Aby podpořila léčbu dalších pacientů, darovala ve čtvrtek 10. prosince v Ústřední vojenské nemocnici v Praze rekonvalescentní plazmu.

Plazma se podává lidem ve vážném stavu, který si vyžádal hospitalizaci. „Při praxi na anesteziologicko-resuscitačním oddělení jsem viděla pacienty v kritickém stavu. Věřím, že to má smysl, a proto chci pomoct,“ vysvětlila nadrotmistryně Kaňuková, proč neváhala s dárcovstvím.

Sama se nakazila, když letos na podzim testovala lidi na koronavirus v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. „Začalo to bolestí v krku, pak se přidaly bolesti hlavy a dušnost,“ popsala příznaky nemoci, která se jí nevyhnula ani přesto, že používala ochranné pomůcky a dodržovala hygienická opatření.

Zdravotníci se nezastavili

Pomáhala také na jaře, když jako člen armádního mobilního týmu vyjížděla do domovů pro seniory a jiná sociální zařízení, kde odebírala vzorky na COVID - 19. „Pohybovali jsme se hodiny v ochrannému obleku, několikrát denně jsme svlékali použitý a zase oblékali nový oblek, přejížděli jsme z jednoho zařízení do jiného,“ objasnila nadrotmistryně Kaňuková, v čem tato služba byla fyzicky náročná. Ovšem ani činnost u stacionárního odběrového místa, kde působila na podzim, nebyla jednoduchá. Zdravotníci zde testovali od rána do večera.

Lidé reagovali na odběry různě. „Někteří se ze začátku báli. Nevěděli, co mohou čekat. Díky opakovaným testům někteří strach ztratili, jiní ale byli pořád stejně vystresovaní. Odběr z nosohltanu bohužel není moc příjemný,“ připustila zdravotnice. Zmatení byli někteří klienti domovů pro seniory, kteří vzhledem k pokročilému věku nechápali, co se děje. Nejhůře ale reagovaly děti. „Odběrů se bály a brečely. Navíc se jim to špatně vysvětlovalo,“ doplnila nadrotmistryně Kaňuková.

První těžký výjezd

Zdravotníci ale při práci zažívají mnohem horší okamžiky. O tom se mladá vojákyně přesvědčila již na praxi u zdravotnické záchranné služby. Nezapomene na výjezd k člověku, který utrpěl střelné poranění hlavy. „Při cestě za pacientem jsem samozřejmě cítila nejistotu. Nevěděla jsem, jak budu reagovat. Byl to pro mě první podobný zásah. Naštěstí jsem nezamrzla a fungovala tak, jak měla. Pacienta se nám ale bohužel nepodařilo zachránit, jeho zranění bylo příliš vážné,“ zavzpomínala na svůj zatím nejsilnější zážitek nadrotmistryně Kaňuková.

Nadrotmistryně Lucie Kaňuková pochází z Hradce Králové, je jí 30 let a její největší zálibou je sport, konkrétně běh, in-line brusle, snowboard, basketbal a volejbal.

Zároveň prozradila, že do zdravotnictví ji to táhlo od dětství. „Vždycky jsem chtěla pomáhat lidem, aby moje práce měla smysl,“ svěřila se třicetiletá vojákyně. Po maturitě odjela do Anglie, kde první dva roky pracovala jako au-pair, později nastoupila jako ošetřovatelka do domova důchodců. „Potkala jsem zde spoustu zajímavých lidí. Byli mezi nimi i pamětníci, kteří zažili bombardování Liverpoolu za druhé světové války. Moc ráda jsem poslouchala jejich vyprávění,“ dodala Kaňuková.

Sní o práci v polní nemocnici

Po návratu do Čech vystudovala v Hradci Králové na Fakultě vojenského zdravotnictví obor zdravotnický záchranář. „Vždy jsem chtěla dělat něco akčního, aby to nebylo jen sezení v kanceláři, ale práce v terénu. Kromě toho táta je také voják,“ prozradila zdravotnice, proč se rozhodla pro službu v armádě.

Jejím snem je sloužit u polní nemocnice v Hradci Králové. „Pro mě jako vojáka zdravotníka je to další logický krok, abych získala nové zkušenosti a prohloubila si odborné znalosti,“ objasnila vojákyně, která by se nebránila ani účasti v zahraniční misi. Zároveň ale skromně dodala: „Jsem krátce po škole, mám se ještě hodně co učit.“

kapitánka Jana Samcová, tisková a informační důstojnice 25. protiletadlového raketového pluku