Věroslav Mertl si nedokázal představit svůj život bez víry

Věroslav Mertl při psaní čerpal hodně ze zážitků z dětství, které prožil v jižních Čechách. „Například děj knihy Dům mezi větrem a řekou jsem v podstatě zasadil do vesnice Koloděje nad Lužnicí, kde jsem prožil nádherné dětství," svěřil se Deníku. „Aspoň jednou za rok se sem vracím, abych si Koloděje zase prošel, trošku se zasnil a vrátil se ve vzpomínkách do nejkrásnějšího období mého života," přiznával.

„Druhým takovým místem je malinká ves směrem na Český Krumlov, která se jmenuje Chlumec. Vedle jsou Radostice, což je moc krásné jméno. V Chlumci sídlil rod Mertlů už asi od roku 1625. Odtud mám svůj rodokmen," vzpomínal spisovatel, jemuž ruku při psaní kolikrát vedlo právě neviditelné pouto s rodným krajem.

close zoom_in „Všichni z našeho rodu byli rolníci. A to až do roku 1896, kdy jeden z mých pradědů grunt doslova propil a lacino prodal. Byl takovým tím dohazovačem a naučil se pít. Neznal jsem ho, ale byl to prý rozkošný člověk, nesmírně dobrácký. O grunt jsme tedy před sto lety přišli. Je ale zajímavé, že ačkoliv na tom statku v Chlumci už dávno nesídlíme, dodneška se tam říká: Jdeme k Mertlům," usmíval se Věroslav Mertl, který připomínal, že pochází z rodiny, kde se hodně četlo.

„Tatínek měl velkou knihovnu, takže na mě zapůsobila především četba. Tenkrát jsme čítali všechno – od Káji Maříka po Jiráska a Karla Václava Raise. K nim přibyla předválečná vrcholná díla autorů Jana Čepa nebo Jaroslava Durycha," vyjmenovával autory, od kterých čerpal slovní zásobu.

„Někdy se rád vracím k Janu Čepovi, jindy k Jaroslavu Durychovi nebo k Ladislavu Fuchsovi, kterého považuji za velmože moderní české literatury," svěřoval spisovatel a kolikrát si i trošku povzdechl, že doba velkých nákladů hodnotných románů k přemýšlení je dávno pryč.
„Myslím si, že čím je dílo povrchnější, tím má větší naději na úspěch. Na prodejnost nebo na velikost nákladu. Čím je dílo hlubší, námětově se dotýká vážných témat, nebo je literárně složitější, tím je to pro autora horší," pokračoval a neskrýval ani, že se mu osobně s přibývajícími léty píše stále hůř.

„Toužím totiž po čím dál větší přesnosti a cítím potřebu větší odpovědnosti. Tudíž si nakládám velice tvrdý kříž," tvrdil autor, který měl do posledních chvil ve svém pokoji v Českých Budějovicích psací stroj, na kterém neúnavně sepisoval svoje vzpomínky a příběhy. Bez psaní si totiž neuměl svůj život představit. „Musel bych souhlasit s Jakubem Demlem, který řekl: Kdybych nepsal, tak bych se musel oběsit," usmíval se spisovatel.

„Dříve byl zájem o literaturu větší, hledalo se v ní víc nějakého jinotaje, jindy zase literatura zastupovala politiku. Současná svoboda, která je lahodná a blažená, má ale nevýhodu, že je jí někdy moc. Dopadá na všechny možné lidské zájmy a s tím se autor musí smířit," říkal. „Podstatné je, aby člověk prováděl pravidelnou hygienu duše a aby psal s nutkavostí psát. To je asi při psaní to nejdůležitější. Musím říct, že je to vždycky tvrdé. Je to jakési permanentní drama," přiznával spisovatel.

Věroslav Mertl byl věřící, a proto by pro něj byly Velikonoce, tím největším a nejdůležitějším svátkem v roce. „Velikonoce jsou především svátky naděje, na nich stojí veškerá víra a křesťanství. Mají přesah, protože zmrtvýchvstání Krista dává naději, že věci nakonec pro člověka dopadnou dobře. Víra mi pomáhá žít a nedovedu si bez ní život představit. Dává životu smysl, takže víte, co platí a co neplatí. Nedovedu si představit, že bych nebyl věřící. A dost obdivuji lidi, kteří můžou bez víry žít. Z ničeho je neviním, naopak říkám, že nevěřící jsou stejně hodnotní jako věřící. Pro mě je ale víra existenciální otázka, otázka bytí. Také o tom ve svých knihách píšu," svěřoval se pokorně.

„Jsem věřící odmalička. 
K víře mě vedli rodiče, hlavně maminka. Tatínek byl spíš takový skeptik, protože prožil první světovou válku. Ale maminka byla krásně pobožná. Ráda zpívala mariánské písničky, chodíval jsem s ní na roráty. Byly to krásné časy," zasnil se Věroslav Mertl, když se ve vzpomínkách vracel do dětství.

„Jakkoliv jsem kovaný Jihočech, jehož rodokmen sahá až do 16. století, Koloděje z téhle krajiny zaujímají v mém srdci zvláštní místo a ční v něm jako obelisk," přiznával. „Tam jsem totiž až do roku 1938, kdy mi bylo devět let, prožil nádherné dětství. To je vždy velký dar, takže čerpat z něho posilu může člověk celý život. Proto tam, do téhle mé Mekky, každoročně jezdím aspoň na pár hodin. Čas jako by se tam zastavil, a o to raději se tam vracím," prozradil.

close zoom_in Koloděje byly také svázány s deníky, které spisovatel vydával. „Začal jsem je psát právě tam jako dítě z otcova podnětu, a píšu je dodnes," prozrazoval autor Kruhů pod očima. „Myslím, že deníky jsou vždy tou nejlepší průpravou pro psaní vůbec, a to i s těmi proměnlivými vzory, z nichž si trvalé místo v mém srdci udrželi takoví autoři, jako byl náš Jan Čep, Jaroslav Durych, Karel Čapek, Jakub Deml či Egon Hostovský, z cizích autorů Thomas Mann, Graham Green, Hermann Broch nebo William Faulkner," vypočítával.

Z Koloděj se pak rodina Mertlů odstěhovala do Kamenného Újezda, kde mladý Věrek prožil válku a vše, co po válce následovalo. Pak pracoval jako úředník a byl spojený i s budějovickým nakladatelstvím Růže a časopisem Arch. „Pokud jde o Růži, tam jsem vydal první knihu povídek Stín blaženosti v roce 1969. To už mi bylo čtyřicet let a normalizační dozor ještě nebyl zcela zajetý. Pak následovalo několik dalších titulů v nakladatelství Vyšehrad, v mém případě díky tomu, že šlo o nakladatelství lidové strany, u níž jsem byl po vyhazovu z Růže zaměstnán.

„O tom, jak můj a nejen můj literární život probíhal, píšu dost obšírně v knížce Časy a nečasy z roku 2005," vysvětloval, kde se čtenáři o něm dozvědí víc. „Patřil jsem prostě k autorům takzvané šedé zóny, k těm, co občas směli publikovat, občas byli zakázáni, záleželo na tom, jak se právě režim cítil silný nebo oslabený. Psát apriori s autocenzurou se proto nevyplácelo. Z proudu svobodného psaní buď bylo to či ono vydavatelné, anebo se holt muselo čekat, až režim vydechl naposled," dodal Věroslav Mertl, který se naštěstí pádu komunismu dočkal a mohl opět zcela svobodně psát a vydávat knihy.

„Psaní mi dalo takřka vše. A pravda, již jsem vyznával, mě tím víc opojovala, čím tvrdší byly tlaky zvenčí. Psaní je současně slastný i mučivý proces, takže se člověk občas může cítit tak trochu jako sebetrápivý masochista. Ale ta úleva potom! Nelituji ničeho, ani ničeho z toho špatného, čím se musí někdy člověk tvrdě prokousat. Pro poučení ani nic lepšího neexistuje. Je jen škoda, že zkušenosti jsou nepřenosné, proto i dnešnímu mládí raďme, jen když jsme o radu žádáni. Každá generace si beztak musí nějak to své na vlastní pěst odžít. Proto je lidstvo nepoučitelné. Raďte třeba lidem na vrcholu sil, aby tolik nespěchali a úspěch a peníze nepovažovali za metu všech životních met," nabádal spisovatel.

„Je zkrátka třeba i pokorně zmlknout. I to patří ke stáří. Jak říkal Goethe: Stárnout není umění, ale umění je to vydržet. A to podepisuji," dodal před lety s úsměvem a životní pokorou Věroslav Mertl.