Ať usedne k počítači se záměrem napsat povídku, pohlédne na svět skrz objektiv fotoaparátu, nebo je u toho, když vzniká nový film, sbírá úspěchy na všech frontách. Už má ale jasno v tom, že profesně se chce věnovat hlavně filmu. „Skoro úplně vymyšlený film", o jehož zrod se zasloužila z pozice producentky, právě míří do kin.

Kde se vzala vaše touha mít co do činění s filmem? Byl to dětský sen, nebo nápad studovat filmovou školu přišel třeba až na gymnáziu?
K filmu nebo spíš k videu jsem se poprvé dostala v roce 2006 při studiích na Gymnáziu Česká v Českých Budějovicích. Do té doby, než mě můj tehdejší učitel dějepisu Martin Štoudek odvezl do Německa na týdenní kurz zvaný Bionika, jsem nevěděla o filmu téměř nic. V rámci tohoto programu jsem získala základní pojmy a dojmy o výrobě krátkých filmů a také velký zájem o jejich aktivní tvorbu. Dále mě v tomto snažení popostrčili kluci z českobudějovické tvůrčí skupiny Arte della Tlampač, se kterými moc ráda spolupracuji dodnes. Na produkci 
a následně na školu do Zlína mě pak přivedl bývalý přítel. Byla to všechno velká shoda náhod a jsem vděčná všem těmto lidem, že mi vstoupili do cesty a nasměrovali mě.

Věnujete se fotografování, při psaní povídek jste zúročila své stylistické schopnosti. Myslíte, že u vás filmařina zvítězila natrvalo, nebo se stále ještě hledáte a rozhodujete, který 
z tvůrčích oborů u vás vyhraje definitivně?
Už se nerozhoduji. S posledním realizovaným „Skoro úplně vymyšleným filmem" vím jistě, že chci vymýšlet, plánovat, natáčet, možná 
i trochu postprodukovat 
a následně promítat filmy. Neznám lepší pocit než ten, když se dívám na lidi, kteří na place vytvářejí a prožívají emoce a zaznamenávají je do jednotlivých filmových políček. Společné zážitky a radost z podařených věcí jsou pro mě největším naplněním a zároveň nejsilnější motivací překonávat překážky pořád dokola.

Vystudovala jste produkci. Nelákala vás někdy i jiná filmařská profese, třeba role režiséra nebo herce?
Nene, sice jsem vyzkoušela oba zmíněné posty, ale tato zkušenost mne jen utvrdila 
v přesvědčení se o nic takového raději nepokoušet. Režisérka Tereza Kovářová mě ve svém bakalářském filmu „Podobnost čistě náhodná" obsadila do role herečky, která neumí hrát. Myslím, že tím velice trefně vyjádřila vše potřebné. Kdepak, už zůstanu u produkce. Baví mě organizovat lidi, a to i s vědomím, že je samotné to někdy nebaví.

Jak se zrodila myšlenka natočit Skoro úplně vymyšlený film, který nyní vstupuje do kin a brzy ho budou moci zhlédnout 
i Jihočeši?
S touto myšlenkou přišla právě Tereza Kovářová. Potkaly jsme se při studiích ve Zlíně a natočily tam spolu několik krátkých filmů do školy. Líbí se mi její fascinace filmem, abych tak použila jejího oblíbeného výrazu. Ač se to někdy může zdát pozérské, ona své filmy upřímně prožívá po celou dobu jejich vzniku. Dokáže si nastavit jakýsi filtr, skrze který vnímá veškeré dění jako její filmové postavy. Upřímně vám řeknu, že je to čas od času velice otravné, ale je to právě ten důvod, proč s ní ráda tvořím.

Proč ten netradiční název? Je film vymyšlený skoro, nebo úplně?
(Smích) On ten film i celý jeho proces vzniku byl opravdu skoro úplně vymyšlený. Měli jsme velké štěstí ve své naivitě, že jsme potkali dobré lidi a uskutečnili naše plány dříve, než se mohly pokazit. Ale teď vážně – celý film byl od scénáře skutečně úplně vymyšlený. Finální podoba filmu se po zásahu naší střihačky od literárního scénáře přirozeně liší, ale sdělení 
a původní smysl zůstaly stejné. Věděli jsme, proč a jak chceme film natočit. Název pak vychází ze „Skoro úplně vymyšlené básně" od Charlese Bukowského, kterou je film inspirovaný.

Vidět svůj film na stříbrném plátně, to je sen, který se podaří proměnit ve skutečnost jen málokterému absolventovi filmové školy. Jak se to povedlo právě vám a dalším členům štábu?
Abych uvedla věci na pravou míru – film zatím spíše vstoupí do jednotlivých kin 
v podzimní projekční tour formou tzv. individuální distribuce. Prakticky to znamená, že se část štábu, film na nosičích pro kina, jedna stará dodávka a potřebné safety car vypraví na cestu po více než dvaceti českých kinech, kam film osobně dovezeme. Chceme se potkat s diváky 
a popovídat si s nimi nejen 
v kině, ale i na následném večírku. Z celé této měsíční jízdy taky natočíme road movie (film z cesty – pozn. red.). Bude to další velké dobrodružství.

Přibližte, co se děje po tom, kdy si parta mladých lidí usmyslí, že natočí film. Je hodně náročné pracovat s jistě mnohem skromnějším rozpočtem, než je běžné u kasovních trháků? Dařilo se vám přesvědčovat lidi, které jste chtěli získat pro spolupráci při natáčení, že to myslíte opravdu vážně?
V tomhle směru jsme měli veliké štěstí. Od začátku nás podporovala Jana Janíková, děkanka Fakulty multime᠆diálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Ta nám poskytla zázemí přátelské i technické pro naše první kroky do neznáma. Potkali jsme mnoho lidí, kteří chtěli podpořit mladé zapálené filmaře. Byli to lidé z různých prostředí – počínaje našimi rodiči, bez nichž bychom těžko zvládli těžké chvíle 
a zkraty, přes filmové nadšence, studenty, malé firmy 
a zkrátka aktivní lidi ve své snaze vyjadřovat se a ovlivňovat dění kolem sebe. Snad největší radost mám z příspěvku od paní Alenky, která mi sama od sebe napsala, že se jí moc líbí, co děláme, a že nám moc ráda přispěje. Dodnes tomu nemůžu věřit, že se to opravdu stalo. Úspěšně jsme také oslovili a zapojili veřejnost prostřednictvím crowdfundingové kampaně (producent osloví potencionální sponzory filmu, kterým projekt představí – pozn. red.) na serveru kreativcisobě.cz. Při natáčení jsme získali nové přátele a zaznamenali jsme atmosféru míst, kterou dnes již nenajdete. Opravdu to bylo štěstí, že jsme poznali tolik lidí ochotných věřit partě bláznů, kteří mluví něco o mladém filmu a potřebě ho natočit.

Encyklopedická definice producenta zní: je to osoba, která má za úkol starat se o svěřenou uměleckou produkci, a to především finančně, umělecké dílo také dostatečně propaguje a řídí. Jak byste vaši producentskou roli u Skoro úplně vymyšleného filmu definovala vy?
Víte, jedná se o můj vůbec první producentský projekt. Má role v něm byla tedy spjata s prozkoumáním toho, jaké jsou mé vlastní schopnosti 
a možnosti vykonávat takovou pozici. Samozřejmě jsem se několikrát spletla a špatně rozhodla, o to důrazněji jsem byla poučena. Snad i proto, abych si omluvila své vlastní chyby, stalo se pro mě až jakousi posedlostí nevynechat žádnou příležitost vyzkoušet něco nového – naučit se nové věci, i když třeba první pokus úplně nevyjde podle představ. Mí přátelé už jsou na tahle slova alergičtí, ale je to tak.

Těšíte se na to, až ze zaplněného hlediště kina budete sledovat váš film? Budete koukat spíše na plátno, nebo na diváky?
První zkušební vzorek diváků mohl vidět testovací verzi střihu našeho filmu. Jejich reakce a postřehy nám posloužily jako vodítka, jak film ještě malinko poupravit. To bylo velice přínosné a přineslo své plody. Při této zkušební projekci jsem sledovala reakce diváků a vím, že to budu dělat i příště. Film nyní dokončujeme, takže ho znám celý nazpaměť. Na premiéru se těším velice, hlavně na ten pocit nervozity spojené s očekáváním a na pohled na diváky osvícené odráženým světlem z plátna.

Budete při veřejných projekcích na svůj film hrdá nebo jsou 
v něm pasáže, za které se tak trochu stydíte?
On je to spíš náš film. Každý má na něm svůj podíl poctivé práce. Vím, že tvůrci v něm každý za sebe mají své místečko, ve kterém vidí, že by to příště mohli udělat lépe. Ostatně kdyby tomu tak nebylo a my neměli, co v příštím filmu spravovat, byli bychom hodně nafoukaní. Nestydím se ale za nic, co ve filmu uvidíte, právě naopak.

Může se mladý filmař na začátku kariéry touto profesí v Česku vůbec uživit?
To je velmi složitá otázka. Šikovní a pracovití mladí lidé se většinou uplatní jako asistenti v různých štábech. Hodně lidí se zpočátku snaží 
i vykonávat vlastní komerční činnost, ale točí spíš menší zakázky, reklamy či videoklipy. Pokud bychom se však měli bavit o mladých tvůrcích v hlavních profesích, odpověď by jistě zněla ne. Na takových místech si můžeme hrát jen pod zástěrkou studentského nebo jen Skoro úplně vymyšleného filmu. Dostat se tam a k tomu se uživit, to nějakou dobu potrvá.

Spřádáte už teď plány na další filmařské počiny? A můžete připomenout ty, které předcházely Skoro úplně vymyšlenému filmu?
Při studiích ve Zlíně jsem jako produkční natočila řadu krátkých hraných a animovaných filmů. Mezi ty, na jejichž výrobu nikdy nezapomenu, bezesporu patří film 100x nic z roku 2012 režiséra Tomáše Bintera v hlavních rolích s Ninou Divíškovou 
a Janem Kačerem. Díky tomuto projektu jsem se pak minulé léto dostala i do štábu České televize Brno, kde jsem spolupracovala na filmu Definice lásky podle scénáře Michala Viewegha. Vím, že mým vlastním dalším projektem bude celovečerák, ale to má ještě pár let čas.

Pocházíte z Českých Budějovic, dlouhý čas jste teď kvůli vysokoškolskému studiu i natáčení filmu strávila mimo jižní Čechy. Kde tedy plánujete zakořenit?
To je dobrá otázka, kterou kladu sama sobě poměrně často. Budu se hlásit na magisterské studium produkce na FAMU v Praze. Tam by mě asi chvíli bavilo žít.¨


Skoro úplně vymyšlený film
je příběh o vztahu spisovatele Henryho a jeho obdivovatelky, která mu píše básně o svém životě.
Henry přes nátlak své nakladatelky sekl s psaním. Odmítá psát jen proto, že to někdo chce. Tuto jeho pasivitu naruší dopisy od anonymní Holky. Holka je taková femme fatale (osudová žena), která moc neví, co s tím má dělat. Proto hledá v různých postelích lásku nebo alespoň nakladatele pro své básně a realita jejího života zůstává jen popsanými jízdenkami v pomalovaných obálkách. Odkrývá se skrze vnímání Henryho. V dopisech Henry poznává Holku stále blíže. Dostává se hlouběji do jejího světa a snad ji i chápe. Nepřestává číst a vytváří si z lístků, cokoli potřebuje – ženu, milenku, múzu, lásku. Co jiného mu taky zbývá. Nebo může zajít dál? Má zasáhnout do jejího života nebo pokračovat v představách? A kdo může říct, že by skutečné setkání znamenalo více? Další informace o filmu najdete například na facebookovém profilu s adresou facebook.com/suvfilm.