Dříve se od dětí, které se narodily v zemědělské rodině, očekávalo, že půjdou ve šlépějích svých rodičů. Osud ale pro Stanislava Touška (86) z Nové Vsi u Mladé Vožice měl naplánovanou jinou cestu. Podle tehdejšího režimu nebyl dost „politicky zdatný" na to, aby mohl dokončit studia na Právnické fakultě Karlovy univerzity, ale i přesto stál u tvorby stavebního zákoníku a vypracoval se na poradce ministra. Nakonec patří k těm, kteří mohou být na sebe hrdí, i když pamatuje i strastiplné okamžiky našich dějin.

Narodil jste se na malé vsi, kde se lidé živili zemědělstvím. Jak jste se dostal na studia?
To je dlouhá historie. Moji rodiče pochází z tohoto regionu a pracovali jako námezdní dělníci u sedláků. Samozřejmě, že tím měl být poznamenán i můj další život. Vychodil jsem obecnou školu tady v Nové Vsi a měšťanku v Mladé Vožici. Skončil jsem ji se samými jedničkami a rodiče zvažovali, co se mnou dál. Znali těžkou práci ne vždy dobře ohodnocenou a zdejší poměry v zemědělství. Nicméně, stále to byl zdroj obživy a úvahy o mé budoucnosti byly nejisté.

Na rodiče apelovali i další lidé, abyste dostal vzdělání.
Do těchto úvah se přidal místní vikář, monsignore Tůma, a paní řídící Pfajfrová. Hrála na varhany v kostele a byla intelektuálně na úrovni. Do toho ještě vstoupili manželé Matouškovi, kteří měli chalupu ve Slapsku. Byli to lidé vysoce vzdělaní. Pan doktor Matoušek byl univerzitním profesorem a jeho manželka Božena byla doktorkou filozofie a učitelkou na pražské obchodní škole, ale ne tam, kam jsem poté nastoupil. Manželé Matouškovi chodili zejména v zimních měsících za paní řídící i za panem vikářem. Byl totiž velký psavec. Udržoval v ažuritě kroniku, která se zachovala, ale nevím, kde skončila. Je velice zajímavá, protože jsou v ní zachycené události týkající se nejen místních dějin, ale i politické s velkým rozptylem do prostoru.

Matouškovi byli přáteli rodiny?
Když chodili na faru, zacházeli k nám na chalupu. Ta byla postavena mými předky a jsem na to hrdý. Je historicky zajímavá tím, že rodiče zahájili stavbu výkopem základů v březnu roku 1932 a 28. září na svatého Václava toho roku jsme se stěhovali a vše bylo zařízené včetně nábytku.

Jak se to tak rychle podařilo?
Možná proto, že lidé si dříve pomáhali. Hlavně pomáhali ti, kteří měli povozy a koně. Šlo o soustředění materiálu. Kamenem počínaje a cihlami z Mladé Vožice a vápenky za Vožicí konče. To dokazuje jen jednu věc. Že lidé na venkově žili jaksi téměř v závislosti na sobě, tím vznikala potřeba pomoci si a přičinit se. To dneska už nefunguje a podobný přístup je v podstatě v troskách.

Vraťme se k rozvyprávěnému…
Tatínek byl v té době kostelníkem. Všichni výše zmínění společně s ním tedy dali hlavy dohromady a řekli: „Kluku, jdeš studovat."

Co jste chtěl vy?
Rozhled takového venkovského kluka byl omezený. Musel jsem dělat, co se mi řeklo. Byl jsem velice disciplinované dítě. Ke přijímacím zkouškám na obchodní akademii jsem jel v září roku 1942. Ale je pravdou, že veliký vliv na mě měla jedna ze sester mé maminky. Byla to švadlena, ale ohromně šikovná a sečtělá. Tehdy vycházel časopis Vlasta, ona ho odebírala, a tak byla na venkovskou švadlenu hodně informovaná o tom, co se děje ve světě. Vedla mě k tomu, že musím jít studovat.

Byl jste tedy přijat.
Protože paní doktorka Matoušková byla obeznámená s poměry na pražských školách, tak určila, že budu přijímačky dělat na nejtěžší uznávané obchodní akademii
v Resslově ulici v Praze.

Jenže Němci se snažili potlačit českou inteligenci a v roce 1939 na tři roky uzavřeli všechny vysoké školy. Pak přišli na řadu i střední. Tento útok zahájil K. H. Frank, který konstatoval, že české střední školství je až nezdravě rozbujelé…
Když jsem měl jít do třeťáku v roce 1944, Hitler školy znovu pozavíral. Studenti se museli hlásit na pracovních úřadech a byli totálně nasazování. Já měl trvalé bydliště stále v Nové Vsi, tak jsem opustil Prahu a vrátil se domů. Šel jsem do Tábora na pracovní úřad. Ouřada mi povídá: „No, a co by si chtěl dělat?". Řekl jsem mu, že je mi to jedno. On začal listovat: „Nová Ves je blízko Nových Dvorů. Mám tu požadavek nějaké paní Králové na pracovní sílu. Ovdověla a musí plnit dodávky". Za Německa se musely plnit předepsané dodávky obilí, mléka, másla, vepřového. To vše se odevzdávalo ve prospěch Hitlera. Zkrátka. Ve mně se tajil dech.

A proč? Znal jste ji?
Byla to setra mojí matky a do Nových Dvorů jsem se nastěhoval. Takže jsem nastoupil k tetě a rok 1944 a 45 jsem poctivě odpracoval.

A jak vypadala válečná léta 
v Nové Vsi?
Například u tety jsem zažil, že jednou v noci bušil někdo na dveře. Šli jsme se podívat škvírou, o co jde, a byli to dva ruští partyzáni, kteří šli v zimě a chtěli se dostat na západ na Plzeňsko. Nové Dvory mají jen pár stavení v polích, tak ti parašutisté šli terénem, viděli první chalupu, no tak se pokusili. Samozřejmě pro nás překvapení, ale i velká odvaha, protože jsme je dovnitř pustili. Bylo zatopeno, tak si odložili, ale jenom tak poskrovnu. Na zbroji furt drželi ruku. Dostali najíst, napít a něco s sebou. Hlavně ale potřebovali znát směr. Brzo ráno se vydali na další cestu. Za to, že jsme jim pomohli, byl provaz. Bez milosti. To kdyby byl býval někdo udal. Taky jsem musel zahladit i stopy ve sněhu. Vše jsem rozmetal, aby nebylo nic vidět. Měl jsem takovejch různejch zážitků bohatě už za mládí.

V publikaci o obci je možné se dočíst o velmi perných posledních dnech války.
Šestého května při osvobození to tady v Nové Vsi bylo dramatické. Strašný. Kdyby bývali měli esesáci, kteří měli posádku ve Voticích, jenom několik dní času navíc, tak Nová Ves dopadla jako Lidice.

Co se tady konkrétně dělo?
Vzniklo to tak, že 5. května 1945 tady projížděli po hlavní silnici směrem na Miličín Němci. Sem do vsi zabloudila tříčlenná posádka, která měla s sebou polní kuchyni. Jako hlavní osoba s vojenskou průpravou byl v Nové Vsi největší statkář Matoušek. Místní chlapi vojáky zastavili a odzbrojili a zavřeli je přes noc do nějaké místnosti. Ráno se chlapi domluvili, že je konec války, a že je pustí. Dali jim civil a uniformy tady nechali. Jenže to byli ortodoxní esesáci a v okamžiku, když se vrátili na velitelství, tak nasadili jednotku: dvě nákladní auta plný esesákama s plnou zbrojí s kulomety. Šestého ve dvě hodiny po obědě sem přijeli. Jedno auto stálo na kopci u lesa „Borový", aby měli přehled a druzí byli tady u vsi. Měli za to, že je tady centrála nějakého odboje.

A byla?
  
Ten byl ve Vožici. Tady jen odbočka. A začalo velké vystoupení. Já v té době vyšel na zápraží a viděl jsem, že Němci u lesa od Horní Stříteže jsou v rojnici. Hned jsme vyběhli a v tom začala střelba. To už druhá skupinka sjela na náves. Jak se začalo střílet, bylo jasné, že je zle. Lidi se začali rozprchávat do terénu. Těm, co se to povedlo, to odnesli. Němci nařídili, že všichni mužští musí nastoupit na náves a ženský s dětmi do kostela. Chlapi stáli všichni vyrovnaní před kulometem a čekalo se, co bude.

Vy jste mezi nimi byl?
Já tady nebyl přihlášený, ale v Nových Dvorech, kde jsem pracoval. Byl jsem na obědě u rodičů, ale naši rozhodli, abych utekl, že tu nejsem evidovaný a že mě nebudou hledat. Chlapy naložili na auto a odvezli do tělocvičny ve Voticích, kde je drželi celou noc. Kdo nemohl stát s rukama na zdi, tak ho ztřískali, což se stalo dědovi. Táta tam byl taky, ale nějak to snesl. Byl to zkrátka masakr hodný esesáků.

Co se dělo při střelbě na návsi?
     Odnesl to tajemník Václav Růžička, kterého příkladně na vsi zmlátili, odvedli dolu k potoku a zastřelili. Druhý byl řídící učitel v miličínské škole Václav Pavlík, zastřelili ho na mezi u hřbitova. Ty chlapy, které vezli do Votic, tak za Horní Stříteží dva seskočili z auta. Josef Matoušek, ten sedlák a vojenský poručík, taky ho zastřelili. Za ním pak seskočil ještě Karel Dvořák. Toho nezastřelili, ale zasáhla ho dávka z kulometu. Druhý den, když už tu byli Rusové, jsme ho šli hledat. Doplížil se do jedné z okolních vesnic. Měl záda, jako když vezmete žhavý železo a tím mu je zmrskáte. Ty kulky, jak šly po kůži a ne do těla, tak ho celého spálily. Ale přežil. Pak ještě v poli zastřelili mého kamaráda Járu Šťástků. Jel se na kole podívat, co se děje ve Vožici.

Kdy se vrátili zajatí chlapi
 z Votic?
Druhý den. Vrátili se postupně všichni, ale zdecimovaní. Děda měl přeražený obě ruce, samá podlitina, hlavu rozbitou a zlámanou i nohu. Přivezl ho někdo na voze se slámou. To, když člověk všechno vidí na vlastní oči…

A dění po květnu roku 1945?
Vše se začalo vracet k normálu. V září jsem nastoupil do třeťáku a za jeden rok jsme museli absolvovat vše, co jsme ne vlastní vinou zameškali a odmaturovat. Okamžitě nastoupil do školy profesor na výuku angličtiny. To nebylo za Hitlera absolutně možný. Když si na to vzpomenu, tak to bylo od těch profesorů operativní, že hned reagovali.

A co vysoká škola?
V roce 46 jsem se zapsal na práva v Praze a v únoru 1948 nastal komunistický převrat. To se ještě nic nedělo, ale v září, když jsme přišli do školy, tak si mě zavolali na studijní oddělení a pravili: „Milí studente, musíme vám sdělit nepříjemnou zprávu. Musíte studium ukončit. Nejste kádrově a politicky zdatný a spolehlivý k tomu, abyste po vystudování právnické fakulty zastával to správné právo." No nic. Vrátili mi index. Šel jsem tam znovu a ptal se, proč nesmím studovat. Sekretářka řekla: „Když to na mě neřeknete, tak já vám to povím. Přišel na vás kádrový posudek z místa trvalého bydliště. Jste katolicky vychovaná rodina, otec zavilý nepřítel družstva, stýkáte se s farářem."



Tak jste si musel hledat práci.
     
Zůstal jsem v hlavním městě a vše si uspořádal. 
V roce 1955 jsem se oženil
a s manželkou Zdeňkou jsme spolu doposud. Co se týká rodiny, jsem spokojený. Máme děti, vnoučata. Jinak jsem měl dost velký štěstí. Dostal jsem totiž za úkol, když mě vylučovali z práv, že musím nastoupit do strojírenského závodu, abych si prý opravil politický profil. Našel jsem si s maturitou ouřednické místo v ČKD, kde byl bezvadný ředitel Ježek. Byl samozřejmě zavázaný straně a vládě, ale jinak fajn chlap bez nějakých úchylek. Já jsem si s ním rozuměl a přišel rozkaz shora, dodat kádra na posílení centrálního řízení. To bylo v roce 1956. Zavolal si mě a řekl, že místo je moje.



To nevadilo, že nejste straník?
     
V životě jsem v žádné straně nebyl, nejsem a ani už nebudu. Hned jsem mu to připomněl. „To je v pořádku, věřím, že se tam nezkazíš," řekl mi. A šoupli mě na ministerstvo financí do pozice finanční garant ministerstva těžkého a všeobecného strojírenství. Působil jsem tam tři roky, a pak jsem musel přejít na tehdejší federální ministerstvo pro vědeckotechnický a investiční rozvoj.

Co mělo toto ministerstvo na starost?
Počínaje akademií věd přes výzkumné ústavy až po realizaci výsledku vývoje výzkumu včetně zdravotnictví a financování. Druhá působnost tohoto ministerstva byla státní investiční výstavba a právě tam jsem se dostal. Působením osudu do party právníků, se kterými si dodnes dobře rozumím, a měli jsme na starost tvorbu stavebního zákona. Ten byl v té době ještě v torzu a navíc pokroucený. Tehdy se napravovoval.

Dostal jste se vlastně k tomu, co jste chtěl dělat za studií.
Z hlediska práva byl v zákoníku neustálý pohyb. Směřovalo to k pojetí vlastnického práva, ale vlastnické právo, pokud jde o investice, byly státní investice. Politickým vývojem vznikly jiné podmínky. Stát tehdy převzal stavební činnost, což trvá dodnes, ale byla masivnější. Podmínky pro výstavbu se musely nějak regulovat. Stavěly se paneláky… a vše měly pod palcem státní podniky.
I já si dost těžko vybavuji nějaké odlišnosti diktatury.

Můžete být konkrétnější?
Rusové potřebovali v rámci vývoje odzkoušet tisícimegawattové turbíny do atomové elektrárny. I obrátili se na Československo. Jenže nikdo s tím neměl zkušenosti. Rozhodlo se tedy v Moskvě, že se za to u nás postaví Temelín a tam, že se vyzkouší. I stalo se.

A proč se tak stalo?
     
Rusové věděli, že blízko Temelína je voda. Atomová elektrárna potřebuje nesmírně veliké množství vody na chlazení. I stalo se v Hněvkovicích. Odtud tahají vodu potrubím. Věděli, že tyhle obří turbíny lze vyrobit pouze v Česku, a to v Plzni ve Škodovce. Dalším důvodem bylo, že turbíny budou obří, tak je nelze dopravit na dálku a Plzeň je nejblíž po ruce. I stalo se. A tak vznikl Temelín.



Vy jste tehdy už působil jako poradce ministra pro vědeckotechnický a investiční rozvoj.
     
Ano. I přesto jsem napsal ke stanovisku projednání ve vládě různé připomínky. Tehdejší ministr Ladislav Šupka to tam nesměle přednesl, ale nebyl sám, byli i jiní z dalších rezortů a nastalo dusno. Protože ve vládě byli nasazení ruští špioni, tak okamžitě vyslali depeši do Moskvy, že Češi mají námitky proti výstavbě. Gustav Husák musel obratem nastoupit v Moskvě, kde dostal „céres". Ještě ten den se vrátil a všichni byli v pozoru. „Všechno ostatní počká a Temelín musí být na prvním místě," zněl pokyn.

Měl jste zajímavé povolání. Byl nebo vlastně jste spokojený?
Práce mě uspokojovala. Měl jsem možnost se dostat, jak se říká, do nejvyšších pater. Po sametové revoluci se v rezortu měnili ministři, až ho v roce 1992 rozcupovali. Vzniklo z toho vlastně dnešní ministerstvo životního prostředí. To, že jsem měl možnost dělat tuto práci byla taková moje satisfakce za vše předchozí.

Na koho rád vzpomínáte? Kdo vás ovlivnil?
Na Valtra Komárka. Byl to výborný člověk a pomáhali jsme si, když bylo potřeba. U něj jako podřízení seděli Václav Klaus a ejhle, náš nynější prezident Zeman. Komárek jim dával kapky. (smích). Mojí spřízněnou duší v oblasti práva byl bývalý ombudsman doktor Motejl. Vzájemně jsem se ovlivňovali a jednali o formulacích do vyhlášek a právních předpisů, které musely projít mezi ministerstvy, až do jejich vydání. To vše byly takové moje, řekl bych, záležitosti, ve kterých jsem se pohyboval a kterých se dnes vyžívám.

Na důchod jste se vrátil do Nové Vsi, ale stále pracujete.
Práce mě baví, protože se lidé na mě obracejí s nejrůznějšími případy. Sousedi a známí si chodí pro rady v oblasti stavebního řízení a majetkoprávních vztahů. Nedovedete si představit, jak jsem musel bojovat s lidskou blbostí, co vše si vymýšleli na katastrálních úřadech. Teď už je to ale lepší. Vše je otázkou lidí a vzájemného přístupu. Tyhle věci mě baví. Nedělám to pro peníze, ale protože se na mě obrací přátelé nebo i spolužáci ještě z obecné školy a protože vidím, že jim můžu pomoci.