Ještě dříve než lékaři „operovali" v roce 1986 v nových chirurgických sálech českobudějovické nemocnice herci – Jiří Kodet, Oldřich Vízner aj. Natáčelo se tu totiž drama Operace mé dcery. V živé paměti to stále má lékař Josef Paťha, který byl před 26 lety prostředníkem mezi štábem 
a chirurgií.

Ve filmu dokonce hrají Paťhovy ruce. Je na ně krátký záběr ve chvíli, kdy herec Kodet má naložit peánovou (podle francouzského chirurga Julese Peána) cévní svorku na stopku ledviny.

OLDŘICH VÍZNER, JIŘÍ KODET A ZORA ULLA KESLEROVÁ v chirurgickém oddělení budějovické nemocnice v roce 1986.„Pana Kodeta jsem učil, jak se to dělá, ale jemu se to pořád nezdálo. Že prý to naložení není profesionální. Domluvili jsme se, že ten grif, ten detail sehraji já, aby to bylo věrohodnější. Kamera zabrala mé ruce a pak byl znovu střih na herce," řekl Josef Paťha.

Kvůli operaci filmaři přivezli figurínu, která imitovala dutinu tělní. Pod figurínou ležela mělká nádoba s umělou krví. Celá „rána" se zarouškovala. „A ten orgán, to nebyla samozřejmě žádná ledvina, ale nějaká vnitřnost z jatek," usmál se Josef Paťha.
V roce 1986 mu bylo 36 let 
a v nemocnici sloužil dvanáctým rokem.

„S filmaři jsem byl v denním kontaktu. Určil mě tehdejší primář Bohuslav Cypro. Bavilo mě to. Měl jsem k uměleckému prostředí blízko. Už jako student jsem na  vysoké škole organizoval program klubu," řekl Josef Paťha.

Herci odpočívali v místnosti pro sálové sestry. Tam pili kávu a povídali historky. „Byli velice sdílní. Největší bavič byl asi pan Kodet. Ten vyprávěl příběhy, jako by je rovnou hrál. Byli jsme z něho nadšeni," uvedl Josef Paťha, který je dnes vedoucím lékařem na JIP.

A jak, to že filmový štáb  mohl vstoupit do prostředí, které musí být zásadně sterilní? „Nový operační trakt ve druhém patře budovy se tehdy dokončoval, byl těsně před otevřením. Stavěly ho Vodní stavby Tábor. Ještě se nepoužíval, tak v něm filmaři mohli působit. Po nich jsme udělali generální úklid a stěry 
a šlo se teprve skutečně operovat," vysvětlil lékař Josef Paťha. 
 

Přesně takto si budějovickou chirurgii vybavuje Vlastimil Harapes, který hraje hlavní roli. „Vše vonělo novotou. Po nás sály jen vydezinfikovali a předali do užívání," řekl herec a tanečník, jehož sláva tehdy stoupala. Zvláště u sestřiček byl proto velmi oblíbený, stal se středem jejich pozornosti.

ZÁVĚREČNÉ TITULKY přes chodbu chirurgie dokládají, že se snímek točil v tehdejší českobudějovické nemocnici. Některé zdravotní sestry si zahrály i malé role v komparzu, chodí třeba po chodbách. „Štáb si například vybral vysokou, černovlasou, velmi atraktivní sestru Dagmaru Kočerovou. Ta stála při té operaci u stolku a podávala nástroje. Je na ní docela dlouhý záběr obličeje s jejíma velkýma, krásnýma očima. Bohužel předčasně zemřela," vypráví lékař Josef Paťha.

Když natáčení skončilo, štáb se s nemocničním personálem rozloučil na večírku. Pamětníci se domnívají, že se konal v bývalém českobudějovickém  hotelu Savoj.  „Co vím určitě, je, že pan Harapes všechny sestřičky vyvedl 
v tanci. Bylo to krásné, úžasní setkání a rozloučení," míní Josef Paťha.

Stejně jako jeho někdejší šéf Bohuslav Cypro tento film, který je dílem z lékařského prostředí, respektuje. „Snímek dobře ukázal řadu reálných situací. Nebyly tam žádné medicínské nesmysly, které kvůli ději  ohromují laiky, ale lékaře štvou. Nebylo to špatné," uvedl tehdejší primář chirurgie Bohuslav Cypro.  V době natáčení mu bylo 48 let. Dnes je v důchodu a externě učí na Zdravotněsociální fakultě Jihočeské univerzity.

Regionální premiéra filmu se uskutečnila v roce 1987 v bývalém českobudějovickém kině Vesmír na Pražské třídě. „Filmaři nás na premiéru pozvali a ještě jednou nám tam oficiálně poděkovali," řekl Bohuslav Cypro.

Zase jste byl ztepilý jako princ, káral mě režisér

STAROSTI O DCERU má Dušan Roček v podání Vlastimila Harapese.  Pozorný divák si všimne, že Vlastimila Harapese ve filmu daboval František Němec. A ne poprvé. „Už to bylo ve filmu Den pro mou lásku. Filmaři asi nevěřili, že dokážu promluvit," směje se Vlastimil Harapes. Roli otce Dušan v Operaci ani dostat neměl. Režisér Ivo Novák ho totiž nechtěl, ale prosadil si ho autor námětu Stanislav Rudolf, jenž měl důležité slovo.

„Ivo Novák se ke mně choval trochu nepříjemně, ne úplně přátelsky. Měl mi to říct, já o tu roli nestál za každou cenu. Po kamerových zkouškách ale vybrali mě," uvedl Vlastimil Harapes. Jeho partnerkou měla být Marta Vančurová jako ve filmu Den pro mou lásku (1977), ale herečka s nádherným úsměvem roli nepřijala kvůli jiné práci.

Při natáčení byl Vlastimil Harapes pod drobnohledem režiséra. „Je tam scéna, kdy vezou Kláru Pollertovou po chodbě na transplantaci ledviny. Vběhnu do záběru a režisér hned volá: Stop! Nic jsem nestačil udělat. Ivo Novák namítl: Zase jste tam byl moc ztepilý. Jako princ, ne jako ustaraný otec," vzpomíná Vlastimil Harapes.

Známý tanečník v době volna využil toho, že v Jihočeském divadle v Č. Budějovicích působil baletní soubor. „Chodil jsem se dívat na zkoušky baletu Z Pohádky do pohádky. Viděl jsem tančit sestru Věry Čáslavské, což byl pro mě zážitek," řekl Vlastimil Harapes.

V Budějovicích se podle něho dobře jedlo a pilo. „Samozřejmě, že jsme chodili na pivo. Myslím, že jsme byli 
i v Masných krámech. Nocovali jsme v místním hotelu, ale na jméno si bohužel už nevzpomínám," říká osobnost baletního umění.

„Ten film je, myslím, zdařilý. Před několika dny ho dávali v televizi. Potěšilo mě, že mi volala Marta Vančurová 
a řekla mi, že jsem tam výborný. Ten film mě pořád provází. V Praze jsem nedávno potkal Zoru Ullu Keslerovou, která tam hraje anestezioložku. Přijela z Říma, kde bydlí. Moc jí to slušelo. Zajímavá okolnost je, že má dceru Petru s Petrem Hapkou, který 
k tomuto filmu složil hudbu."