Pasovský deník PNP 26. února k tomu přinesl pěknou ilustraci. Christina Ernstová, provozovatelka Edeka v Reisbachu v okrese Dingolfing, shromáždila stvrzenky, které už její zaměstnankyně musely vytisknout zákazníkům, ať to chtějí nebo nechtějí. Zaplnila jimi dva velké pytle a vystavila je ve stánku volební kampaně místní CSU.

Ujišťuje, že všechny její pokladny uchovávají vešekrá data. Pokud si klient stvrzenku přeje, dostane ji ihned. „Naše zkušenost ale ukazuje, že ji většinou nechtějí,“ říká obchodnice. Z jejího pohledu je prý jediné, co předpis přinesl, zvýšení zvláštního odpadu. Chtěla pytle vyhozeného papíru poslat do centrály SPD do Berlína, jejíž spolkový ministr financí Olaf Scholz za zákon může, ale tam už odmítají přijímat podobné protesty, uvádí PNP. Skončily tak u stánku konkurenční strany doma v Reisbachu. Na snímku, kde stojí uprostřed, ji v jejím protestu podpořili kandidáti CSU pro volby do městské rady.

Místní poslanec bundestagu za SPD Florian Pronold, rodák z Pasova, se ve vyjádření pro list diví, že se proti evidenci tržeb zasazuje právě CSU. „Pokouší se všechno podsunout Olafu Scholzovi. Zákon ale prosadily SPD a CDU, a CSU často zapomíná, že je sesterskou stranou CDU,“ uvádí.

Na cestě k eutanazii?

„Je právo na seberozhodnutí o zemření,“ řekl prezident německého ústavního soudu Andreas Voßkuhle ve středu při vyhlašování rozsudku v Karlsruhe. Toto právo zahrnuje svobodu vzít si život a při tom akceptovat nabídky třetích.

K žalobě nemocných, ošetřovatelů umírajících a lékařů soud prohlásil paragraf 217 trestního zákona, který zavedl zákaz „zobchodované“, podnikatelsky vedené podpory umírání pod trestem až tří let vězení nebo trestem peněžitým, za nulitní, napsala PNP. Dodala, že tím by se i v Německu mohly podobně jako ve Švýcarsku otevřít dveře spolkům, které lidem přejícím si sebevraždu dávají k dispozici smrticí prostředky. Podle ústavního rozsudku paragraf 217 porušoval základní práva těchto organizací. Realizace přání umírajících je závislá na tom, že „někdo třetí“ jim poskytne (opatří nebo sjedná) příležitost k sebevraždě.
Osm soudkyň a soudců ponechalo ale zákonodárcům prostor – nezákazali jim regulovat pomoc k umírání. Stát musí chránit autonomii jedince a nepřipustit její ohrožení třetím. Zákony by například měly bránit sociálním tlakům brát si život například kvůli úvahám o (ne)užitečnosti bytí. Legitimní je i námitka zákonodárců, že asistovaná sebevražda by se mohla stát „normální“ formou ukončení života obzvlášť starých a nemocných lidí. Proto by poslanci mohli stanovit pro poskytnutí této „služby“ vysvětlovací povinnost a čekací dobu. Ústavní soud nevylučuje ani zavedení povinnosti jejích poskytovatelů prokázat spolehlivost, tedy snad kvalifikovanost, nabídek.

Aktivní pomoc v umírání, tedy usmrcení na vyžádání, například aplikací injekce, zůstává v Německu nadále zakázána. Při asistované pomoci je smrticí medikament „jen“ připraven k dispozici, ale pacient jej bere sám, popisuje list. Beztrestní zůstávají jen rodinní příslušníci a lidé blízcí, kteří takto sebevraždu podpořili. Nyní zrušenou normou zákonodárci chtěli bránit tomu, aby spolky jako Sterbehilfe Deutschland nebo Dignitas ze Švýcarska rozšiřovaly své nabídky platícím členům a stávaly se společensky přijatelnými.

Německá lékařská komora dosavadní zákaz obhajovala. Její prezident Klaus Reinhardt řekl, že „chránila před normalizací sebevraždy“. Změna podle něho povede kromě jiného také k růstu očekávání lékařské pomoci k sebevraždě. Taková pomoc by ale podle Reinhardta byla „v příkrém protikladu s lékařsko-etickým zásadním postojem lékařského stavu“.

Rozhodnutí z Německa sledují bedlivě i sousedé v Rakousku. Společnost pro humánní konec života rozsudek uvítala a doufá, že ke stejnému závěru dojde i rakouský ústavní soud, kam už tato organizace podala podnět. Institut lékařské antropologie a bioetiky rakouské Biskupské konference naopak varoval před legalizací pomoci v umírání. „Člověk ohrožený sebevraždou vůbec nechce uniknout ze života, ale daleko víc z utrpení,“ říká ředitelka Susanne Kummerová. Kdo podle ní zavede přípustnost usmrcení za určitých podmínek, otevírá dveře dalšímu nekontrolovanému vývoji. Například k usmrcování pacientů i bez jejich žádosti, varuje.

Našli kostelnici

O inzerátu linecké diecéze v deníku OÖN o hledání kostelníka na 30 hodin v týdnu pro Mariánský dóm jsme informovali. Faráři chrámu Maximilianu Strasserovi se přihlásilo víc než patnáct zájemců. Z nich vybral i 30letou ženu z Lince, katoličku, která církevní obřady dobře zná. 3. března zahájí zkušební dobu služby. V evidenci si ale farář ponechal i další uchazeče, protože jak říká, ke změnám pořád dochází, uvedl linecký list.
 
Civilisté u porodu

Malá slavnost v porodnici.Zdroj: Deník/repro OÖN

Pro 19leté Simone Wechtovou, praktikantu při hledání zaměstnání, a Viktora Mühlbergera, civilkáře coby sanitáře Červeného kříže v St. Georgenu/Gusenu, to měl být rutinní transport z Langensteinu do nemocnice Milosrdných bratří v Linci, k němuž byli zavoláni v noci na pondělí. „Malá Carina jim ale udělala škrt přes rozpočet,“ píší OÖN. Nastávající matka jim chtěla přijít otevřít, ale na schodišti vícepatrového domu jí praskl plodový vak a začaly porodní bolesti. „Nebyl čas něco připravovat. Dopravili jsme pacientku na plošinu v domovním vchodě pod schody, našli měkké podložení a natáhli rukavice. Holčičku jsem víceméně zachytila, všechno proběhlo velice rychle a my jsme mamince předali do náruče hlasitě plakající krásné dítě,“ líčí turbulentní nasazení Wechtová. Jejího kolegu v zásahu Mühlbergera premiéra potkala dvě hodiny před koncem posledního dne jeho civilní služby!

Přivolaný tým lékařů první pomoci z Pergu, Philipp Karner a Florian Leitner, už toho neměl moc na práci. „Skvělá práce v nevšední tísni, oba saniťáci se zachovali super a jednali jako zkušení profesionálové,“ chválí své pomocníky.
V pondělí dopoledne při gratulačním termínu vyfotografovala nemocnice porodní pomocníky s rodiči Angelou a Haraldem Gruberem a pětiletým bráškou Cariny Philippem.

Z kohoutku pro potřebné

Vybírají za vodu na potřebné.Zdroj: Deník/repro OÖN

V Hotelu Guglwald si nechávají vodu z kohoutku zaplatit, ale každé euro, které takto získají, věnují lidem, kteří tyto peníze nutně potřebují, píší OÖN. „Jsme rádi, že hosté přijali naši dárcovskou akci dobře, protože tak můžeme udělat něco dobrého,“ říká provozovatel hotelu Alexander Pilsl. Letos půjde jejich „vodovodní euro“ spolku pomoci bezdomovcům v Ansfeldenu, který lidem bez střechy nad hlavou poskytuje na několik hodin přístřeší, ošacení, teplý čaj, umožňuje jim hygienu a podobně. Loňských 5412 eur „z kohoutku“ podpořilo Raphaela Schmida ze Schiedlbergu, který od narození trpí vzácnou a nevyléčitelnou kožní chorobou. Peníze z Guglwaldu mu umožňují další terapie.