To se konalo jen pár dní před pádem komunistického režimu v Československu. Setkal se tu také s papežem Janem Pavlem II., který brzký konec vlády jedné strany předpovídal. I na toto proroctví nedávno zavzpomínal prezident České křesťanské akademie a letošní laureát prestižní Templetonovy ceny Tomáš Halík ve studentském kostele sv. Rodiny v Českých Budějovicích.

Nepřipadaly vám tehdejší překotné události po svatořečení Anežky České v listopadu 1989 v Římě trochu jako zázrak?
Jako teolog se snažím se slovem zázrak zacházet šetrně a odpovědně. Pokud ale chceme vyjádřit, že v dějinách je vždycky ještě něco jiného než jenom mechanický výsledek politických a ekonomických tlaků, že je něco skutečně podivuhodné, co právem zakoušíme jako dar a nad čím projevujeme podiv a vděčnost, pak v tomto smyslu to rozhodně zázrak byl.

Koncem 80. let jste byl i u zrodu důležité aktivity věřících Desetiletí duchovní obnovy národa, na jejíž význam se už zapomíná. Paměť možná oživí i kapitoly z vaší nové knihy Obnovíš tvář země, která právě vychází. Jaké texty v ní čtenáři najdou?
K výročí pětadvaceti let  pádu komunismu a získání svobody jsem do téhle své staronové knihy shromáždil texty některých proslovů, přednášek a článků. Vznikly při různých příležitostech v dramatickém roce 1989, kdy jsem poprvé mohl vystupovat na veřejnosti, a pak v následujících deseti letech. Jsou to texty, v nichž jsem předkládal různé reflexe, vize a inspirace a přemýšlel nad vývojem společnosti a církve. Výběr textů jsem uvedl aktualizujícím úvodem a opatřil heslářem, kde se k událostem, o nichž se mluví, vyjadřuji. Jde o události, které už často mladé generaci mnoho neříkají, jako bylo i Desetiletí duchovní obnovy národa nebo svatořečení Anežky České.
V knize proto vysvětluji, co  za události to bylo, a přidávám k nim určité osobní vzpomínky, aby byl patrný životní kontext textů.
Jsem zvědavý, jaký bude mít kniha ohlas, neboť jde o svědectví člověka, který byl spoluúčastníkem tehdejších událostí, ale zároveň se je snažil reflektovat očima sociologa, teologa a filozofa. Jde o určité svědectví doby a doufám, že zaujme nejen historky, ale i lidi několika generací. Jak těch, kteří ty události prožili, tak těch, kteří by se o nich měli něco dozvědět, protože patří k dějinám a spoluutvářejí naši současnost.

S mladými jste jako vysokoškolský pedagog a kněz v kontaktu nepřetržitě již od roku 1990, kdy v Praze vznikl studentský kostel Nejsvětějšího Salvátora a později i akademická farnost, kterou vedete. Určitě vás těší množství lidí, které vaším studentským kostelem prošlo, že?
Držel jsem se zásady, kterou mi řekl můj duchovní učitel o mých čtyřicátinách.  Do čtyřiceti let se drž se starými a od čtyřiceti s mladými! Já  to vlastně naplnil, protože  jsem vyrůstal v prostředí starších lidí. Když jsem se narodil, mé mamince  bylo 45 let a otci skoro padesát.
Po pádu komunismu mi bylo krátce po čtyřicítce, když se mi otevřela možnost pracovat s mladými lidmi jak na Karlově univerzitě, tak v univerzitní farnosti. Skutečnost, že jsem mladým zasvětil svůj život a věnoval převážnou část své energie a času, byla i projevem vděčnosti za to, že studenti sehráli tak významnou roli v převratných událostech roku 1989. Zároveň je má činnost jakousi stálou vzpruhou, protože  studentské prostředí nedovolí mentálně zestárnout. Snad mně studenti mají za co poděkovat, ale já jim také za mnohé vděčím. Při různých příležitostech se setkávám s absolventy naší univerzity a zejména s těmi, které prošli naší studenskou farností. Nedávno jsem byl v Bruselu a během tří dnů jsem potkal dvanáct lidí, kteří se ke mně hlásili a kteří tam pracují  v různých strukturách Evropské unie, na českém velvyslanectví  nebo v dalších  zastoupeních. I na jiných kontinentech, třeba v Africe či v Jižní Americe, jsem se na našich zastupitelstvech či v různých charitativních institucích setkal s lidmi, kteří prošli Salvátorem a ke mně se srdečně hlásili. Za to jsem velice vděčný.

Za svou dlouholetou činnost jste získal mnohá významná mezinárodní ocenění. Letos na jaře jste se stal laureátem prestižní Templetonovy ceny a počátkem listopadu po vás pojmenovali posluchárnu na Oxfordské univerzitě, kde jste v minulosti působil jako hostující profesor.
Uvědomil jsem si, že je to velký morální závazek. Plynula mi z něj velká zátěž odpovídat na pozvání zahraničních akademických institucí, z nichž některá nelze odmítnout, a praktické kroky při zřizování nadačního fondu a Institutu dialogu. Teď v Anglii jsem při svém prvním proslovu na Oxfordské univerzitě za přítomnosti rektora vzpomenul svoji první  návštěvu v srpnu 1969, pouhé dva dny před okupací, což jsem v té době nevěděl. Samozřejmě jsem tehdy netušil,  že tu jednou ponese posluchárna moje jméno a že tam bude viset můj portrét. Reagoval jsem na to s humorem. Řekl jsem, že chápu, že je to snad kvůli Templetonově ceně, kterou jsem dostal. Ovšem na Oxfordské univerzitě je několik nositelů jak Nobelovy, tak Templetonovy ceny, a zdaleka ne všem se takové pocty jako mně dostalo. Té se dostává zpravidla až po smrti, tak jsem se nejdříve všem omluvil, že dosud žiji.

V zahraničí vaši práci oceňují zřejmě víc než u nás doma, kde patříte i díky publikační činnosti k nejznámějším teologům. Jaké si myslíte, že má křesťanská církev úkoly v současné české společnosti?
Při zdejší přednášce jsem hovořil o jedné iniciativě, na které jsem se podílel a které jsem zasvětil řadu let života. Jde o projekt Desetiletí duchovní obnovy národa, jehož smyslem bylo ukázat nebo probudit v církvi vědomí odpovědnosti nejen za své vlastní instituční zájmy, ale také za dobro společnosti jako celku. Chtěl jsem, aby touto iniciativou církev ukázala, že jí záleží nejen na vlastních ovečkách, ale i na společnosti jako takové. Tenhle projekt ale zůstal z velké části nenaplněn. Myslím si, že zodpovědní lidí v církvi by si měli dnes uvědomit, že sice klesá počet těch, kteří se jednoznačně hlásí k církvi a identifikují se s ní,  ale že zároveň klesá i počet dogmatických ateistů a narůstá počet lidí, kteří jsou duchovně hledající. Myslím si, že budoucnost církve a do značné míry i duchovní atmosféra společnosti závisí na tom, jestli církev najde způsob, jak oslovit právě tyto hledající. Nemyslím si, že k hledajícím lidem bychom měli přistupovat jako ti, kteří už jsou majiteli veškeré  pravdy, ani s úmyslem udělat z nich standardní katolíky nebo evangelíky. Měli bychom s nimi jít kus cesty v upřímném dialogu, nabídnout jim něco z duchovního bohatství, které v sobě církev nese, něco z její velké morální, intelektuální a spirituální tradice, ale zároveň bychom měli respektovat u těchto hledajících jejich svobodu a do jaké míry chtějí být církvi blízko, nebo daleko. Myslím si, že i my, kteří patříme do rodiny církve, se od těchto hledajících můžeme také mnoho naučit. Máme si uvědomit, že víra není žádná uzavřená ideologie, ale duchovní cesta, která vyžaduje nezastavit se a snažit se jít pořád na hloubku a pořád hlouběji rozumět. Domnívám se proto, že bychom neměli vystupovat jen způsobem monologu, ale pečovat o dialog ve společnosti a být partnery v dialogu pro duchovně hledající lidi.

Morální autoritou, jež nyní ve společnosti chybí, byl i Václav Havel, který se zasazoval o dodržování lidských práv doma i ve světě. Sledujete postoje českých politiků i prezidenta, kteří se od něj v názorech tak liší?
Mám skutečně obavy, že v naší domácí i zahraničí politice jsou určité velmi nebezpečné rysy. Poklonkování před Východem, třeba nekritický vztah k Číně a prezidentovy výroky, že se v Číně učí jak stabilizovat společnost, mi připadá skandální. Stejně tak mi připadá hanebný i nejasný vztah k ruské agresi na Ukrajině, protože si myslím, že se jedná o věci, které jsou velmi nebezpečné. Prezident Putin tak pomáhá ožívat nacionalismus a nostalgii po ruském imperialismu a sovětské říši. Bohužel tyhle síly v Rusku nerozumějí ničemu jinému než velmi energickému NE! případně určitým sankcím. Myslím si, že demokratické státy Evropy by měly jasně vyjádřit, že s Putinovou politikou nesouhlasí. Jenže z některých vyjádření představitelů našeho státu mám bohužel pocit, že se tak neděje.