Na knihu klasických teologicko-filozofických témat naváže další Halíkova kniha, která teprve vyjde a ponese název Žít v dialogu. Čtení se spolu s Tomášem Halíkem zhostili i senátor Jiří Šesták a pedagog teologické fakulty Jan Samohýl. Pro čtení i debatování v kostele Svaté Rodiny vybrali řečníci čtyři okruhy témat: víra, „Bůh je mrtev",  naděje 
a láska. Například o lásce Tomáš Halík mimo jiné řekl: „Plamen sebevydání v náručí milovaného člověka se blíží svým způsobem smrti."

Papež Jan Pavel II. vás určil poradcem pro dialog s nevěřícími. Proč si myslíte, že k tomu došlo a v čem to pro vás bylo významné?
S Janem Pavlem II. jsme se blíže poznali během jeho první návštěvy v České republice. Papežská rada, která byla plodem druhého vatikánského koncilu, měla navazovat kontakt s těmi, kdo stojí mimo víru a mimo církev. Tomu se i já celoživotně věnuji. Jsem přesvědčen, že žádný člověk není úplně nevěřící. Hranice nevede mezi věřícími a nevěřícími, ale mezi zabydlenými a hledajícími. Mám dojem, že těch zabydlených, ať už v těch tradičních podobách církve nebo ve vyhraněném ateismu ubývá a přibývá lidí, kteří jsou hledající. Jsou to ti, kteří svou víru chápou jako hledání a nebo ti, kteří se nepovažují za věřící, ale také to nejsou lidé nábožensky amuzikální. Myslím si, že 
i pro budoucnost církve je velice důležité, aby se s těmito lidmi vedl čestný dialog.

Lze shrnout, co může církev přinášet dnešnímu člověku orientovanému spíše na konzumní způsob života?
Přináší mu to, co mu přináší už 2000 let, Bibli plnou skvělých příběhů. Přináší mu svátosti, nabídku odpuštění 
a smíření, přináší mu prostředí, ve kterém je možné hovořit o víře. Církev vždycky měla a má mnohé choroby a různá prostředí. Chápu, že některá církevní prostředí jsou mnoha lidem cizí, některá jsou uzavřená, některá jsou poznamenána, zvláště     v naší zemi, neblahým vývojem. Ale myslím si, že kdo hledá, najde.

Jste známý i tím, že vedete mezináboženský dialog. Myslíte si, že existuje možnost, aby různá náboženství vedle sebe existovala ve shodě?
Dialog mezi náboženstvími je naprosto nutný, protože náboženství tvoří hlubinnou dimenzi jakékoli civilizace. Není žádná civilizace, která by neměla svůj náboženský základ. I ta takzvaně sekulární společnost západu je hluboce zakotvená v křesťanství. A kdo nezná křesťanskou víru, tak se vymyká vlastní kultuře. Dnešní svět je propojený mnoha způsoby a je zapotřebí, aby byl terén pro stavbu globální civilizace stále zúrodňován. Bylo by nebezpečné, kdyby v tom terénu zůstávaly nevybuchlé pumy vzájemných předsudků a nenávistí. Hranice nevede mezi náboženstvími. I uvnitř náboženských společenství jsou lidé nakloněni dobrému, solidaritě, pomoci, ale jsou tam i lidé, kteří zneužívají náboženství 
k mocenským a politickým účelům. A právě proto je dnes zapotřebí, aby se lidé poznávali, aby odbourávali předsudky. To má obrovský mravní potenciál, náboženství mohou budovat mosty mezi lidmi i hojit rány minulosti. Právě proto je důležité pěstovat kulturu dialogu. Je potřeba, aby lidé neznali jenom buddhismus, ale také buddhisty. A kromě vzájemného poznání nauk a tradic je zapotřebí setkávání mezi lidmi.

Jak se vám líbí započatá rekonstrukce českobudějovického kostela Svaté Rodiny, ve kterém se právě nacházíme?
Musím se přiznat, že návrh rekonstrukce kostela od Josefa Pleskota příliš neznám, ale jsem moc rád, že tu takový kostel je a je mi moc sympatická iniciativa a nadšení, které okolo sbírky na opravu a rekonstrukci kostela Svaté Rodiny jsou.

RADKA DOLEŽALOVÁ