Legendární Divadlo Járy Cimrmana slaví dnes pětačtyřicet let od vzniku. Při té příležitosti se v českobudějovickém kině Kotva koná dnes večer přímý přenos z představení Žižkovského divadla Járy Cimrmana nazvané České nebe.K zakládajícím členům divadla patří Miloň Čepelka (76), který je známý Jihočechům i z rozhlasových pořadů Dechovka, to je moje. V Českém nebi hraje Babičku.

Před 45 lety vzniklo Divadlo Járy Cimrmana a vy jste u toho byl. Působil jste tenkrát v armádní redakci Čs. rozhlasu.
Říkal jsem to už tolikrát, že je mi až trapné to znovu opakovat. Seděl jsem ve společné kanceláři se Zdeňkem Svěrákem, který přišel do rádia na mou žádost rok po mně, tedy v roce 1962.

Vedle měl kancelář náš starší kolega Jiří Šebánek. Svěrák s ním dělal pořad fiktivních přímých přenosů z nealkoholické vinárny U pavouka. Už název nealkoholická vinárna ukazuje, že v tom byla jakási čertovina. A tam také začala mystifikace.

Bylo mimochodem velice raritní, že se pro vojáky vysílal takový pořad, ale to bylo zásluhou našeho šéfa. Tvrdil jsem, že vojáci se také musí bavit. Posílal jsem jim písničky v pořadu Polní pošta a Zdeněk s Jirkou jim dělali nealkoholickou vinárnu, kde si čuchli k mystifikaci.

Jirka Šebánek se jednou procházel po Malé Straně a zabloudil do Baráčnické rychty, kde byla nejen restaurace, ale i divadelní sál. Řekl si, že když můžou hrát divadlo baráčníci, tak my z rozhlasu taky. A přišel s tím, že bychom měli založit divadlo.Věděl přesně jaké mělo jít o projekt spojený s postavou neexistujícího českého polyglota a polyumělce Járy Cimrmana. Vypracoval mu životopis, se kterým nás seznámil. Jméno Jára da Cimrman, jméno všeuměla, vševědce a všesportovce, vymyslel Šebánek. Matrikář vídeňské farnosti, když prý zapisoval Járovo narození, byl jako vždy podnapilý, a napsal proto Jarda nebo Jára da, což se nedalo přečíst.

Co jste jeho návrhu říkali?
Nejdříve jsme nad jeho nápadem s divadlem kroutili nevěřícně hlavou, co si to troufá nebo co si máme troufnout my s ním. Ale pak nás nápad chytl a řekli jsme ano.

Přizvali jsme k sobě Láďu Smoljaka, se kterým jsme už měli zkušenosti z ochotnického divadelního souboru na vysoké škole. Režíroval nás a hrál spolu s námi, takže jsme věděli, že k divadlu tíhne. Kromě toho měl už za sebou úspěšnou dramatizaci pohádky Ludvíka Aškenazyho Ukradený měsíc, kterou hrál nejdříve se studenty a potom byla i v Semaforu. Pánové Jiří Suchý s Jiřím Šlitrem k ní napsali krásné písničky, které se hrají dodnes. Věřili jsme proto, že Láďa by nám svými zkušenostmi z divadla pomohl, což se taky stalo.

Jiří Šebánek pak brzo odešel.
Jak si někdy lidé nepadnou do oka, tak se stalo, že se zrovna nepadli do oka Smoljak se Šebánkem. Vznikaly různé umělecké spory a oba i lidsky na sebe koukali ne zrovna se sympatiemi. Nakonec to dopadlo tak, že Jirka, duchovní otec našeho Járy, z divadla po dvou letech odešel. Takže jsme bez něj v divadle už 43 roků a teď na podzim, přesně 4. října, máme celkově 45 let trvání.

Většina vaší party spolu hraje přes 40 let. Vydrželi jste spolu tak dlouho i proto, že s vámi nehrály ženy a nevznášely do kolektivu vzruch nebo žárlivost?
Je to možné, i když jedna žena s námi byla rozhlasová režisérka Helena Phillippová, která také režírovala pořad U Pavouka. Dnes se o ni příliš nemluví, a skoro si myslím, že to je od nás nevděk. Proto o ní mluvím, jak můžu. Helena má nesmrtelnou zásluhu, že Divadlo Járy Cimrmana skutečně spatřilo světlo světa a nezůstalo jen u našich chimér a přání.

My o divadle hodně často rádi mluvili, ale asi bychom myšlenku nedotáhli do praxe. Helena nás nutila: Napište hru, pojďte zkoušet! Dokonce ze své kapsy, jak jsme se dozvěděli mnohem později, platila nájem v Malostranské besedě, abychom mohli zkoušet na jevišti. Také nás dotlačila, abychom se stali souborem Státního divadelního studia, což bylo uskupení, kam tehdy patřil třeba i Semafor. Nebýt Heleny, myslím, že bychom divadlem nebyli a neměli bychom tak co letos na podzim oslavovat. Helena potom odešla společně se Šebánkem, protože ani jí se nelíbil režijní výsledek Ládi Smoljaka. Ten tenkrát režíroval svoji hru Vyšetřování ztráty třídní knihy. Pravda je, že po premiéře to žádná velká sláva nebyla. Hrajeme ji ale dodneška a úspěšná je. Má víc než tisíc repríz a je hned v závěsu za Hospodou na Mýtince, která jich má skoro 1100.

Které vaše role byly v Cimrmanovi ty první?
Nejdřív jsem nehrál vůbec. Byl jsem totiž jmenován tajemníkem Společnosti pro rehabilitaci osobnosti a díla Járy da Cimrmana. Tenkrát skutečně existovala jakási vědecká společnost s dlouhým jménem, tak jsme si z ní trošku vystřelili.

Na jevišti jsem byl jako tajemník v první seminářové části představení hry Akt, která se hrála v roce 1967. Ve druhé hře Vyšetřování ztráty třídní knihy už mi Láďa Smoljak dal němou roli zemského školního rady, který se přijde na jeviště najíst a nic neříká. Ale mezitím se hrála Šebánkova hra Domácí zabíjačka, kterou režírovala Helena Phillippová. Dala mi roli paní Libuš, frivolní paničky, kterou jsem si s chutí zahrál a řádil na vysokých podpatcích v apartním župánku. Měl jsem ženské prádlo, dokonce i podvazkový pás a černé punčochy, takže jsem byl nesmírně svůdný.

Byl to jakýsi rodinný horor, který se odehrával v kuchyni a kde se všichni nakonec pozabíjeli. Hru jsme ale hráli jen dva roky a doznala asi 36 repríz. Když se potom Kája Velebný, který hrál mamku Žílovou v Aktu, zranil při autonehodě, hrozilo, že bychom museli hru stáhnout z repertoáru. Helena mi ale řekla, že budu hrát místo něj. Tak jsem sklapl kufry a hrál. Od té doby hraji pořád.

V rolích jste se střídal s Pavlem Vondruškou, který už zemřel, stejně jako Ladislav Smoljak.
Střídali jsme se velmi často, protože jsme měli podobnou subtilní postavičku. Je smutné, že odcházíme. Samozřejmě jsme věděli, že všichni nepotáhneme do stovky a že budeme ubývat. Padlo to na tyhle dva. Důležité je, že nás to ale neporazilo.Také díky obrovskému zájmu diváků jsme si řekli, že to nemůžeme zabalit. Ani ti dva by nechtěli, abychom přestali hrát, i když jim to teď podsouváme. Myslím, že o Smoljakovi se to ale dá říct zcela bezpečně, vždyť je spoluautorem všech her a měl zájem, abychom fungovali co nejdéle.

Láďa dostal tu chorobu, s Pavlem Vondruškou to bylo trošku složitější. V posledních letech mu začal odcházet mozek, takže jsme se dohodli, že přestane hrát. Jeho výpadky paměti na jevišti už nebyly únosné, a on s tím souhlasil. Jenže pak na to zapomněl a dal se přes bulvár slyšet, že jsme ho z divadla vyhodili. Což opravdu není pravda, bylo to nedorozumění. Zdeněk Svěrák byl u něj naposledy v nemocnici krátce před smrtí. Prý do poslední chvíle věděl, že k nám stále patří, i když s námi před úrazem už půldruhé sezony nehrál.

Divadlem prošlo i hodně dalších herců, kteří tu již nejsou.
Pár nám jich umřelo i před těmi dvěma posledními, o kterých jsme mluvili. Umřel nám třeba František Petiška. Byl o dva roky starší a bylo mu přes padesát, když umřel. Hrál s námi několik let. Byl to bratr básníka a spisovatele Eduarda Petišky. Také sám psal pod pseudonymem František Vinant. Byl to také první šéfredaktor literárního časopisu Tvář, o kterém se hodně mluvilo v 60. letech a hlavně po nich, když ho zakázali. Těch zajímavých lidí a příběhů by bylo moc, ale člověk se lehce utopí, když mu těká mysl z jednoho na druhé.

Nechtěl jste někdy z divadelního souboru odejít?
Kdepak. Chtěli jsme hrát, dokud můžeme. Počátkem 70. let jsme přišli o svou scénu vlivem reorganizací, které byly možná plánované, abych nás zlikvidovali. Prostě jsme se nedali, a i když jsme neměli kde hrát, tak jsme jezdili po vysokoškolských klubech a hráli pořád. Hráli jsme napůl utajeně, ale nechtěli jsme přestat. To se nám vyplatilo, takže nakonec jsme vždycky našli nějakého provozovatele a mohli pokračovat. Tenkrát v 70. letech nás odepsal Pragokoncert, který přebral Redutu, kde jsme hráli. Pak nás pustil k vodě s odůvodněním, že je agenturou koncertní a nikoliv divadelní. Asi po dvou letech nás pak pod svá křídla vzalo Pražské kulturní středisko a my mohli zase normálně fungovat.

Netlačili na vás tehdy zastánci komunistické ideologie a nesnažili se vás nějak ovlivnit?
Tlak jsme tenkrát cítili, všichni jsme párkrát byli u výslechů. Také jsme museli dělat tzv. rehabilitace, kde jsme byli podrobeni ideologickým zkouškám. Říkal jsem tomu pseudomaturita. Museli jsme odpovídat, kdy byla založena komunistická strana a na podobné otázky. To byla daň době, se kterou se nedalo nic dělat.

Necítil jste tenkrát, že se komunistický režim pokouší mezi vaši pevnou cimrmanovskou partu vnést rozkol nebo nepřátelství?
Pokud se o to někdo pokoušel, tak jsme to snad ani nezaznamenali. Neříkám, že nebyly spory, nebo že jsme se občas o něco nepohádali. To se samozřejmě děje i v těch nejlepších rodinách. Jenže my jsme věděli, že musíme držet pohromadě, a to se nám povedlo.