořádek, vystavuje se vrhání nožů a práskání biče u uší, uvádí list.

Než se sem dostal, byla to dlouhá cesta. Vycestoval z Turecka, když manažer jednoho zábavního parku hledal šest malých lidí do show, a pak pendloval se skupinou po Německu. „Německo je mi domovem," říká dnes. „Tady jsou lidé otevřenější a modernější, nikdy jsem nezaznamenal nějaké nepřátelské poznámky kvůli mé velikosti – to v Turecku bylo jiné."

Cestu bytím si usnadnil pořízením speciálního auta. Autobusem nejezdí rád, schody a vůbec všechno v něm jsou mu veliké, popisuje PNP. Také jeho stříbrné osobní auto je skoro dvakrát vyšší než majitel. Aralli ale nechal na straně řidiče zhotovit vysouvací stupačku, aby mohl nastupovat. Prodloužené pedály sahají skoro až k sedačce, takže je může bez problémů obsluhovat.  „Jen dveře ale nesmí otevřít moc dokořán, protože by je vsedě nemohl zavřít, má krátké ruce," uzavírá pasovský list.

Brrr! Jen málokomu zima nevadí…Taková zimní koupačka

Zatímco i v dolnobavorském Burghausenu se už lidé nemohou dočkat léta a teplých koupání v jezerech, „tvrdé jádro" chodí plavat pod širé nebe i v těchto dnech. Patří k němu také  47letý Hans Huber, předseda zdejšího spolku „kneippařů". Zhruba jednou týdně se noří do studené vody, buď do vlastního biorybníka, nebo do Wöhrsee.

Nikomu svou vášeň nevnucuje, zimní koupání podle něho není pro každého a každý se má individuálně rozhodnout, co je pro něho dobré, říká v deníku PNP. On je prý horkokrevný typ, málokdy je mu zima, a proto je pro něho vhodné i zimní koupání. Kdo má ale špatné prokrvování a je mu stále chladno, neměl by mráz pokoušet.

Vyšší pokuty v dopravě

Také v Německu se s 1. dubnem mění sazebník pokut v dopravě. O pět eur víc bude například stát překročení parkovací doby, ale porušení pravidel bude dražší i pro cyklisty. Který projede na červenou, musí počítat nejméně se 45 eury pokuty a také s jedním trestným bodem do karty řidiče.

Dvacet eur je nově za jízdu vedle cyklistické stezky, za jízdu bez světla (místo dosavadních deseti), za špatné zahnutí do jednosměrky. Jízda na kole pěší zónou bude stát 15 eur (dosud 10). Řidiče motorových vozidel čeká 20 eur za zaparkování na chodníku nebo cyklistické stezce, za ohrožení chodců či cyklistů při nastupování nebo vystupování, 15 eur za jízdu po cyklistické stezce atd.

„Podle názoru automotoklubu má zvýšení sankcí za bagatelní přestupky jen symbolický charakter, protože takové napomínací pokuty samy dostatečně neodstrašují. Ke zlepšení dopravní morálky cyklistů by byly nezbytné především častější kontroly," uzavřela PNP.