Jihočeská Psychiatrická léčebna Červený Dvůr je ústavní zařízení, které se specializuje na léčbu závislostí na návykových látkách a patologickém hráčství. Právě tam zčásti vznikl zhruba před sedmadvaceti lety svým způsobem přelomový snímek Pavučina.

Film Zdenka Zaorala (někdejší manžel dramaturgyně karlovarského filmového festivalu Evy Zaoralové) o drogové závislosti z poloviny 80. let minulého století se ale nerodil vůbec lehce. Původně se snímek měl věnovat tradičnějšímu alkoholismu, ale nakonec se do centra dění dostává příběh dospívající dívky Radky v podání Evy Kulichové, dnes Hodinové, která se pokouší uniknout návyku na narkotikách.

Bylo to jedno z prvních filmových děl, které se tématu věnovalo vážně, bez bagatelizace nebo zjednodušování.

Renata Štolbová brala účast v komparzu jako dobrou letní brigádu. Na snímku vlevo běží vzadu v tmavých jednodílných plavkách.Část děje tvůrci zasadili samozřejmě do Prahy, ale záběry z léčebny a jejího okolí pocházejí z Červeného Dvora u Chvalšin na Českokrumlovsku. Tam dívku posílá filmový psychiatr (Miroslav Macháček). Štáb využil nejen zámeckou budovu léčebny, ale i samotné pokoje. V některých „cimrách" herci a členové štábu i přespávali. Pamatuje si to členka komparzu Renata Štolbová z Dobré Vody u Českých Budějovic, která je dnes uznávanou malířkou.

Jak se k roli tehdy dostala? Bylo jí nějakých pětadvacet let a přátelila se s českokrumlovskou textilní výtvarnicí, autorkou gobelínových originálů Věrou Boudníkovou, rozenou Špánovou. Ta loni v lednu zemřela.

„Věra byla druhou ženou známého umělce Vladimíra Boudníka. Já u ní nějaký čas bydlela. Mám s ní velké zážitky. Například vím, že Vladimíra si brala přesně 21. srpna 1968, v den okupace. Za svědka jim měl jít spisovatel Bohumil Hrabal, ale ten na svatbu v Krumlově už nedorazil," vypráví Renata Štolbová.

Boudníková se znovu vdala a žila v českokrumlovské Kaplické ulici v domě z 15. století s hercem Františkem Husákem, a to právě v době filmování Pavučiny. Husák ve filmu dostal roli psychologa v léčebně. Když štáb hledal ženské typy do komparsu, jeho žena Věra získala roli pacientky Vlasty. Renata Štolbová je ve filmu také několikrát vidět v blond vlasech na ramena. Její postava jméno nemá, v ději nemluví, jen v jedné ze závěrečných scén zpívá spolu s ostatními pacientkami písničku tomu, kdo končí léčbu.

Záběr z filmu Pavučina.„Věra Boudníková mě vzala na natáčení s sebou, abych měla brigádu. Dostala jsem smlouvu, v níž bylo napsáno, že jsem Pacientka číslo 1. Za filmování jsem dostala honorář dvanáct set korun, ale dorazily mi s velkým zpožděním, protože film měl potíže 
s uvedením do kin," vzpomíná Renata Štolbová.

Vybavuje si, jak ve filmu běží v plavkách. Několikrát je v záběru při skupinových terapiích „Hodně scén se natáčelo v parku kolem léčebny. Pro mě to bylo samozřejmě zpříjemnění léta. Natáčení na mě působilo zajímavě, exoticky," řekla Renata Štolbová.

Ta vzpomněla filmovou primářku Janu Kremanovou, významnou malířku a restaurátorku, která je matkou herečky Vandy Hybnerové. „Janu Kremanovou znám, navštěvovala jsem ji v Praze na Starém městě v Liliové ulici," podotkla Renata Štolbová.

Zážitky má i s dalšími protagonistkami filmu. Dodnes vidí před sebou mrazivou scénu, kdy herečka Jiřina Třebická coby pacientka Marie měla zahrát hysterický výstup. „Naskakuje mi husí kůže, když si na to vzpomenu," svěřila se jihočeská malířka. Té se vyznění filmu Pavučina moc nelíbí, zdá se jí didaktické. Raději má „alkoholický" snímek Dušana Kleina Dobří holubi se vracejí z roku 1988.   

Film točili blízko jejího bydliště

Ludmila Hrycová si prohlíží dobové fotografie.V polovině 80. let, kdy experimentální snímek Pavučina vznikal, pracovala Ludmila Hrycová, dnešní vrchní sestra psychiatrické léčebny Červený Dvůr, v krumlovské nemocnici, pod kterou tehdy léčebna spadala. Ač se natáčení neúčastnila, k filmu ji vážou vzpomínky. Bydlí totiž ve Chvalšinách, u kterých se Červený Dvůr nachází.

„Bylo tehdy velmi zvláštní vidět film, který se odehrává takřka 
v místě mého bydliště," řekla Ludmila Hrycová, která do léčebny nastoupila zhruba až o deset let později. Její tehdejší kolegyně, které se ve filmu objevily, jsou dnes už převážně v důchodu, některé bohužel i po smrti.

„Ve filmu skutečně hráli zaměstnanci léčebny. Dokonce i pacienti, pokud tedy chtěli. Vždycky ale byli zabíráni spíš z boku, nebo zezadu. Hlavní prostor měli skuteční herci, mně utkvěla hlavně Yvetta Kornová," zmínila Ludmila Hrycová.

Pavučina je podle jejích slov jediným filmem, který přímo v léčebně Červený Dvůr vznikl. „Větší pozornost filmaři věnovali Apolináři, kde vznikli například Dobří holubi se vracejí," dodala vrchní sestra. Pavučinu už plno let neviděla, přesto si pamatuje, že se jí tehdy líbila. „Je škoda, že je to nepříliš známý film, protože je moc zajímavý."

V léčebně mají dodnes schované dobové tiskoviny, které o filmu Pavučina informovaly. Na film upozorňoval i text, který několik let visel na jedné z místních nástěnek.

Boudníková s Husákem obohatili Český Krumlov

Věra Boudníková na snímku Miloše Stránského.Roličku pacientky Vlasty získala v Pavučině díky manželovi Františkovi Husákovi významná českokrumlovská výtvarnice Věra Špánová-Boudníková. Loni 
v lednu zemřela. Dříve napsaný nekrolog emeritního ředitele krumlovského muzea Petra Jelínka Deník zveřejňuje s laskavým souhlasem autora.

Ve středu 11. ledna 2012 zemřela v Praze Věra Boudníková–Špánová. Narodila se v Č.Krumlově 5. července 1946 a prožila zde své dětství a část dospělosti.

V roce 1961 začala studovat Střední průmyslovou školu textilní v Brně, obor výtvarné zpracování textilií a oděvů a tkalcovství. Po absolvování toužila po dalším výtvarném studiu na VŠ. „Chtěla jsem dělat umění na plné pecky. Byla v tom asi opozice vůči názoru, že holky nemají umění dělat," říkala. Ale nebylo jí přáno. Přestože přijímačky dopadly dobře, kádrováci ji tam nepustili. Po dvou letech byla v roce 1967 přijata na Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích, obor výtvarná výchova – český jazyk.

Mezitím se v rodném městě včlenila do místní kulturní komunity a nebylo divu, že v roce 1968 spolupracovala při vzniku a organizaci I. ročníku výtvarné přehlídky Prooemium. Tohoto výtvarného „předzpěvu" se mj. zúčastnil pražský nonkonformní grafik Vladimír Boudník, který se zanedlouho stal Věřiným manželem.

Po svém ovdovění Věra prožila další léta v rodném městě, v 80. letech natrvalo žila a pracovala v Praze. Na členské kartě pražské Umělecké besedy sama charakterizovala svůj život od roku 1969 do roku 1989 takto: „pedagogická a lektorská činnost, žena v domácnosti, uklízečka, prodavačka knih, knihovnice Galerie hlavního města Prahy a průběžně výtvarnice".

V několika slovech se skrývá neskutečné množství práce a životní energie, překážek a nejistot,radostí i bolestí, úspěchů i proher. Textilní výtvarnice na volné noze neměla ustláno na růžích, prosazovala se drobnějšími pracemi, které dokládaly nejen výtvarnou erudici, ale i dokonalou znalost materiálu a jeho zpracování. Jedna z prvních velkých zakázek přišla od českokrumlovského muzea – byl to triptych velkoformátových tapiserií „Příroda – pravěk – renesanční město".

Zámek a park v Červeném Dvoře tvoří kulisy filmu Pavučina. Otec (Jiří Zahajský) jde navštívit dceru v léčebně.Jejím životním partnerem se v té době stal herec František Husák, kterého osud po „normalizaci" čili rozehnání souboru pražského Činoherního klubu v roce 1974 přivedl do Českého Krumlova. Pro děti v Českém Krumlově a okolí vytvořili představení humorných pohádkových příběhů Miloše Macourka, pořádali putovní výstavy Věřiných tapiserií, založili a vedli soubor romských dětí. Oba se snažili o umělecké působení mimo tehdejší hlavní proud, což jim přineslo nemilou pozornost ze strany Státní bezpečnosti.

S Františkem Husákem, Jiřím Zahajským, Miroslavem Macháčkem a Jitkou Třebickou se v polovině 80. let objevila i na filmovém plátně, a to v průkopnickém filmu Zdenka Zaorala Pavučina s tématikou drogové závislosti.

Věra Boudníková začala vystavovat a zúčastňovat se kolektivních výstav v roce 1972. Kromě Prahy to byla řada výstav v dalších městech, mezi nimiž nechybí Český Krumlov. Připomeňme alespoň tři „životně jubilejní" výstavy v letech 1986, 1996 a 2006. V zahraničí začala vystavovat v roce 1975, a to ve švédském Göteborgu spolu s Bělou Suchou a Milčou Eremiášovou. Tato výstava předznamenala řadu prezentací v Belgii, Bulharsku, Maďarsku, Německu, Nizozemí, Velké Británii, Polsku, Španělsku.

Kunsthistorička Věra Klimešová k Věřině poslední českokrumlovské výstavě řekla: „Nezbývá, než si před jejími schopnostmi a pílí smeknout ten příslovečný pomyslný klobouk. Její dílo je nezaměnitelné a stalo se dnes už integrální součástí moderní textilní tvorby." Ve Věře Boudníkové odešel nejen tvůrce, ale hlavně člověk, který byl integrální součástí toho nejlepšího v současné české společnosti. (Redakčně kráceno, titulek redakce.)