Skupinu tvoří klávesista 
a zpěvák Jan Grmolec (JG), zpěvačka Jitka Konečná (JK) a dále trumpetista Peter Burica a trombonista Tomáš Wessely.

Pocházíte z Moravy, proč jste se 
v poslední době zdržovali v Dubném u Českých Budějovic?
JG: V televizi Šlágr jsme natáčeli rozhovory k novému cédéčku. To jsme začali plánovat někdy ke konci roku 2012 a nahrávali jsme ho asi od června 2013. Nejvíc času zabralo to vymyslet, natáčení už bylo docela rychlé.

Písničky jsou vaše nebo převzaté?
JG: Zhruba polovina skladeb je našich, tentokrát jsme natočili dost svých věcí. Zároveň ale také hrajeme převzaté skladby, především lidovou muziku i popové písně ze 60. a 70. let.

Upravujete převzaté skladby?
JG: Upravujeme si zvuk do vlastních aranží, ale zachováváme to, co autor napsal. Vkládáme do skladby různé mezihry nebo nápěvy, ale nechceme ji zásadně měnit.

Písně skládá především trumpetista Peter Burica, ale jednu napsala
i zpěvačka Jitka Konečná. Jak 
k tomu došlo?
JK: Řekla bych, že to byla náhoda. Už dřív jsem zkoušela dát něco na papír, protože člověk potřebuje nějak ventilovat své pocity, ale pořád se mi nedařilo udělat z toho píseň. A pak naráz vystřelila tahle písnička. Je to takový příběh, který se dá aplikovat na různé situace. Skladba byla v mžiku napsaná, najednou mi šla hudba i slova dohromady.
JG: Jitka mi jeden den říkala, že napsala nějaký text, a druhý den to poslala už i s muzikou.

Mluvili vám do psaní ostatní členové kapely?
JK: Já jim říkala, že když budou mít nějaký nápad, ať mi do toho mluví, ale oni jen: Je to dobrý, takhle to nahraj.
JG: Nebylo co měnit.

Kde jste album nahrávali?
JG: U nás na Moravě, kde má náš kamarád doma vlastní studio. Je to blízko, takže tam můžeme pracovat, jak se nám zrovna hodí. Nejprve jsme nahráli základy a k tomu doplňovali různé další věci, které nás napadly během dalších dní.

Jak je natáčení náročné?
JG: Rozdělujeme si ho na kratší časové intervaly. Ve studiu se do toho musíte opřít, hlas dostane zabrat, takže prosazuji, abychom natáčeli třeba jen dvě hodiny a pokračovali další den. Je lepší, když je člověk pořád odpočatý.

Jak dlouho působíte v TV Šlágr?
JG: Začali jsme v květnu 2012, když jsme vydávali první cédéčko. Tehdy se Šlágrem spolupracoval náš známý a ten nám nabídl, že tu můžeme natočit nějaký pořad. Přijali jsme to a od té doby sem jezdíme docela často. Šlágr nás zve i na různé koncerty.

Poznali jste díky tomu jižní Čechy?
JG: Docela ano, hráli jsme ve Volarech, Husinci nebo Týně.

A jihočeské lidovky jste nepochytili?
JG: Pár jich v repertoáru máme, ale snažíme se prosazovat spíš muziku z našeho kraje. Jihočeskou lidovou hudbu totiž trochu jinak cítí lidé v jižních Čechách a trochu jinak na Moravě. Kdybychom ji hrály my, tak už to trochu ztrácí charakter. Takže se do toho neženeme a hrajeme to, co je z našeho regionu. Jihočeské lidovky si ale rádi zazpíváme u televize, já mám rád Babouky.

Odkud přesně pocházíte?
JG: Kapela má čtyři členy a každý je odjinud. Já pocházím
z Hovoran u Hodonína, Jitka je
z nedalekých Čejkovic, trumpetista je z Trenčína a trombonista z Opatovic u Brna. Jako kapela se sjíždíme většinou do Hovoran.

Jaká je historie kapely?
JG: Funguje od roku 1998, ale lidé se různě střídali. Muzikanti se potkávají, chodí si vypomáhat, a tak jsme se potkávali, až se to ustálilo na současné sestavě.

Jitko, jak vás v kapele přijali coby nejmladšího člena a odkdy se věnujete muzice?
JK: Přijali mě vřele a já se mezi nimi cítím naprosto výborně. Komunikace je skvělá a nikdo mi nedává najevo, že jsem tu nejmladší. V hudbě se pohybuji odmalička. Na Moravě je to časté, spousta lidí tam zpívá lidovky, cimbálovku nebo dechovku.

U Jana Grmolce to bylo podobné?
JG: Já neměl v rodině žádného muzikanta, ale rodiče chtěli, abych na něco hrál. Líbil se jim cimbál, ale protože jsem od přírody líná povaha a nechtěl jsem se učit noty, vybral jsem bicí. Nakonec mě ty noty stejně dohnaly a musel jsem se je naučit. Působil jsem v různých kapelách. Navíc 
u nás je opravdu hodně rozšířený folklór, všichni zpívají, tancují, takže vztah k hudbě je přirozený.

Kolik dnes věnujete muzice času?
JK: Všichni máme normální zaměstnání, ale hudbě věnujeme dost času. Hrajeme skoro každý večer, vystupujeme na oslavách, svatbách, zábavách. A občas se  scházíme na zkouškách.

Pomohla vám nějak TV Šlágr?
JG: Docela dost. Hrávali jsme hodně i předtím, ale teď už lidi hned ví, co od nás čekat, a ví, koho si objednávají. Už volají i ti, kteří nás znají jen z televize Šlágr.

Co znamenají slova Vonička 
a V-Band v názvu vaší kapely?
JG: Vonička je součást kroje. Když jsme kromě lidovek začali hrát i moderní skladby, přidali jsme do názvu V-Band. Nechtěli jsme mít jen takový lidový název a chtěli jsme přilákat také mladší posluchače. Myslíme si, že z názvu Vonička V-Band je teď  jasné, že hrajeme oboje.