Už na základní škole se zapojoval do skupinek hudebníků. Před vojnou pak měl vlastní malou kapelu. Po návratu z vojny se uchytil u většího uskupení, a když odešel kapelník, převzal jeho funkci. „Působím tam dodnes. Původně to byl velký taneční orchestr, ale postupně se to kvůli ekonomickým podmínkám a dalším věcem měnilo. Dnes mám šestičlennou taneční skupinu," popisuje.
Repertoár skupiny je podle Václava Žákovce univerzální. Zvládne zahrát lidové písně, dechovky v upravených aranžích i skladby od Kabátů. „Musíme být vybaveni pro všechny příležitosti. Když například hrajeme na svatbě, jsou tam mladí lidé, kteří chtějí něco modernějšího," vysvětluje. Skupina dále často vystupuje na plesech nebo různých akcích, například oslavách výročí.
Kromě převzatých melodií jsou na repertoáru i vlastní skladby. Hudbu a text většinou píše sám Václav Žákovec, párkrát už si ale roli textařky vyzkoušela také jeho dcera. K písním se navíc většinou váže nějaká zvláštní okolnost, dohoda. „Například skladbu Pod Hradištěm jsem napsal pro hasiče z obce na Plzeňsku. Chtěl jsem totiž, aby postavili parket na jednom místě, kde vystupujeme, a slíbil jsem jim za to písničku. Dlouho to vypadalo, že nic nedělají, ale pak to najednou zvládli hrozně rychle a já měl na napsání jen dva dny. Ale zvládl jsem to, ta písnička je skutečně o nich a měla velký úspěch," vypráví Václav Žákovec.
Na televizi Šlágr se však neobjevuje s kapelou, ale v duu s Annou Volínovou. „Krátce po začátku vysílání nás oslovil Karel Peterka, protože nás znal z dřívějška. Já jsem nejdřív odmítal, říkal jsem, že už mi bude 65 let a že to doklepu bez televize, ale nakonec mě přesvědčil. Dnes jsem za to rád, protože díky televizi jsme se dostali mnohem více do povědomí," říká Václav Žákovec.
Vliv Šlágru pociťuje i na ulici, kde jej často oslovují cizí lidé. „Jednou jsem šel po náměstí v Telči a najednou na mě nějaká paní zakřičela: Václave! Do televize jsem nešel kvůli tomu, abych si udělal reklamu, ale uvědomil jsem si, že to tak funguje. Karel Peterka to chytil za správný konec a dal jedné generaci posluchačů to, co jim chybělo. Když se s těmi lidmi setkávám, zjišťuji, že je tahle muzika vždycky bavila a lákala, ale nikdo jim ji neuměl nabídnout," komentuje.
Také pro televizi má rozmanitý repertoár. „Vybírám písně tak, aby to nebylo nudné. Dám tam lidovku, pak něco pěkného pomalého, pak zase něco rychlejšího. Takhle volím i písničky na alba a myslím, že se to pak dá poslouchat dlouho," popisuje.
Veškerou hudbu si sám upravuje na klávesách. U hudebního nástroje tak tráví spoustu času. „Rodina už je na to zvyklá. Jen mi občas říkají, že bych měl ve svém věku zvolnit, ale já nechci být pasivní a při hraní alespoň zapomenu, že mě bolí tělo," dodává Václav Žákovec.
Se svou rodinou žije na Plzeňsku. Jeho děti sice nadšení pro muziku úplně nepodědily, ale pokračovatel tradice by mohl být v další generaci. „Malinká vnučka začíná zpívat a hrát na flétničku, tak možná u ní to vyjde," říká. Jeho samotného muzika stále baví a rozhodně hodlá v hraní pokračovat. „Já už to mám naplánované. Chci umřít v devadesáti na jevišti u kláves. Má to ale dva předpoklady – že se toho dožiji a že to někdo bude chtít poslouchat," uzavírá s úsměvem.
