Stál jsem před klecí s poštolkami, které se už nikdy nevrátí na nebe. Už nikdy se nepověsí do modře nad strništěm, aby se tam s ustavičným pohybem křídel zavěsily v bodě mezi nebem a zemí a čekaly na jediný rozhodující pohyb hraboše na hlíně pod sebou. Na pohyb, který by jejich strnulost proměnil v střemhlavý pád.Stál jsem před klecí s poštolkami, které našly svůj domov v Ekologickém centru stanice pro handicapovaná zvířata v Klášterci. Před klecí v té části voliér, kam veřejnost nesmí, protože tady žijí draví ptáci, kteří už voliéry vinou člověka nikdy neopustí. Ptáci s popálenými křídly mě vítali křikem, ve kterém se mísilo zděšení s údivem. Nebyli na mě zvyklí, znají jen své ošetřovatele, pracovníky zoologického programu Správy národního parku Šumava Petra Juhu a jeho kolegu Petra Tomana. Ti se o ně starají každý den, krmí je a spolu s nimi i další poraněná zvířata, která zde také našla svůj přechodný domov.

Osud k těm ostatním byl ale milosrdnější: budou tady jen do té doby, než se za pomoci lidí zotaví a budou se moci vrátit zpět do volné přírody.

Poštolky a výr Kuba, který zdejší stanici před nějakou dobou proslavil svým uzdravením s pomocí celosvětově známé limonády, na první pohled nemocně nevypadali. Až když jejich křik utichl a já se mohl ve voliéře pořádně rozkoukat, všiml jsem si. Některému ptákovi chyběla po myslivecku celá letka, tedy část křídla, jinému chyběl stoják, tedy dolní končetina. Vypadali jako váleční invalidé z první světové války, kteří svůj boj s člověkem prohráli a měli štěstí v neštěstí, že se dostali až sem, k jiným lidem, kteří péči o ně zasvětili svůj život.

Připadal jsem si jako v zoologické zahradě. Z vedlejší klece na mě kulily své temné oči sovy pálené a puštík, v další kleci na mě výstražně hleděli jako zkamenělí kalousi ušatí. A v dalších voliérách výři, káňata a moták pochop, dravec rákosin a mokřadů. Mohl jsem si oči vykoukat, oba ošetřovatelé mě ale při naší pochůzce voliérou seznamovali i s jinými zajímavostmi ekologického centra, které mě jako environmentalistu zajímaly neméně.

Petr Juha mi například vysvětlil, proč má záchranná stanice hned na začátku svého názvu sousloví „ekologické centrum". Zdejší objekty totiž fungují na principu nejmodernějších rakouských technologií šetrných k přírodě, jako zřejmě jediná veřejná budova v celé republice. „Celý objekt je nízkoenergetická stavba a čerpá téměř veškerou energii ze svého okolí. Na střeše jsou solární panely, přijatou energii ukládáme do vody, která potom pomocí speciálního systému vytápí místnosti v podlahách a stěnách," vysvětlil Petr Juha. Zatloukat hřebík do zdi tedy prý není jednoduchá záležitost, pod omítkou vedou jako kapiláry trubičky s vodou. Jako záložní zdroj tepla slouží v záchranné stanici tepelné čerpadlo. Jedině elektrickou energii tady čerpají ze sítě, jinak je ostrovní technologie zcela samostatná a vedoucí stanice Petr Juha ji může kompletně ovládat pomocí počítače. A celé zařízení je napojeno na moderní kořenovou čističku, ve které čištění vody zajišťují kořeny vodních rostlin. Svěřencům záchranné stanice tak nic nechybí. Svobodu letu nahradila láska člověka.

Jak pracovníci stanice ujistili, neslouží zařízení jen pro zraněné ptáky, ale i pro všechna ostatní ohrožená zvířata ve své spádové oblasti. Ta zahrnuje Prachaticko a Vimpersko a také okres Klatovy až po hranice národního parku. Zvířata, a teď především ptáci, kteří jsou poškozeni tak, že se do volné přírody vrátit nemohou, tady zůstávají jako stálí nájemníci. Ostatní obyvatele útulku se po důkladném veterinárním ošetření a zotavení mohou vrátit zpět do přírody. Naposledy se to podařilo jedné z poštolek, která se ještě před svým návratem na svobodu učila znovu létat ve speciální rozletové voliéře, která stojí kousek stranou od ostatních budov.

„Vypouštění ptáci dobře vědí, kde dostali krmení. Když už se ale jednou naučí přijímat živou potravu, mrtvá kuřata je příliš nelákají. Takhle jsme to udělali s tou poštolkou, kterou jsme pustili na svobodu. Připravili jsme jí potravu na vyvýšené místo, kdyby nebyla při lovu úspěšná a musela se vrátit. Ale odletěla směrem k Vimperku a už jsme ji neviděli," popsal úspěšný návrat Petr Juha. Dalším ze svěřenců, kterého se už podařilo vrátit do přírody, byl například kulíšek nejmenší, naše nejmenší vzácná sovička. A na vypuštění při mé návštěvě čekal třeba zástupce vzácného druhu holubů, doupňák.

Zajímalo mě, jak se sem zvířata vlastně dostanou. Většinou je prý donesou lidé, kteří pracují v přírodě. Někdy ale i lidé, kteří nevědí, jak správně se zvířaty zacházet. Takový je prý případ ptáčat vypadlých z hnízda. Ta by sem totiž nikdo většinou nosit nemusel. „Stačilo by zavolat, abychom přijeli a my bychom se pokusili hnízdo vyhledat a ptáče do něj vrátit. Ptáci totiž většinou svého potomka tři dny hledají, a jsou schopní ho přijmout zpět," upozornil Petr Toman, právě když jsem se snažil vyfotografovat zdejšího nejznámějšího svěřence, výra Kubu.

Ten se sem podobně jako řada jeho ptačích kolegů dostal v kritickém stavu a uzdravil se natolik, že Petr Juha prý chvíli přemýšlel i o tom, že by ho vypustil do krajiny. To ale nakonec možné nebylo. Mnoho sov i dravců prý končí v záchranné stanici po otravě jedem, který se používá k hubení hlodavců. Pokud otrávenou myš pták spořádá, může to končit i jeho smrtí.

O tom všem se ale stejně jako já může dozvědět i veřejnost. Od dubna do října tady totiž mají každou středu den otevřených dveří. Zájemce provedou areálem stejně jako mě, a navíc jim mohou v projekční místnosti pustit filmy z činnosti stanice, které názorně přiblíží její fungování, nebo fotografie, které dokumentují stav ptáků v době umístění na stanici a v den jejího opuštění. O to jsem byl tentokrát ochuzen.

Dravci se se mnou loučili křikem, párek puštíků bělavých, který jsem navštívil těsně před rozloučením, jsou prý nejupovídanější nájemníci. Ale i když na mě puštíci křičeli, bylo jim na očích vidět, že křičí jen proto, že já jsem tady byl cizincem. To oni tady našli po boku člověka svůj nový laskavý domov.