Ve Strážném filmaři zadrželi poklad i kamion „máček“

Hraniční přechod Strážný býval a stále ještě je významným jihočeským hraničním přechodem do Bavorska. Leží asi dvacet kilometrů jižně od Vimperka na Prachaticku. V době železné opony si ho v 70. letech minulého století filmaři vyhlédli dvakrát jako místo děje.

Nejprve sem přijel natáčet část krimikomedie s Jiřím Sovákem Muž z Londýna (1974) štáb známého režiséra Hynka Bočana. Zhruba o čtyři roky později tady televizní produkce pořídila většinu jedné epizody celnického seriálu Ve znamení Merkura: Příběh živého muže (1978). Jednu z postav děje, který vznikal i na Chebsku a v Bystřici u Benešova, ztvárnila mladá Kateřina Macháčková.

Bočanova detektivní komedie využila přechod Strážný převážně v samotném závěru snímku, kdy celníci odhalí v kanceláři pašovaný poklad. To seriál Ve znamení Merkura, jehož režisérskou taktovku třímal František Filip, více vytěžil hraniční přechod samotný, jeho bezprostřední okolí nebo příjezdovou silnici. V obou případech filmové štáby použily jako komparzisty zdejší zaměstnance celní a pasové kontroly. Některé scény se natáčely za plného provozu.

close zoom_in Oboje natáčení si pamatuje Jaroslav Pomezný z Vimperku, ročník 1947, který tehdy v šumavském Strážném krátce pracoval. „Na tomto hraničním přechodu jsem byl zaměstnán od prvního června 1973, bylo mi nějakých šestadvacet, sedmadvacet let, když tam natáčel Hynek Bočan," sdělil Jaroslav Pomezný.  Ten bezpečně ví, že v obou případech natáčení – tedy pro film i seriál – tvůrci použili živé záběry z celní a pasové kontroly.

„Filmovalo se za velkého zájmu projíždějících cestujících, osobních automobilů a kamionů. Já jsem se také natáčení zúčastnil, bylo to zajímavé a dodnes na to mám moc hezké vzpomínky," vypráví Jaroslav Pomezný.

V Muži z Londýna je scéna, kdy postava herce Václava Babky (Fifka) u výslechu identifikuje zahraničního podvodníka Donovana (František Němec). Kamera z interiéru přes okno a přes záclony zabírá přechod a venkovní rušnou práci celníků.

„Tam někde jsem i já stejně jako mí kolegové, například Pavel Bílek, který teď žije v Třeboni, nebo Josef Karvan. Ten bydlí stejně jako já ve Vimperku. Pavlovi Bílkovi připadla úloha, kdy přináší kriminalistům do kanceláře kufřík se zadrženým pokladem plným mincí. V záběru je na Pavla krátce dobře vidět," řekl Jaroslav Pomezný.

Pokyny od režiséra byly tenkrát jasné: vlastně ani nic nehrajte, dělejte jen svou práci! O přestávkách, kdy se společně kouřilo nebo svačilo, se filmaři vyptávali celníků na podrobnosti jejich práce a naopak.

close zoom_in „Mluvili jsme s Jiřím Sovákem a režisérem Hynkem Bočanem. Jsem rád, že jsem poznal zákulisí a atmosféru  jiné profese. Mám z toho i po letech stále dobrý pocit," míní bývalý celník.

U seriálu Ve znamení Merkura dnes šestašedesátiletý muž také nechyběl. Uvědomuje si, že ne každému se televizní dílo muselo líbit, ale on je názoru, že na tu dobu si veřejnost udělala obrázek, jak to na „přechodech chodí".

„Točilo se na různých pracovištích po celém bývalém Československu. Ten třetí příběh vznikl ve Strážném. Na části přechodu se normálně pracovalo, na části televizní filmaři točili. My, co jsme byli v komparzu, jsme měli náhradní volno.

Někteří kolegové hráli v civilu. Štáb je vyzval, aby přijeli vlastními auty," popisuje Jaroslav Pomezný, rodák z východočeského Žamberka. V ději celnici mj. odhalí kamion, který jel na falešné papíry a načerno vezl náklad plný amerických cigaret značky Marlboro.

„Z herců a hereček si nejvíce pamatuji na Kateřinu Macháčkovou. Byla tehdy asi 
v mém věku, bavili jsme se spolu v bufetu na kafi. Štáb tvořili normální lidé, nebyli nafrnění, jak by se dalo čekat. Naopak, velice dobře jsme si rozuměli," uzavřel Jaroslav Pomezný.    

Režisér Bočan se celníků ptal, kudy vlastně vede hranice

close zoom_in Ač od natáčení filmu Muž z Londýna uplynulo už  čtyřicet let, režisér Hynek Bočan ho má stále v živé paměti. „Tamní celníci nám vyšli ve všem vstříc, takže na práci ve Strážném vzpomínám v dobrém," řekl mj. autor tv. seriálu Zdivočelá země či slavných filmů Pasťák nebo Soukromá vichřice.

Režisér si nevybavuje jméno šéfa hraničního přechodu, ale podrobně dokáže vyprávět dvě historky. Jedna se týkala toho, kde se nachází hraniční čára. „Zeptal jsem se toho šéfa celnice, kudy přesně prochází hranice, protože závora to není. Popošli jsme stranou, on ukázal pomyslnou čáru a řekl: To, co je vlevo a je tam uklizeno a posekáno, to už je Německo. To, co je vpravo, ten binec, tak to jsme my. Odvážný názor mě zaujal," usmívá se po letech Hynek Bočan.

Toho kvůli věrohodnosti scénáře zajímalo, kam by filmaři měli schovat kufr, v němž potřebují propašovat poklad. „Ptal jsem se, na kterém místě by ho celníci nenašli. Řekli mi, že kufr neschovám, protože je moc velký. Pokud bych prý chtěl převézt něco menšího, mám to nechat jen tak ledabyle ležet na sedačce, aby to bylo nápadné," vyprávěl režisér, který nakonec kufr ve filmu přimontoval ke spodku auta, aby byl součástí karoserie.

Hynka Bočana také zajímalo, jak celníci nejčastěji pašované zboží odhalují. „Říkali, že je to hlavně dáno praxí. Ti lidé, co pašovali, byli podle celníků buď amatéři, a pak se chovali velmi nervózně, nebo to byli profesionálové, kteří jezdili tak dvakrát do měsíce. Jednou za čas je probrali 
a všechno našli," sdělil.

Šéf celnice mu pak vyprávěl, že jednou jel s rodinou na dovolenou do NDR a byl celý zpocený, protože věděl, co všechno se na celnici může stát a co všechno celníci mohou zkontrolovat. „Nakonec vše dobře dopadlo, ale můj vypravěč mi řekl, že už na žádnou dovolenou do zahraničí nejel," dodal Hynek Bočan.

Kateřina Macháčková se na pár let v dětství stala Jihočeškou

close zoom_in Když byly Kateřině Macháčkové, dceři slavného herce a režiséra Miroslava Macháčka, tři roky, přistěhovala se v roce 1952 s rodiči do Českých Budějovic. Politicky pronásledovaný otec byl uklizen na divadelní  periferii. Hereččino rané dětství tak do deseti let věku se podle jejích slov odehrávalo na divadelním dvoře v Budějovicích.

Herečka ráda vzpomíná na jižní Čechy a vždy přidává historku, jak se jako malá dívenka objevila v maličké němé roli v Prodané nevěstě Jihočeského divadla, což byla její první úloha na jevišti. Sklidila za ni aplaus.

Když se rodiče rozvedli, Kateřinu vychovával kromě její matky (operní pěvkyně Věra Štiborová) otčím, Oto Haas (1921–1980), ředitel (1956–1960) a režisér Jihočeského divadla. Jemu se připisují zásluhy (spolu se scénografem Joanem Brehmsem) na založení tradice představení na otáčivém hledišti v zámeckém parku u Bellárie v Č. Krumlově. 


O svém otci Miroslavovi (1922-1991) vydala herečka 
v roce 2010 poutavou knihu Téma Macháček.