Obavy, strach a hlavně nepříjemné vzpomínky na rok 2002. Stísněná atmosféra panovala včera ve Veselí nad Lužnicí, kde se stále ještě očekávala kulminace Nežárky. Obyvatelé mají vodu ve sklepech a zahradách, řeka se zcela vylila z břehů na soutoku s Lužnicí.
I když je všední den ráno, na Alešově nábřeží panuje čilý ruch. Místní lidé pravidelně vychází na ulici a kontrolují hladinu Nežárky. Patří mezi ně například Karel Voráček. „Vodu zatím máme jen v zahradě, ale před dvěma dny jsme před dům preventivně dali pytle s pískem. Vidím, že se řeka zase zvedla o pár centimetrů," říká.
Kvůli povodni už přestěhoval králíky a počítá škody na zahrádce, určitě přijde o rajčata, brambory a další zeleninu. Především ale doufá, že se nebude opakovat situace
z roku 2002. „Tehdy jsme tu měli skoro dva metry. Zůstaly nám akorát holé zdi a televize. Ta plavala na obrazovce a když jsme ji vysušili, zase normálně fungovala," dodává s tím, že po takových zkušenostech není pohled na stoupající řeku vůbec příjemný.
close
zoom_in
V bojových podmínkách musí nyní žít Marie Hadravová. Velká voda totiž způsobuje také problémy s kanalizací
a lidé nemohou používat například sprchy. „Myjeme se na dvoře, jsme jako kočovníci. Máme sice možnost se evakuovat, ale to necháváme až jako nejzazší řešení. Zatím zůstáváme, přeci jenom evakuací už jsme zažili dost," připomíná.
Samotnou ji překvapilo, jak rychle tentokrát povodeň přišla. Říká, že ještě v sobotu ji to ani nenapadlo. I ona má nepříjemné vzpomínky hlavně na rok 2002. Podobně hovoří sousedka, která právě prochází po nábřeží. „Když řeka stoupá, je to hrozný pocit. Už jsme byli zatopení, přišli
o všechno. Děti nás přesvědčují, abychom se odstěhovali, ale co s barákem? Nikdo ho nekoupí," komentuje.
Marie Hadravová kvůli posledním událostem mění názor na protipovodňovou stěnu. Ta se ve Veselí začala stavět na jaře. „Byla jsem k tomu skeptická. Říkala jsem si, proč máme mít zhyzděné nábřeží betonem, ale teď si uvědomuji, že ochrana je důležitější," vysvětluje.
Hlavní problém protipovodňové stěny vidí obyvatelé Veselí nad Lužnicí v tom, že se začala stavět pozdě – až letos, jedenáct let po záplavách 2002.
Hladinu u nábřeží neustále sleduje také pan Miroslav. „Momentálně mám ve sklepě asi třičtvrtě metru vody. Už ho nechávám vystěhovaný, protože se to tu opakuje každou chvíli. Ani stěna prosakování spodní vody nezabrání," říká.
Ke břehu Nežárky si zatloukl kolík s měřidlem a pozoruje, jak hladina stoupá. V noci na středu to podle jeho slov bylo o sedm centimetrů. „Trochu se vracejí nepříjemné vzpomínky. V roce 2002 jsme měli tak zničený dům, že jsme ho museli zbourat a postavit nový. O jiném místě jsme ale neuvažovali," doplňuje.
close
zoom_in
Lidé sledují řeku s obavami i jinde. K nedalekému jezu, kde se říká U Bubnu, přijíždí Jan Strych a vše fotí. „Zase to stouplo. Normálně je mezi horní a spodní hladinou jezu rozdíl asi tři metry, teď se to skoro vyrovnalo," komentuje.
Žije na sídlišti a voda jej bezprostředně neohrožuje, pomáhá ale známým, kteří bydlí právě na Alešově nábřeží.
K tomu má chatu a zahradu
u Lužnice. Tady v roce 2002 stály dva metry vody. „Tentokrát to bylo lepší. Něco tam sice nateklo, ale už to opadá," dodává Jan Strych.
Z břehů se voda vylila na soutoku Nežárky a Lužnice. Je tu zatopená cesta, sociální zařízení i venkovní posezení. Ve středu ráno si místo prohlíží Martin Petrák. „Sice tu nebydlím, ale přijel jsem se podívat, jak to vypadá. Není to zrovna příjemný pohled, alespoň, že se to nedotýká rodinných domků," říká.
O kousek dál se zatopenou cestou brodí Alois Ferra. Má pro to docela kuriózní důvod. „Syn tudy potřeboval projet autem a přitom ve vodě utopil státní poznávací značku. Tak to zkusím prohledat hráběmi
a snad ji najdu," vysvětluje.
Ve Veselí se narodil a řadu povodní tu už zažil. Zdají se mu však horší než dřív. „Když jsem byl dítě, tak taková voda jako dnes znamenala už hodně extrémní záplavu," doplňuje.
Potíže mají i lidé u Bechyňského potoka. Jeho hladina naštěstí již klesá. „Máme vodu ve sklepě, ale je to lepší. Včera se ještě valila po silnici, teď už odčerpáváme. Věci jsme se snažili zachránit, ale pár jich tam holt zůstalo," vypráví Vladislav Růžička. Situace se podle něj opakuje každý rok, stačí větší přívalový déšť. „Není to příjemné, v těch chvílích samozřejmě člověka napadá, jestli by nebylo lepší se odstěhovat," uzavírá.
