Konkrétně z Vídně (10. června v 16 hodin od Schönbrunnu) do Barcelony, nejméně 2450 kilometrů, a to přes Alpy, Francii a Pyreneje. Cíl je plánován na 21. červen. Bavorský dobrodruh to chce zvládnout maximálně za sedm dnů, píše PNP.

Loni šlapal z Vídně do Nizzy, tedy o 500 kilometrů méně a jen přes jedno pohoří. Cesta mu trvala šest dnů a sedm hodin.

Volba trasy je ponechána na každém účastníkovi. Povinný je jen průjezd třemi vysokohorským pasy – slovinským Mangartem (2055 m), Velkým Scheideggem ve Švýcarsku (1962 m) a Col du Tourmalet, nejvyšší asfaltovaný silniční průsmyk ve francouzských Pyrenejích (2115 m). V každém případě cyklisté překonávají přes 36 kilometrů výškových rozdílů. Všichni budou mít u sebe GPS. “Kdo bude chtít vědět, kde se který z nich zrovna nachází, může si je najít na internetu,” popisuje PNP.

"Pravidla jsou naprosto jednoduchá,” rozebírá Dashuber. "Stopky běží průběžně od startu do cíle. Kdo je tam první, vyhrál. Nikdo nesmí přijmout pomoc druhých, jídlo a spaní si každý musí na trase obstarat. Někteří jedou i za tmy, jiní pár hodin spí a někteří se snaží šlapat celou noc.” On sám si loni ulehl na pár hodin dvakrát do postele, jinak vždy přenocoval na parkové lavičce, v autobusové zastávce nebo pod širým nebem. "Za těch šest nocí to bylo celkem asi dvanáct hodin spánku,” bilancuje. “Když už to nešlo dál, stačil většinou deseti- až patnáctisekundový powernap, krátký spánek před nástupem hlubokého usnutí, a tělo bylo opět fit pro dalších sto kilometrů nebo pro nové stoupání.”

PNP pokračuje, že Dashuber, předseda garchingského benefičního spolku "radeln und helfen", i letošní akci spojuje se sbírkou pro potřebné. Za každý ujetý kilometr chce získat opět deset eur na projekt “Změnit život jízdou na kole”, který mládeži rozvojových zemí umožňuje darovanými biocykly návštěvu školy.

Na snímku z loňské cesty je na Mont Ventoux (1909 m) v Provensálských Alpách.

Stonají psychicky

V koronovém roce 2020 v Bavorsku rekordně stoupla psychická onemocnění, hlavně u žen a v oborech logistiky (+29 %) a zdravotnictví (+19 %) přibylo depresí, obav a poruch přizpůsobení v práci, píše PNP z vyhodnocení 350 000 dat jedné z největších nemocenských pojišťoven v Německu, DAK. Na sto jejích pojištěnců vyvolaly tyto nemoci 229 dnů pracovní neschopnosti, u žen asi dvakrát víc než u mužů. U žen stoupla nemocnost o šest procent, u mužů zůstala skoro stejná. Průběh nemoci se protáhl na průměrně 39 dnů. V IT a ve správách dokonce poněkud poklesla, nejspíš se projevil pozitivně vliv práce z domova.

Vzpomněli umučeného duchovního

Thomas Schlager-Weidinger z Pedagogické vysoké školy linecké diecéze a Christoph Freudenthaler, kromě jiného předseda spolku „Plattform Johann Gruber“, vydali knihu, v níž se 20 autorů zabývá touto osobností a historickými událostmi lágrového komplexu Gusen/St. Georgen, píše Volksblatt.

Učitel Gruber se sirotky.Učitel Gruber se sirotky.Zdroj: Deník/Volksblatt/privat

Cituje z předmluvy knihy od zemského hejtmana Thomase Stelzera: „Osud Dr. Johanna Grubera ukazuje, že i v brutálních dobách a za nelidských podmínek je možné žít jako člověk. Ukazuje ale také, jak těžké bylo pro rakouskou společnost v letech a desetiletích po válce vyrovnat se s vražednou brutalitou nacistického režimu a rehabilitovat jeho oběti…”

Johann Gruber se narodil 20. října 1889 v Tegernbachu u Grieskirchenu. Vyrostl jako sirotek, jeho farář mu umožnil studium v Kolegiu Petrinum v Linci. Po vysvěcení v roce 1913 studoval pedagogiku a historii v Linci. Stal se knězem linecké diecéze a v roce 1938 byl jako ředitel lineckého slepeckého ústavu na udání zatčen gestapem kvůli svému odmítání nacismu a údajnému mravnostnímu deliktu. Po vězení v Garstenu se ocitl v Dachau, od roku 1940 v koncentračním táboře Gusen, kde vybudoval ilegální strukturu pomoci ostatním. “Papá Gruber mi přinesl jídlo. Spoluvězni poskytl svaté přijímání. Naznačil jsem mu, že bych to chtěl taky, protože kommunie mi byla nadějí. Dlouho si mě prohlížel a mile pravil: ,Ve tvém stavu, v tento moment, je polévka důležitější než hostie…´ Po mém propuštění jsem tuhle větu opakoval prelátovi v Bordeaux. Také ten mne delší dobu pozoroval a řekl: ,Tak to byl světec…´,” vyprávěl později gusenský vězeň René Dugrand.

A Volksblatt pokračuje: “Gruber svým spoluvězňům vařil, pečoval o děti a mládež, s pomocí táborového archeologa, se kterým v letech 1942 až 1944 spolupracoval na kompletaci dokumentace nálezů v místě a jejich odvozu do Vídně, propašovával do lágru léky hlavně pro nemocné duchovní, kuřivo, jídlo a knihy, vynášel zprávy a rozdával tak to, co se zdálo navždy ztracené – naději…”

V březnu 1944 Gruberovo pomáhání odhalili, 4. dubna šel do táborového vězení. Tři dny ho mučil šéf lágru Fritz Seidler. 7. dubna, na Velký pátek 1944, Johann Gruber zemřel na následky týrání; údajně ho Seidler uškrtil se slovy “Chcípni, jako tvůj mistr, ve tři hodiny”, a pověsil ho hlavou dolů. Více než sedm desetiletí poté byl Johann Gruber soudně rehabilitován s konstatováním, že výrok o vině, který ho stál život, byl aktem nacistické zvůle, konstatuje Volksblatt.

Spoluautor knihy teolog Christoph Freudenthaler vytěžil pro publikaci přes 5000 dokumentů přístupných na www.dioezese-linz.at.

Na snímku je pedagog Johann Gruber s chovanci katolického sirotčince. Foto: Deník/Volksblatt/privat