Rybář Oldřich Pecha starší se motá kolem vody, ryb a rybníků minimálně pětašedesát let. Rád vzpomíná na své rodiště, Žirovnici na Pelhřimovsku. „Žirovnice je obklopena rybníky, v nichž jsem jako kluk zažil mihule, sekavce, pískoře, spoustu raků," řekl muž, který si odjakživa přál, aby měl syna a ten pokračoval v rodinném řemeslu.

Vyrostl jste v kraji rybníků…
Žirovnice se nachází na rozhraní Vysočiny a jižních Čech, ale určitě to kraj rybníků je. S tamními rybníky a potoky jsem byl sžitý. A upřímně se přiznávám, že jsem i pytlačil. To víte, rybářské kroužky tehdy nebyly a tohle bylo moje vyžití. (smích)

Měl jste strach z porybných?
Měl jsem v životě trochu neštěstí. Můj tatínek se v roce 1948 zabil na motorce a já jsem vyrůstal divoce. Tatínek nebyl organizovaný rybář, ale moc rád jedl ryby. Byl akcionářem spolků a při výlovu rybníka dostával ryby. I pro mě byly výlovy úžasným obdobím, kdy jsem ani nemohl dospat a jakmile mi zavonělo bahno z rybníků, už jsem byl ve svém živlu. Facek jsem od porybných schytal hodně, neměl jsem oporu ve svém otci.

Výlov rybníka. Ilustrační foto.Když jste rybu přinesl domů, jak vám ji maminka připravila?
Maminka pocházela z lesácko rybářského rodu, takže ryby perfektně uměla. Pod Žirovnicí je rybník Mlýnský, kde žila velká štika, na níž si mysleli všichni rybáři. Já jsem si nachytal několik pstruhů potočních a nalíčil jsem jednoho na jednoduchou pytlačku. Ta štika mi na to okamžitě skočila. Chvíli jsem ji táhnul říčkou Žirovničkou, chtěl jsem si ji odnést domů, ale to už mi nadbíhali porybní. Schoval jsem se na faru, kde jsem tenkrát ministrantoval. Porybní už si na faru netroufli. Štika ale zůstala panu faráři a pro mě je symbolem na celý život.

Na konci základní školu jste věděl, že chcete být rybářem?
V sedmi letech jsem uměl ryby vytírat. Kousek od našeho domu byl rybník s trdlištěm ryb – plotic, červenopeřic. Když jsem ty ryby chytal, měl jsem nohy olepené jikrami, nosil jsem ty jikry domů a dával je na talíř. Vylíhly se mi malé rybičky. Ve sklenicích od okurek jsem choval střevle, hrouzky a další druhy ryb.

Vás už na škole neměli co učit…
Někdy jsem své zkušenosti přednášel i učitelům, informace například o sekavci nebyly ani tam známy. Sekavec písečný má takové zařízení, že ohne hlavičku doprava, čímž mu vylezou takové zuby a tím omračuje svoji kořist. Zároveň se tím i brání. Pamatuji se, že když nás sekavec kousnul do prstu, tak nám ten prst hned ztvrdnul. Říkali jsme, že nám dal sklovinu.

Kde to byla pro vás největší rybářská škola života?
Měl jsem štěstí, že ve škole ve Vodňanech byl skvělý pedagogický sbor. Profesoři si mě asi oblíbili. Hodně jsem pracoval v kabinetech, kde jsem se zúčastnil experimentů. Chtěl jsem jít na vysokou školu, byl jsem už přijat, ale jako syn živnostníka jsem nedostal kolej, což bylo pro mě fatální. Studoval bratr a maminka byla nemocná a bez prostředků. Privát v Brně stál 500 korun bez snídaně. Chvilku jsem spával po kamarádech a na nádraží, ale pochopil jsem, že takhle studovat nemůžu a vrátil jsem se domů. Rok jsem pracoval jako baštýř. Po vojně jsem byl zootechnikem pro ryby v Telči, kde jsem získal zkušenosti z chovu kapra a candáta. Tenkrát se zrovna zatápělo Lipno a vozili jsme tam spoustu kapřího a candátího plůdku.

Táborský rybník Jordán.V 60. letech jste přišel do štičí líhně v Táboře, odkud se vozily ryby na Hrad. Je to pravda?
Musím to upřesnit. Štičí líheň navštěvovala Hana Benešová, manželka prezidenta Edvarda Beneše. Ráda tu nakupovala okouny, úhoře i kapry na Vánoce. Její šofér Josef Kotýnek byl přítelem našeho vedoucího Václava Janovského, velké osobnosti v rybářských kruzích, ač byl původním povoláním truhlář.

Jak moc se řemeslo změnilo?
Hlavně se změnila produkce ryb. Dříve jsme dělali 350 kilogramů ryb na hektar, dnes v naší firmě dokážeme kolem 700 kilogramů, ale jsou firmy, kde se běžně produkuje kolem jedné tuny ryb na hektar.

Trápí vás, že Češi nejedí ryby?
My to doháníme v naší rodině, kde se ryby konzumují hodně. Mám vzpomínku na svoje děti, když neuměly pořádně mluvit a volaly na manželku, že chtějí „ybu". Manželka jim rybu dávala do pusinek jako ptáčatům. Kvalita našich ryb je v kvalitě bio, které se neustále omílá. Minimálně třetina její potravy je plankton, maximálně ji přikrmujeme potravinářskou pšenicí. Spotřeba ryb jde mírně nahoru, hodně tomu napomáhají zpracovny.

Co máte z rybařiny nejraději ?
Celý život jsem pracoval v líhni, mám nejraději, když se rozmnožují štiky. Ve firmě Štičí líheň jsme dříve produkovali ročně sto milionů rybiček formou řízené reprodukce. Dnes líheň řídí syn a já ho zastupuji v oblasti Nedrahovic na Sedlčansku, kde jsme získali 300 hektarů rybníků v krásné přírodě. Jsou to rybníky, které založil Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan, jedná se například o rybník Musík, který je velký jako táborský Jordán.  Mám rád, když do rybníka nasazujeme rybí budoucnost.  Je hezké, když na Musíku zvedneme sítě a je v nich hodně ryb. Pro mě je ale lepší pocit, když je nasazujeme.

V 26 letech se vám narodil syn. Přál jste si, aby byl rybářem?
To bylo moje velké přání. Syn se narodil do štik, takže se vylíhl zároveň se štikami. Jeho vstup do života byl takový, že jsem manželku dovezl před nemocnici, tam jsem ji vysadil a jel jsem připravovat rybník na jarní výlov. Když jsem se vrátil, tak mi manželka mého šéfa hlásila, že mám syna. Byl jsem velmi šťastný. Syn měl od mala předpoklady být rybářem, i když klidně mohl být právníkem nebo lékařem.

Z pohledu syna

Oldřich Pecha při výlovu bílých sumců na rybníku Košín.Ač je Oldřich Pecha mladší hlavně rybářským manažerem, neznamená to, že se neumí obléci do vysokých holinek a táhnout při výlovu nevod. Naopak si zakládá na tom, že se výlovů účastní s řadovými zaměstnanci. To by mu jinak chybělo.

U vody jste se pohyboval od dětství. Vás nelákaly jiné hry?
Už od dětství mě rybářství naplňovalo, připadalo mi to jako to nejlepší, co chlap může dělat. Nikdy mě ani nenapadlo, že bych dělal něco jiného. Ve škole jsem velmi dobře prospíval, mohl jsem dělat i jiné profese, ale nikdy jsem nezauvažoval o ničem jiném. Po gymnáziu jsem šel na obor rybářství na vysoké škole.

Vynechal jste střední rybářskou školu.
Rodiče trošku rozhodli za mě. Otec posoudil, že bude lepší, když se nepůjdu do rybářské školy do Vodňan. Zůstal jsem v Táboře, byl jsem mu k ruce. Asi správně rozhodl, že bude lepší mít širší vědomostní záběr z gymnázia. Později se toto rozhodnutí ukázalo jako správné, protože rybářství dnes není jen výroba ryb, ale spousta chemie, ekonomiky, obchodu, jednání s úřady, získávání dotací. Tam se gymnázium  hodí.

Platí v rybářství, že těžké rybu vyrobit jako ji prodat?
Musíme reagovat na potřeby trhu a podle toho rybu vyrábět. Naše práce je čím dál víc složitější, protože jsme omezováni různými nařízeními ze strany úřadů. Svazují nás výhrady ochránců přírody nebo pokyny od Evropské unie. Je těžké obstát.

V čem jste lepší než otec a v čem ho nikdy nedoběhnete?
Otce asi nedoběhnu v tom, že nikdy nebudu mít v sobě široký záběr gruntovního rybářství. On má lepší rybářskou intuici, prošel delší rybářskou praxí. Já jsem po škole naskočil rovnou do řídících pozic, neprošel jsem dělnickou dráhou rybáře. Ze mě se stal rybářský manažer, který musí umět firmu řídit a udržet ji nad vodou. Tlak je silný, že člověk musí být neustále ve střehu. Nestačí být dobrým rybářem, ale i dobrým manažerem, psychologem a obchodníkem.

S otcem jste koupili firmu Štičí líheň. Nelitujete?
Byl to dobrý start mé kariéry. Začínali jsme od nuly, měli jsme akorát úvěry v bance, když jsme začali tvořit základy rodinného rybářského holdingu. Dnes hospodaříme 
v Čechách a na Moravě na 1900 hektarech rybníků.

Za manželku jste si vzal rybářku z Hodonína. Říkám to správně?
S manželkou jsem se poznal na vysoké škole v Brně. Měli jsme podobné osudy, oba jsme vyrostli na rybářství, naši otcové studovali ve Vodňanech, oba v dětství přišli o své tatínky. Bylo hříčkou osudu, že jsme se potkali. V období privatizace vyvstala možnost získat rybářství v Hodoníně, Podali jsem s manželkou privatizační projekt. Tak vznikla naše expanze na jih Moravy. Potom na sever Moravy a na Slovensko. Loni se nám podařilo získat do pronájmu nejúrodnější rybníky v Evropě: Lednicko-Valtický areál, což je po Třeboni druhá nejúžasnější soustava rybníků .

Co máte nejradši na rybařině?
Nejvíc relaxuji, když s mými chlapy můžu jít lovit jako jeden z nich. Když mohu jít lovit do bahna. Jsem v úboru jako oni, ve stejných podmínkách, na hrázi v šest ráno. Když vidím vodní páru, která jde z vody, cítím vůni ranního bahna… To je dar. Za to stojí za to být rybářem. To mě nejvíc naplňuje. Nechci být jen typický úředník, který sedí za stolem a telefonuje. Musím si jednou za čas takzvaně sáhnout na rybu. Mí chlapi už to vědí a připravují mi pěkné výlovy. Občas jsem rozezlen, když se výlovy naplánují tak, že u nich nemůžu být.

Výlov rybníka. Ilustrační foto.

Patří vám rybník Košín u Tábora, kde vytahujete obřího bílého sumce, albína. Jak se mu daří?
V důsledku současného odbahňování Jordánu je nutné spravovat rybník Košín a Malý Jordán pro potřeby této stavby. Museli jsme ryby 
v rybníce Košín slovit a legendárního sumce albína odvézt do rybníka Musík na Sedlčansku. Tam tráví  prázdniny. Sumců albínů je více, ten největší měl 46 kilogramů. Těší se dobrému zdraví a věříme, že do Košína vrátí.

Co udělat, aby se jedlo více ryb?
Je otázka času, kdy Češi pochopí, že to nejkvalitnější, co mohou k jídlu získat, je z oblasti rybničního bohatství. Sladkovodní ryba je nejlepší pokrm, který si lze připravit. Kapr je bioprodukt, když plave, tak si vybere, co chce, je to stejné jako kráva na pastvě. Kapr plave a tu si zobne červíčka, tu larvu pakomára. Lidé musejí překonat předsudky k rybímu masu, které se stává součástí zdravého životního stylu a štíhlé linie.

Na které rybě si pochutnáte?
Mám možnost si dopřávat candátů, štik, lososů, ale pokud si chci pochutnat na rybě, tak vyberu kapra. Je to nejkvalitnější, co si můžu dát. Mnoho znalců tuto pravdu vyznává. Ke kaprovi se člověk postupně projí, stejně jako se propije k suchému vínu.

Bude syn také rybář?
Můj syn měl stejný osud jako já. Od malička je přesvědčen, že být rybářem je to nejlepší, co může člověka potkat a že rybářství je to nejlepší řemeslo. Je v prvním ročníku gymnázia. Vnímá, že rybářství je ohromná věc. Budeme mít zdatného pokračovatele.

Oldřich Pecha nejmladší dodal: Cítím váhu odpovědnosti, když je firma takto rozpracovaná. Chci navázat na tátu a dědu. Táta mě vedl od malička k rybářství. Mám 
k tomu vztah, nikdy jsem nepřemýšlel o jiném povolání.