Prachatice – Nebýt dobové cenzury, možná se mohla pozapomenutá hudební komedie Bylo nás deset stát jedním z prvních filmů, který  pranýřoval nepořádky, šlendrián a hlouposti v armádě ve stylu Černých baronů.

Jenže se tak nestalo. Snímek je satirický jen okrajově, vynikají hlavně hudební čísla tehdy už několik let tvořící dvojice Jiří Suchý a Jiří Šlitr. Právě ve filmu Bylo nás deset se jejich skladby objevily vůbec poprvé. Teprve pak následovaly snímky Konkurz, Kdyby tisíc klarinetů, Zločiny v šantánu nebo Jonáš a Melicharová.

Velké náměstí v Prachaticích. Herec vchází do podloubí v horní části, dnes je to Klášterní ulice.Pro seriál Jihočeské filmování je nejpodstatnější, že exteriéry první části snímku pocházejí z jihočeských Prachatic a jejich tehdejšího blízkého okolí. Právě v prachatických kasárnách nováčci založí umělecký soubor ještě před tím, než je odvelí do Brna.


Filmoví vojáci procházejí
 v Prachaticích historickým jádrem, konkrétně kolem Dolní brány a tamní (dnes opravené) kapličky. Na plátně je několikrát pěkně vidět Velké náměstí s kostelem svatého Jakuba, prachatickým muzeem, Národním domem. Když vojáci cvičí na louce, jedná se o místa, kde v současné době stojí Základní škola v Národní ulici. V pozadí se přitom opět rýsuje kostel.

Ve filmu zazněly tyto písně:Zčervená, Léta dozrávání /Obnošená vesta/, Co je to blues, Blues pro tebe, Potkal potkan potkana, Honky tonky blues, Tak jako ten Adam, Píseň o rose, Píseň pro Zuzanu, Ach, ta láska nebeská, Chybí mi ta jistota.

Režisér A. Kachlík (* 1923) ve „filmu o filmu" zmínil, že 
s námětem knihy Bylo nás deset vyhrál literární soutěž. „Než to ale vyšlo, vojenská cenzura mi vyškrtla to, co později uspělo v Černých baronech. Ostrá kritika z toho vypadla, ale něco tam zůstalo. Když jsem předložil scénář, zase ho osekali. Původní myšlenka ostře kritického filmu 
o armádě zmizela. Cestou humoru tam přece jen nějaký kritický tón zůstal," uvedl Antonín Kachlík, který později získal pověst normalizačního režiséra.

Podle jeho názoru se mladý muž na vojně naučil strádat a snášet ponižování. Námět filmu čerpal režisér z vlastního života, kdy na vojně založil cimbálový soubor, aby se dostal ven z kasáren.

Na natáčení snímku vzpomíná Jiří Suchý, jemuž utkvěla v paměti především Olga Schoberová, nebo to, že herce filmaři zkropili umělý deštěm. 

Byli jsme pacifisté, píše legenda pro DeníkSnímek měl být kritický k poměrům v armádě, mazáctví atd. Ostrý tón se z děje cenzorsky vytratil.Když nás režisér Antonín Kachlík přizval k natáčení filmu Bylo nás deset, měli jsme před sebou natáčení  filmu jiného – Kdyby 1000 klarinetů. Docela nás pobavila představa, že ve dvou filmech budeme hrát vojáky, přestože jsme byli v jádru pacifisté.

Nicméně jsme na nabídku přistoupili, a když jsme spatřili před kamerou jistou Olgu Schoberovou, nelitovali jsme. Trochu jsme litovali, když nás kropili vodou jakože prší.

Poznali jsme se tam s řadou dalších herců – s panem Jaroslavem Satoranským, Ctiborem Turbou,  Jiřím Zahajským, Jiřím Krampolem či Václavem Postráneckým. Ale hlavně ta Schoberová! :)
                                                                                                                              S úctou vzorný Suchý

K filmování musel režisér Olgu Schoberovou přemlouvat

Olga Schoberová hrála ve filmu Bylo nás deset druhou přítelkyni Dášu vojína Čiperky v podání Jaroslava Satoranského.Česká „Brigitte Bardot" nebo „Ursula Andress" Olga Schoberová  se narodila 15. března 1943 za protektorátu. Vyrostla z ní žena s mimořádným sex–appealem. Čekala ji proto kariéra modelky 
a herečky. Dostala se k ní trochu náhodou, neboť jednou zaskakovala při fotografování za svou starší sestru, modelku a příležitostnou herečku Evu Schoberovou.

Prvním snímkem, kde se Olga objevila, byla málo známá hudební komedie Bylo nás deset. Tehdejší fakturantku pražského Technomatu si pro roli Dáši, přítelkyně hlavního hrdiny vybral režisér Antonín Kachlík. Ten si jí všiml na reklamních fotografiích a  údajně ji zpočátku musel pro natáčení přemlouvat. Na plátně nakonec nemluví svým hlasem, byla nadabována Evou Klepáčovou.

A pak už se její role rozjely naplno. Snad každý zná její nevinnou dívenku Winnifred v parodii Limonádový Joe aneb Koňská opera (1964). Ve stejném roce v 21 letech Olga Schoberová pózovala jako první Češka pro  pánský časopis Playboy. Zvolil si ji prý přímo majitel magazínu Hugh Hefner.

Po natočení komiksové komedie Kdo chce zabít Jessie? (1966) se Schoberová definitivně stala ženským sexsymbolem 60. let.Pak se jí otevřel západní filmový trh. Točila v Německu, Itálii, Rakousku a Francii jako Olinka Bérová nebo Olly Schober. Ve Velké Británii byla jako první herečka z východního bloku představena britské královské rodině .

Celkem se objevila v titulcích 25 snímků, ale mnoho 
z nich zapadlo. Diváci vzpomínají na její role v českých titulech: komiksové sci-fi Kdo chce zabít Jessii? (1966, postava Jessie), bláznivé komedii Pane, vy jste vdova! (1970, herečka Molly Adamsová) nebo komedii Adéla ještě nevečeřela (1977, Karin). Posledním filmem Schoberové byl dobrodružný česko-bulharský snímek Vrak (1983, Klára). Dříve dvakrát vdaná herečka je rozvedená a bydlí v ústraní v Praze. Její dcera Sabrina žije v USA a živí se jako kostýmní výtvarnice.