Tomá Jirsa, senátor: Celý svět si v těchto dnech připomíná 70 let od ukončení II. světové války, nejtragičtější války v dějinách lidstva. Bohužel, Česko věrno švejkovské tradici se spíše věnuje debatě, zda prezident Zeman má, či nemá jet na oslavy do Moskvy. Zdálo se, že se lidstvo a zejména střední a západní Evropa z té krvavé řeže a genocidy poučily a celých 70 let žijeme v míru. V dějinách českých zemí je to nejdelší období míru, téměř tři generace. Važme si toho.

Senátor Tomáš Jirsa.

Nicméně, za celých těch sedmdesát let nebyla Evropa i Česko v takovém ohrožení, jako je dnes. Profesor Fiala dnešní dobu trefně nazval „na konci bezstarostnosti".

Na jihu nás ohrožuje rozvrácený arabský svět, válka mezi jednotlivými kmeny s téměř 200 tisíci mrtvými a se vznikem tzv. Islámského státu. Důsledkem je deset milionů lidí na útěku a tisíce uprchlíků nelegálně překračujících hranice Evropské unie.

Válka na východě Ukrajiny je stejně nebezpečná. V zemi se snižuje životní úroveň, vliv oligarchů vzhledem k válečným dodávkám roste a korupce se nezmenšila. Přichází rozčarování z Majdanu a v zemi se pohybují tisíce ozbrojenců, soukromé „armády" financované oligarchy. Sociální nepokoje či rozšíření občanské války by bylo tragédií nejen pro Ukrajinu.

Země Evropské unie jsou však ohroženy i vnitřním nepřítelem, radikálním islámem, resp. radikálními islámskými teroristy. Jsou to sice pouze procenta rodin ze 40 milionů muslimů žijících v EU, které striktně dodržují právo šaría, a jen zlomky procent frustrovaných radikálních mladíků, kteří jsou ochotni zabíjet s pokřikem Alláhu Akbar. Ale i ty zlomky procent jsou stovky a tisíce potencionálních teroristů.

Posledním velkým ohrožením celé EU je nezvládnutá, ideologicky vedená expanze společné měny EURO, která vede v jižních státech k chudobě, nezaměstnanosti a ve volbách k vítězství extrémně levicových a neomarxistických stran. Spolu s neochotou Evropské komise připustit tyto problémy, které jsou řešeny ještě větší administrativní integrací, mohou problémy v jižních státech eurozóny vést až k sociálním nepokojům. Tvrzení některých řeckých ministrů, že nezaplatí-li Německo válečné reparace, může Řecko začít zabavovat německý majetek, je alarmující.

Výročí 70 let od konce války neslavíme v jednoduché mezinárodní situaci. Slavné přísloví říká, že „lidé, kteří si nepamatují vlastní dějiny, jsou nuceni si je zopakovat". Nicméně, 70 let míru je pro všechny lidi výzvou tento mír udržet. Važme si těchto sedmdesáti let a dělejme všechno proto, abychom je co nejvíce prodloužili. Nejenom politici, ale my všichni.

RNDr. Jan Květ, CSc. pedagog Jihočeské univerzity, vědec v oboru ekofyziologie vegetace se zaměřením na výzkum mokřadů: Jsem poněkud nesvůj, když mám psát o událostech spojených s končícími boji 2. světové války u nás, vždyť mi tehdy bylo teprve 12 let! Bojů za svobodu jsem se přímo neúčastnil, ani nemám jiné zásluhy. Je ovšem smutné, že lidí, kteří takové zásluhy mají, stále na tomto světě ubývá. A tak snad i hrstička mých vzpomínek pomůže čtenářům trochu lépe porozumět tehdejší době.

RNDr. Jan Květ, CSc. pedagog Jihočeské univerzity, vědec v oboru ekofyziologie vegetace se zaměřením na výzkum mokřadů.

I jako děti jsme tehdy i potom vnímaly nejen vojenské, ale i politické dění. Z tohoto hlediska považuji za trapné námitky některých našich současných představitelů proti občanské angažovanosti středoškolské a snad i vysokoškolské mládeže, o hodně starší než jsme my byli tehdy.

I po 70 letech jsou mé vzpomínky na květen 1945 velice živé. Válku i její závěr jsem prožil v Praze. Při vypuknutí války v září 1939 jsem začal chodit do školy a v roce 1945 jsem byl v sekundě gymnázia. Poučen rodinou jsem již od roku 1938 věděl a plně pochopil 15. března 1939, na čí straně je pravda a spravedlnost. Těšil jsem se na obnovu samostatného Československa.

Dne 4. května 1945 jsem věděl, že je na dosah ruky. Lidé všude odstraňovali němčinu z protektorátních povinně německo-českých pouličních nápisů. Ještě v deštivém poledni 5. května panovala v Praze euforie v očekávání brzkého příjezdu amerických vojsk od Plzně. Někteří lidé naivně předpokládali, že se bude opakovat pokojný převrat, podobný tomu z 28. října 1918. Brzo ovšem poznali, že půjde do tuhého, když němečtí vojáci stříleli do oken s vyvěšenými československými prapory.

Činžák, kde jsme bydleli, stál na dnešní třídě Milady Horákové blízko nádraží Praha Dejvice a také tzv. kadetky (dnes Vojenská akademie), kde byla posádka vojska SS. Pod jejich kontrolou byla naše čtvrť po celé povstání a nebylo nám zrovna dobře při pomyšlení, že si nás kdykoli mohli vyvést ven jako rukojmí.

Pod našimi okny a v našem okolí se od 5. do 9. května střídaly výjevy jako na divadle. Hned 5. května v poledne, když Český rozhlas volal o pomoc, jela kolem nás rota pražských strážníků na koních; 9. května se vraceli, ale vedli mezi sebou dost koní samotných, bez jezdců. Pak kolem nás projel plně obsazený německý tank proti českým povstalcům obsadivším Letnou.

Za pár hodin se vracel a na něm leželi dva nebo tři mrtví němečtí vojáci. Tehdy jsem poprvé v životě viděl zabité lidi. Spolu s dcerkou našich sousedů z vedlejšího bytu jsme pozorovali, jak příslušníci SS vedou od dejvického nádraží směrem ke kadetce skupinu asi 25 zajatých českých mužů, kteří přijeli od Kladna na pomoc Praze.

Jeden z příslušníků SS nás uviděl, i když jsme se schovávali za záclony, a z pušky nesené po boku na nás nečekaně vystřelil. Kulka proletěla oknem mezi námi a zaryla se hluboce do protější stěny. Nešťastné zajatce pak v kadetce vojáci SS postříleli, jak jsme se dozvěděli ovšem až po osvobození od nacistů. To byl první den povstání, jak jsem ho vnímal.

I v dalších dnech povstání se událo leccos, o čem bych zde mohl vyprávět. Ale obraťme se rovnou k závěru oněch zcela počátečních dnů poválečného období. Dne 9. května za rozbřesku kroužilo nad námi sovětské pozorovací letadlo jako předzvěst tanků, které se blížily. První z nich přijel před náš dům kolem 6 hodin. Pak následovaly další pojízdné zbraně, a také náklaďáky a džípy. Nastalo naše upřímné vítání a vzájemné rozhovory jakýmsi „slovanským esperantem".

Dětem sovětští vojáci rozdávali jinak nedostupnou čokoládu ukořistěnou v nějakém dobytém německém skladu. Bojová pohotovost jednotek nicméně trvala, a ne nadarmo. Ještě odpoledne se několik německých letadel pokoušelo zaútočit; okamžitá odpověď protiletadlových děl je však zahnala.

Večer se vrátil domů náš táta pěšky z pobořeného muzea, kde byl v práci a službě během povstání. Jeho putování Prahou nebylo bez nebezpečí. Cestou se musel občas ukrýt před kulkami německých střelců z půd a střech pražských domů. Trvalo ještě nějaký čas, než byli pochytáni a často rovnou zastřeleni.

Tím končím vyprávění o malé epizodě Pražského povstání, viděného očima dvanáctiletého kluka. V květnu a červnu jsme 1945 zažili ještě leccos, ale o tom jindy. Jen si dovolím na závěr podotknout, že při výročích událostí května 1945 si nepřipomínám jen konec bojů v Evropě při pietních aktech. Takového zjednodušení se bohužel dnes dost lidí dopouští. Především děkuji Pánu Bohu a všem, kdo za mě bojovali nebo byli obětováni, za vítězství nad nacistickým totalitním systémem propracovaným do hrůzné dokonalosti.

Děkuji, i když vím, jak současně zesílil postup komunistické totality do naší části Evropy. Válku, jež skončila definitivně až kapitulací Japonska v září roku 1945, a po ní následující historii si hlavně nadále připomínejme jako varování před ústupností všem druhům potlačování lidských práv a svobod. Totalitní ideologie stále ovládají velkou část světa. A nyní jsme opět ohroženi ve zvýšené míře, zblízka i zdáli, jejich násilnými praktikami a rozpínavostí. Jak se bránit? Začněme tím, že budeme dodržovat sami a ve svém okolí pomůžeme uplatňovat do plných důsledků známé doporučení T. G. Masaryka: „Nebát se a nekrást!"

Libor Grubhoffer, rektor Jihočeské univerzity: Pamětníků 2. světové války rychle ubývá, a tak začnou nabývat na významu pamětníci pamětníků. A mezi takové se hrdě hlásím. Narodil jsem se dvanáct let po skončení největšího válečného konfliktu v dějinách lidstva a vyrůstal ve venkovském hostinci a obchodě se smíšeným zbožím.

Rektor univerzity Libor Grubhoffer.

Dvanáct let po porážce fašismu, to byla ještě docela krátká doba, ve skutečnosti se však během těchto 12 let stačilo odehrát tolik bestiálního zla ve jménu nové konečně „spravedlivé" společnosti, totiž ve jménu komunismu.

A tak se stalo, že nelidské útrapy a tragédie válečných let byly převrstveny novým zločiny páchanými komunistických režimem v režii Sovětského svazu, vítězné mocnosti 2. světové války. Navzdory tomu jsme si jako venkovští kluci dokázali celé dny hrát na vojáky a partyzány a prožívat znovu a znovu střety s jednotkami německé armády, tentokrát naštěstí už jenom jako. Vzpomínám si dobře, jaké štěstí se nás zmocňovalo, když jsme nalezli ještě někde v lese rezavou helmu německého vojáka nebo kus výstroje někde na půdě. Brali jsme to všechno nesmírně vážně a učili se chápat pojem spravedlnosti a také boje za spravedlnost.

Jako hospodský synek jsem měl vůči mým kamarádům ještě o jednu atrakci navíc doma v hospodě, totiž společnost sousedů štamgastů, vrstevníků mého tatínka a otců mých kamarádů, kteří u piva skoro pravidelně skončili u válečných vzpomínek. Též vzpomínky mého dědečka hostinského, který s rodinou prožíval dramatické okamžiky procházejících vojsk, nejprve německých a posléze v samém konci války rudoarmějců, byly pro mě tou pravou učebnicí dějepisu. Ostatně ve škole nás učili už úplně jiný dějepis.

Nacismus byl před 70 lety poražen za cenu obrovských ztrát, přesto to nebyla ještě zdaleka konečná cena. Prožité válečné útrapy byly tou nejlepší živnou půdou pro primitivní populismus komunistické ideologie, a tak se stalo, že jsme dokázali již krátce po útrapách 2. světové války mučit hrdiny západního odboje se stejnou brutalitou, s jakou postupovali nacisti. Kéž by tato dvojnásobná historická zkušenost byla pro nás navždy mementem, že svoboda a demokracie jsou těmi nejvzácnějšími hodnotami, které jsme povinni střežit jako oko v hlavě.

Hejtman Jiří Zimola: V těchto dnech si připomínáme 70 let od konce II. světové války, dosud nejděsivějšího konfliktu v dějinách lidstva. Smutné je, že pieta k tomuto výročí je nabourávána nejrůznějšími „historiky-kutily", snažícími se všemožně překrucovat daná historická fakta. Místo toho, abychom tak v klidu zavzpomínali na ty, kteří nám, z jakékoli světové strany, přinesli svobodu, utápí se naše společnost v řadě nedůstojných diskusí a vzájemném napadání.

Jiří Zimola.

Ještě smutnější je, že se 70 let po válce v Evropě opět střílí. Nehodlám kohokoli unavovat svým názorem na konflikt na Ukrajině a rozebírat, kdo za co nese vinu a v čí prospěch se všechno děje. Ale rozhodně chci apelovat na zdravý lidský rozum, který, pokud se neztratil, by měl přimět všechny aktéry k mírovému řešení. A zabránit, aby se konflikt rozhořel na dalších územích.

Možná bychom si měli připomenout výrok A. Einsteina, který už kdysi řekl: Nevím, čím se bude bojovat ve třetí světové válce, ale ve čtvrté to budou klacky a kameny.