Nejraději by asi žil na Šumavě, jakou zná už jen z vyprávění pamětníků a knížek Karla Klostermanna. Podnikatel František Talián, úspěšný majitel realit, tiskárny a několika nakladatelství, která vydávají učebnice, mapy, ale i např. Učitelské noviny, týdeník Naše rodina, se narodil v roce 1948 v Boubské u Vimperka.

Kraji svých předků, kteří do Čech přitáhli s napoleonskými vojsky, teď investicemi do pobořených stavení vrací tvář, na kterou lidé bývali zvyklí. Jeho jméno najdeme nebo se skrývá pod opravenými šumavskými hotely, 
schwarzenbergskými fořtovnami, kapličkami a křížky, pomníčky k uctění památky převaděčům, kteří zachraňovali po únoru 1948 nepřátele komunistického režimu před vězením, doly nebo popravou.

„Mí předkové se do jižních Čech dostali zřejmě s napoleonskou armádou, takže jak jméno napovídá, jsme původem z Itálie. Zůstali tady Taliáni, podle plavých vlasů zřejmě odněkud ze severu země, kteří se tu oženili. Nedávno měl náš rod sraz, jsme poměrně rozvětveni.
Jsem ročník 1948, narodil jsem se 7. března stejně jako prezident T. G. Masaryk. Byli jsme nepohodlní komunistickému režimu, vystěhovali nás z našeho domu, tatínek byl v roce 1954 odsouzen do vězení. Byl z vězení chudák tak zdecimovaný, že se dožil nízkého věku a v roce 1977 zemřel. Později jsem tatínkův rodný dům zpětně odkoupil, musel jsem ho ještě zaplatit komunistům, kterým mezitím připadl. Tatínka jsem pak i soudně rehabilitoval.

Nemohl jsem jít na gymnázium, tak jsem šel na průmyslovku do Písku. Pak jsem dělal manuálně, pracoval  dva roky na montážích, stavěli jsme letiště v Praze-Ruzyni. Po roce 1968 jsem se dostal na právnickou fakultu a tu jsem v roce 1974 ukončil.

Po vojně jsem byl zaměstnán na ministerstvu zdravotnictví. Chodil jsem na filozofické přednášky bratří Dušana a Milana Machovcových a profesora Jana Patočky. Když jsem mu byl v březnu 1977 na pohřbu, lapili mě tam na hřbitově na Markétě v Břevnově estébáci. Zeptali se mě, kde jsem zaměstnaný. Řekl jsem, že na ministerstvu zdravotnictví. Byl jste zaměstnaný! odpověděli, a také že ano. Přišel jsem zpátky do práce a šéf už byl podělaný: Hele, mám pokyn, že musíš okamžitě skončit. Ptal jsem se, proč, vždyť jsem byl jen na pohřbu, tak ať mi dá tedy dovolenou. To nestačí, všechno je nafilmovaný, mám pokyny tě propustit. Tak jsem šel.

Rok jsem byl doma a přeložil asi 15 knížek pro děti na své či cizí jméno. Byly pro podnik Zahraniční literatura, hloupé dětské knížky, vydané v lido-demo, ale nějakou kačku mi překlady přinesly. Pak se nám narodil kluk Tomáš, tak jsem se přihlásil do Městské knihovny, kde jsem jako knihovník dělal různé pořady. Vydržel jsem tam rok, byl jsem dobře zašitý. Dělal jsem pak různé práce, většinou v kotelnách. Topil jsem v pojišťovně s profesorem Zdeňkem Jičínským, znal jsem z kotelny řadu chartistů.

Pak jsem se dozvěděl, že se utopil právník ve Státním pedagogickém nakladatelství, což byl monopolní výrobce učebnic, a já se na místo přihlásil. Ředitelem byl pan Satrapa, komunista, dělnický kádr, ale typ člověka, který mi nevadil. Byl sprostý, nadával, ale zase se u něj ukrývala spousta zajímavých lidí, třeba literární vědci, kteří by se tehdy nikde neuchytili.

Přišel jsem k němu, že se ucházím o místo. Ty jsi ze Šumavy, tak jak se dělají škubánky? vybafl na mě. Náhodou jsem to věděl a dodal jsem, jak táta vyprávěl, že celou válku jedli škubánky a jak  se těšil, že až válka skončí, odepne pásek, nechá si škubánků navařit škopek a bude do nich mlátit, dokud nějaký zbudou. Satrapa se smál a řekl, že jsem vstupní pohovor úspěšně absolvoval a že jsem přijat. Nastoupil jsem, což byla šťastná osudová náhoda. Když pak už to nebylo snesitelné, abych tam dále pracoval, a byl jsem ve výpovědi, přišel listopad 1989.

Šumavský rodák František Talián, úspěšný podnikatel a donátor mnoha projektů, je milovníkem starých časů.
Kmenově jsem byl ještě ve stavu, takže jsem mohl hned v lednu navázat na soukromé podnikání a začal vydávat učebnice ve svém nově založeném nakladatelství Fortuna. Přes noc jsme s pozdějším ředitelem Českého rozhlasu Vlastimilem Ježkem vydali Historii v nepokřiveném zrcadle, ukázky exilové literatury v knize Čtení bez cenzury nebo Co v učebnici nebylo. Neměl jsem ani korunu, maminka mi půjčila 80 tisíc, a to bylo vše, s čím jsem začal. Dohodl jsem se s tiskárnou, že mi počká, až mi zaplatí odběratel, tehdejší Knižní velkoobchod. Vydal jsem knihu, bylo jí 200 000 výtisků, stála 19 korun.

Přišel jsem do spořitelny, kde stáli v předklonu. Měl jsem předtím věčně debet, s třítisícovým platem právníka jsem nevystačil. Klaněli se a divili, jak je to možné, že mám na účtě prakticky přes noc hned několik milionů.

Začátky byly skvělé. Vydal jsem i Boba Hurikána. Mám ho rád, začínal jsem jako tramp. Na první dovolenou jsme jeli se ženou Jarmilkou na Slovensko. Žena vzala hliníkový rozkládací stoleček a na něj dala Boby Hurikány. Něco jsme prodali u stanice metra a vydělali si na cestu vlakem. Na Slovensku jsme si užili překrásnou dovolenou a zase jeli zpět. Našel jsem tam zálohované láhve a v Praze na nádraží jsem je vrátil, abychom mohli vyzvednout stoleček z nádražní úschovny. Žena pak zase prodala první tři knížky, já peníze vzal a letěl koupit dvacet deka bramborového salátu, protože jsem měl hlad jako kuna. Byly to fantastické, krásné doby.

Vzpomínám teď na své začátky tady na Bučině, kde jsem postavil hotel Alpská vyhlídka. Bučina je místo mých snů a pro mě důkazem, že existují kruhy, které se uzavírají.

V roce 1977 jsem se dostal na devizový příslib do Bavorska. Šel jsem jako tramp pěšky, s batohem. Bylo to kouzlené a romantické. Přicházel jsem k Bučině z druhé strany, od bavorské Finsterau. Stál jsem u závory, místo nebylo zarostlé jako teď, a viděl bývalou Pešlovu chatu, kde tenkrát byli rozvědčíci a odposlouchávací služba a štěkali odtud péesáčtí vlčáci.

Opřel jsem se o závoru a ten obraz  mi utkvěl v paměti navždy. Jeřabinu v ohybu cesty vidím dodnes, pořád tam stojí. Představoval jsem si různé osudy lidí, kteří touhle cestou prošli – naposledy do odsunu. Kdysi dávno tudy chodili kupci, vedla tudy zlatá stezka, počátkem října 1938 tudy zase 9. německá divize obsazovala československé pohraničí.

Cítil jsem fluidum toho místa, které na mě úžasně zapůsobilo. Šel jsem dolů podél vody, místem, které je dnes vymlácené od kůrovce, přitom tam býval nádherný les. Potkali mě němečtí strážci hranic, pistole nízko u boku a varovali mě: Dál nechoďte, tam vás Češi zastřelí! Cítil jsem se rozechvělý stejně jako dnes, když přijedu do příhraničního pásma, tam, kde naši říkávali Na Němcích. Kolikrát jsem tam vstoupil a pokaždé mě péesáci chytli, několikrát jsem spal na rotě a hádal se s nimi. Jako mladý právník jsem si myslel, že mám pravdu. Namítal jsem, že tzv. příhraniční pásmo nemá žádnou oporu v zákoně, ale nebylo mi to nic platné.

V těchto místech jsem cítil vždy napětí a chvění a cítím je i dnes. Věřím, že jsou osudová místa. Znovu se objevují příběhy, které mě od dětství provázely, četl jsem je nebo slyšel vyprávět od tatínka a  lidí, co už nežijí. Třeba, jak  převáděli přes hranice lidi přímo tady pod Bučinou.

Takhle mi Bučina z mládí utkvěla v paměti, a pak jednou přišla žena Jarmilka a ptá se: Víš, že se prodává Bučina? Vyletěl jsem málem z kůže a říkám, že to není možné. A opravdu, ve vývěsce realitní kanceláře v Blatné stálo, že Bučina je za milion korun. Okamžitě jsem tam letěl, abych zaplatil, a stále si říkal, že to snad není pravda. Ale byla, inzerát dali restituenti pana Pešla, který měl před válkou na Bučině jedinou českou chalupu – Pešlovu chatu. Potomci ji získali zpět, jenže nedostali úvěr na opravy, tak ji museli prodat.

Když se dívám kolem, pořád mi připadá neuvěřitelné, že jsem zase zde, dvě stě metrů od hranic, které můžu jen tak přejít. Vzpomínám na vyprávění táty, který byl v sedmnácti letech v německém příhraničí na zkušené, handl se tomu říkalo, a učil se němčinu v hotelu Reif, tehdy největším na Šumavě, v Kunžvartu čili nyní ve Strážném. Vzpomínal,  jak jezdili pro pivo s koňmi přes hranici do bavorského Freyungu, já mu nevěřil a říkal si, že to není možné. Chodili jsme pak různými místy a táta mi ukazoval, kde dřív stávaly chalupy lidí, které si pamatoval.

Šumavský rodák František Talián, úspěšný podnikatel a donátor mnoha projektů, je milovníkem starých časů.

Když na Bučině sedím, pociťuji stále cosi nepatřičného, že tu můžu být, a jestli je to vůbec pravda. Moje žena Jarmilka, která se už nedožila dokončení a otevření nynějšího hotelu Alpská vyhlídka na Bučině, mi říkala: Fanoušku, tady ti to půjde samo. Tohle je místo, jakých je málo. Je to Boží místo. Měla pravdu. I co se týká podnikání je Bučina místo, kam chodí spousta lidí a hodně jich cítí totéž, co já. Chodí tam za mnou z Bavorska i poslední dva odsunutí rodáci z Bučiny, kterým je už přes osmdesát let.

Zelenou Šumavu, jaká byla do odsunu Němců v roce 1946, považuji za krásnou. Když  ještě byly louky loukami, nikde žádné účelově udělané  tzv. mokřady, zarostlé plevelnými stromy – osiky, olše nebo jívy, které se uchytily na zbořeništích německých domů. Na Šumavě mi chybí polosamoty a samoty, osady, obyčejné louky. Stav, co byl do války, dá jen těžko někdo dohromady, protože život lidí je jiný, než býval. Ačkoliv v Bavorsku to pořád existuje, ještě tam jsou kovozemědělci, co mají pět šest hektarů. Kdyby byla Šumava aspoň z poloviny taková, jako kdysi. Aby zde byly statky, nádržky na plavení dřeva, lesní cesty a pěšiny, farmy do pěti hektarů, aby louky byly zase loukami. Historický ráz zdejší krajiny se ale úplně změnil.

Jsem na Šumavě skoro víc než v Praze, rekonstruujeme  bývalou Strunzovu pilu na Kvildě, kterou jsem koupil. Potřeboval jsem prostorný objekt, kde udělám hodně věcí, které na Kvildě chybí. Bude tam velký bazén, bowling, squash, kavárna. Chci zde i rašelinné lázně a letní ležení na břehu mladé Vltavy.

V Praze mám dál své podniky, vydávám i týdeník Naše rodina, který jsem před lety koupil a zachránil před zánikem. Souvisí to i s mou povahou a přístupem. Líbí se mi, když se dobré věci nemění a trvají, jenže ony nikdy netrvají. Kdyby tak existovala jistota, že něco navěky zůstane tak, jak bylo. Tak je to ale v životě se vším, že se všechno mění – lidé, vztahy, krajiny, stromy, chalupy. A to je to, co mě trápí.

Naše rodina je zrovna takový relikt minulosti, který byl krásný. Byl to jeden z nejčtenějších časopisů, měl náklad 180 000 výtisků. Myslím si, že i dnes  je velmi dobrý, říkají to všichni, ale nevím, dokdy ho udržím. Dokud budu vydělávat jinde, udržím ho. A jestli se s ním budu muset rozloučit, což by mě hodně mrzelo, nasypu si popel na hlavu.

Nemám naštěstí problém
s financemi, neměl jsem nikdy úvěry a vše, co v šumavském regionu stavím, platím ze svého. Mám ale obavu i o dočasnost mých nakladatelství učebnic, protože nás nakladatele drtí technika a její elektronická forma. Nevěřím ale, že by knížka v tištěné podobě, čtení s barvami a vůní, přehlušily nové tablety.

Věřím, že všechno je otázkou náhody, osudu, že přijde ten správný čas a vy jste zrovna tu chvíli na správném místě. Jako se to stalo mě, když jsem končil ve Státním pedagogickém nakladatelství a začal pak vydávat  knížky – učebnice namísto něho.

Byl jsem teď v Albánii a sestavoval knihu svých básniček, úvah a povídek. Příští rok ji pokřtíme. Výběr Albánie není náhodný, zase jsme u uchovávání něčeho dávného a vracení se do kruhu. Je to tam ještě jako kdysi, lidé žijí postaru, dodržují tradice, s oslíky vozí klacky a snopy obilí. Rád bych se proto podíval i do rumunského Banátu.

Můj velký přítel malíř Jan Kristofori, který si odseděl sedm let a zemřel v roce 2004, pocházel z Mukačeva. Teď se chceme s panem senátorem, starostou Hluboké Tomášem Jirsou, jemuž dělám poradce, vypravit na Podkarpatskou Rus. Přispěl jsem tam mojí hospodyni, která se starala o mou nemohoucí maminku, na koupi bytu, takže máme v Užhorodu kde bydlet. Podkarpatská Rus, Albánie a Banát jsou pro mě totiž  stejnou nostalgií, jakou mám rád. Jsem laudator temporis acti."